Vím, že ty lidi znáte. Na první pohled docela obyčejní, jen se občas trochu divně vyjadřují. Jednou letmo zaslechnete, jak s úsměvem někomu vykládají cosi o svých potížích s bradavicemi, jindy s tajuplným výrazem vysloví latinsky znějící větičku. Příznivci Harryho Pottera se prostě vždycky časem prozradí. Paní Rowlingová, autorka známé série knih (nejen) pro děti, si svým vyprávěcím stylem získala obrovské množství čtenářů, k nimž přibyly zástupy dalších poté, co se podle jednotlivých dílů začaly točit filmy. A pokud možno všem těmto lidem hodlají Electronic Arts prodat své hry s logem Harryho na obálce.
Famfrpál je podrobně popsán už v prvním příběhu a je také jedinou náplní zde recenzované hry. Jedná se o kolektivní sport, jakousi kombinaci hokeje, košíkové, rugby a akrobatického létání na košťatech. Jakkoli budu na následujících řádcích předpokládat, že máte jakýs takýs přehled o obecných reáliích, popíšu teď ve stručnosti, o co se při famfrpálu (v originále „quidditch“) zhruba jedná. Všichni hráči pochopitelně létají na košťatech a předpokládá se, že se sami postarají o vlastní bezpečnost (fanouškům je známo barvité líčení krkolomných úrazů, na něž ale v této hře nedojde). Pravidla jsou poměrně komplikovaná, ale v zásadě, v hlavní fázi hry, jde o umisťování červeného míče
zvaného „camrál“ do jednoho ze tří vertikálně postavených košů (tedy spíše branek... takových malých branek na tyčích). Každý gól je počítán coby deset bodů a o to, aby bylo vstřeleno co nejvíce gólů, se starají hráči, kterým se říká střelci (v každém z týmů jsou tři). Na postu úplně vzadu je čtvrtý hráč, který může rovněž vstřelit gól, ale jeho primární úlohou je zabránit inkasování; to je brankář. Ten je zde ovládán automaticky a nutno říci, že se chová jako správný dementní činitel náhody – někdy se vůbec nestará o to, co se děje, jindy je neomylnou protigólovou hrází. Často vyvine netušenou rychlost a vystartuje za nikým nedrženým camrálem. Dalším účastníkům zápasu, ze zkušenosti s touto hrou musím říci že poněkud zbytečným, se říká odrážeči. Jsou dva na každé straně, ale v poli je zde nezahlédnete, protože se přivolávají jen na chvíli speciálním tlačítkem. Jejich úloha spočívá buď v atakování protihráče speciálním malým kovovým míčem zvaným potlouk (což má za následek krátkodobé vyřazení onoho protihráče z boje) nebo naopak zabránění takovému útoku včasným odražením potlouku zpět.
Primární problém ztvárnění famfrpálu na Game Boyi bych viděl v jeho zplacatění. Tenhle sport je přirozeně koncipován trojrozměrně, v prostorovosti dlí většina jeho kouzla. Tím, že je zde třetí rozměr potlačen a vše se odehrává v jediné rovině, stává se vlastně z toho všeho trochu komplikovanější hokej, avšak bez jakékoli propracovanější taktiky. Prostě jen přihráváte spoluhráčům a střílíte na
branky. Pokud vám protivník odebere camrál, buď mu to oplatíte, nebo on něco zkazí, nebo obdržíte branku. Tato fáze hry skončí vypuštěním malého neposedného magického míčku zvaného zlatonka, což se stane ve chvíli, kdy se setkají obě poloviny jejího obrazu na ukazateli v horní části obrazovky. Svou polovinu tohoto ukazatele posouváte přihrávkami a dalšími běžnými aktivitami v průběhu zápasu, a tím zároveň odkrýváte jakousi „energii“ použitelnou k různým speciálním zákrokům, ať jde o přivolání odrážeče, speciální střelu (garantovaných deset bodů) nebo ukrutně na „energii“ náročnou týmovou střelu (garantovaných 30 bodů). Vtip je v tom, že vypuštěním zlatonky začíná nejdůležitější fáze, protože jeden z obou chytačů, kteří se za ní ženou, získá jejím dopadením svému týmu 150 bodů a zároveň ukončí zápas. K tomu ale nezbytně nutně potřebuje právě onu zmiňovanou „energii“, která se dá sice doplňovat v průběhu letu, ale její počáteční stav může vývoj honu značně ovlivnit. Hráč si tedy musí rozmyslet, zda se mu spíše vyplatí riskovat a používat v hlavní hře speciální pohyby, nebo zda bude šetřit síly právě na konec zápasu. Trochu blbé je, že oněch 150 bodů je mnohem víc než získáte za celý zbytek hry, a nabízí se tedy otázka, proč se rovnou nevyprdnout na střílení gólů a nepočkat si, až přijde konec – však ona nám to zlatonka vyhraje. Kdyby to náhodou nevyšlo, máte totiž vždycky možnost zápas opakovat, tak jaképak stresy, jakápak taktika (alespoň elementární taktika, probůh...).
