Harry Potter and the Order of Phoenix

Ten, jehož jméno se nevyslovuje, má zase roupy a mocenské choutky, do školy přikvačila nová, příšerně protivná učitelka a Harry má jeden průšvih za druhým. I tak se dá popsat začátek hry.

Harry Potter and the Order of Phoenix

Hry s britským obrýleným čarodějem Harrym nikdy nebyly mým šálkem čaje. Proto jsem po třetím dílu na GameCube další pokračování raději ani nevyhledával. Jistě, příběhy žáka školy čar a kouzel v Bradavicích mají své silné stránky a samy o sobě jsou schopny člověka u jakž-takž nadprůměrné hry udržet. Jsou však mnohem lepší způsoby jak si příběh užít, včetně přečtení knihy a zhlédnutí filmu. Hry „potterovky“ vždycky oscilovaly mezi dvěma extrémy. Jedním byla upřímná snaha vývojářů vytvořit něco skvělého a výjimečného, tím druhým pak (zřejmě blíže k termínu dokončení) rezignované spokojení se s tím, že děj celé té věci víceméně kopíruje to, co se dá vidět ve filmu. Dnes čtete recenzi na páté pokračování, které by se už přece jen mohlo poučit z chyb svých předchůdců.

Tady nezadáváte příkazy, vy tu hůlku skutečně používáte.

Nakonec sice Fénixův řád bohužel taky zůstal na půli cesty, avšak přesto je zde vidět celá řada pozitivních kroků. Tvůrci se konečně vykašlali na pokusy o kopírování Zeldy a celou hru, až na výjimky, pojali jako neustálé pobíhání po Bradavicích v době přestávky. Plošinkaření, souboje s bossy a frustrace způsobená nezaviněným umíráním – to vše je minulostí. Škola je doslova přeplněná miniaturními úkoly ke splnění, ať už je to opravování nejrůznějšího haraburdí, nacházení skrytých věcí či řešení jednoduchých čarodějnických hádanek. Při fascinující cestě starým hradem, kde je na každém kroku co dělat, narazíte i na děcka dychtivá zahrát si s vámi kuličky, kouzelnické šachy nebo některou variantu Řachavého Petra. Alespoň ze začátku rozhodně není důvod stěžovat si na nedostatek vyžití. A hrajete-li Fénixův Řád na Wii, vypadá to ještě o něco slibněji.

VIDEO

Verze pro Wii totiž disponuje unikátním systémem kouzlení, který využívá – vy už to víte, pojďme to říci společně – rozpoznávání pohybu. Ano, s ovladačem doslova máváte jako se skutečnou hůlkou. Zní to jako skvělý nápad, a věřte, že skutečnost je zde jen o malý krok za fantazií. Rozeznávání jednotlivých kouzel není zcela bezproblémové a udržet na uzdě takové Wingardium Leviosa, když zvednete těžký předmět a smýkáte s ním vzduchem sem a tam, to dá i zkušenému harcovníkovi pěkně zabrat. I v tom ale spočívá část atraktivity tohoto milého experimentu. V žádné jiné inkarnaci této hry si totiž nebudete připadat jako skutečný Mistr, když se vám po několika pokusech podaří to, co je potřeba – tady totiž nezadáváte příkazy, vy tu hůlku skutečně používáte. Máte ten pocit. Pocit moci. Proto je trochu škoda, že soubojová kouzla se moc ke slovu nedostanou. Nějaké ty šarvátky si užijete, přijdete na kloub nepříliš podařenému bojovému systému, ale to je tak všechno.

Ten, kdo úkoly a jejich provedení vymýšlel, si zaslouží speciální pochvalu.