Možná to nevypadá na první pohled špatně, rozhodně nechci ani tvrdit že se to vyloženě špatně hraje, ale prostě zde není skoro nic k vidění. Jsou tu nějaké exhibiční zápasy, lokální turnaj a světový pohár ve čtyřech obtížnostech. Za úspěchy dostanete jakési sběratelské kartičky, jejichž získávání je kupodivu skutečně zábavné, snad i proto, že podle toho, kolik jich vlastníte, se vám odemknou různé herní režimy či obtížnosti. Já vám normálně kvůli kartičkám dokonce dobrovolně plnil tréninkové úkoly na zlaté a stříbrné medaile. Jakmile ale všechno odehrajete, získáte poslední kartu a splníte co se jen dá, ztratí to celé většinu své už tak diskutabilní zajímavosti. Proč by u toho někdo chtěl zůstávat? Kvůli grafice? Není špatná, ale už jste na GBA viděli daleko větší krásu. Kvůli hudbě a zvukům? Inu... ta jedna melodie, co hraje v menu, je skutečně přenádherná, ale bohužel dost osamělá a taky velice krátká. A zvuky? Nemluvte mi o nich, jsou průměrné až hrůza. Nic jiného mě skutečně nenapadá. Samotná hra není ani dost propracovaná a odladěná. Člověk by třeba čekal, že zplacatění herní plochy bude mít za následek zpřesnění ovládání. Programátoři jsou ale lidé se specifickým smyslem pro humor, a tak když někdo odhodí camrál omylem kamsi do prázdna, kde nikdo není, milý červený mičuda se jaksi ve vzduchu zhoupne, následkem čehož se může stát, že ho na cestě za jeho uzmutím prostě minete. Ovládání má i další speciální libůstky. Nejvýraznější z nich je asi způsob střílení na branku. Můžete si
vybrat, na kterou z nich zamíříte, ale bohužel stejným úkonem vybíráte směr pohybu střelce. Vůbec už nemluvím o tom, že někdy se bůhvíproč zaměření branky nekoná vůbec.
A tak slyšte, vážení příznivci i nepříznivci malých brýlatých kouzelníků. Na zabavení do autobusu vám tenhle kousek vystačí vždycky, zejména není-li jízda příliš dlouhá. Pojede-li s vámi druhý majitel GBA a poveze si s sebou stejnou hru, jistě oceníte možnost zafamfrpálovat si proti sobě. Pokud vlastníte verzi pro Game Cube, která je podle všeho přecejen zajímavější (jak jsem byl poučen kterousi německou satelitní televizí, dokonce se v ní pořádají turnaje), potěší vás jistě možnost konektivity. Hodnocení dávám relativně vysoké, protože přese všechno není Quidditch World Cup nějakým extrémním, jak se dnes říká, opruzem. Je to prostě takový šedivý brouk.
| Harry Potter: Quidditch World Cup | ||||
| ||||
| ||||
| ||||
|