Jak se odehraný čas přehoupne přes několik hodin, zjistíte, že ne všechno je úplně tak skvělé, jak to zpočátku vypadalo. Většina místností bude zbavená úkolů k plnění, takže hledání, kde máte co udělat, abyste se pohnuli v příběhu, se stane řádově méně zábavným. Zjistíte, že mapa je vskutku úplně k ničemu, nicméně to nevadí, jelikož je hra vybavena zcela geniální navigací – stopy bez majitele vás prostě dovedou k cíli, který si určíte. Je docela dobrý nápad zjistit si co nejdřív hesla ke všem obrazům, co v Bradavicích jsou, protože přes ně vedou zkratky a pobíhání po hradě se tím značně zjednoduší. Co vám naopak možná trochu zkomplikuje život, jsou chyby v programu. Stane se, že kvůli nějaké drobnosti, s níž se během testování hry nějak nepočítalo, není možné dokončit jeden z úkolů. Pak už nezbude, než strávit nějaký čas bloumáním po vzdálenějším okolí, aby hra zapomněla, jak to na daném místě vypadá. Mně to tedy pomohlo a po návratu na místo činu už bylo možné pokračovat.

Dá se říci, že herní náplň sestává z poměrně pestré směsice činností, a to i pokud si odmyslíme nepovinné úkoly. Všechny tyto činnosti většinou zhusta vyžadují čarování, a v horších případech rovněž lezení po římsách. To je krajně nezáživné, protože probíhá pomalu a nic vám během něj nehrozí. Prostě jen držíte páčku a čekáte, až se Harry přesune. Jindy přijdou veselejší časy. Pod neviditelným pláštěm se vydáte na průzkum zapovězené kanceláře, proviníte se sabotáží ampliónů, z nichž se linou nepředstavitelně tupé instrukce ke správnému chování studentů (po úspěšné modifikaci ampliónů se zcela změní smysl sdělení, která se stanou povzbudivými nebo rovnou zesměšňují svou původkyni), a další podobné legrace. Ten, kdo úkoly a jejich provedení vymýšlel, si zaslouží speciální pochvalu, škoda jen, že design hry nebyl dopilován až na takovou úroveň, aby bylo možné si všechny ty vychytávky skutečně naplno užít.

Minihry a další skopičiny

Tak jako v předchozích dílech, i zde máte možnost zabavit se plněním různých vedlejších úkolů a hraním miniher. Bohužel zmizelo sbírání karet, zato však je všude po celém hradě hromada skrytých i do očí bijících kratochvílí. Nejvíce času strávíte spravováním kdečeho, ale můžete taky hledat různé poschovávané věci (emblémy, šachové figurky, stopy zvířat), zapalovat pochodně, zametat listí za pomoci levitujícího koštěte, a dokonce i přemisťování kamenných lavic na dvorku má za jistých okolností svůj význam. Kdykoliv je možné se podívat, kolik procent úkolů v dané lokaci jste už splnili, a za úspěchy obdržíte odměny shromažďované ve speciální tajné místnosti. Když máte čas, můžete si se spolužáky zahrát kuličky či karty (každá z těchto her má více variant) nebo šachy, v nichž musíte jednotlivé hráče porážet postupně, protože ti lepší se s vámi zpočátku nebudou vůbec bavit.

Graficky vzato není bohužel nový Harry žádný zázrak. Postavy je možné bez problémů poznat, přestože detailů většinou moc nepobraly, textury jsou často hodně pěkné a celý bradavický zámek je moc hezky vymodelován, pěkně zgruntu, přesněji a detailněji než kdy předtím. Přesto většinou není hra na pohled nijak úchvatná, a pokud bych měl ukázat na viníka, asi bych jmenoval nepovedené nasvícení. Celým zámkem budete během hry procházet bez jediné nahrávací obrazovky, což je super, a přehlédneme-li občasné zacukání, zvládá engine plynulý streaming celkem dobře. Zato kamera často snímá situaci z nevhodných úhlů, a z nějakého důvodu zdaleka ne všude je možné manipulovat s ní ručně. To samé se dá říci o možnosti pohledu z vlastních očí, v němž se navíc nedá cokoliv provádět, ačkoliv najdete řadu situací, které si o to vyloženě říkají.

Rozhodně bych tuto hru doporučil každému, kdo má k potterovskému fenoménu pozitivní vztah jakéhokoli charakteru. Je to podle mého názoru nejlepší hra ze série, s výjimkou předchozího dílu, který jsem nehrál. Verze pro Wii (obdařená českým manuálem, v němž jsou ale některé technické informace anglicky) navíc nabízí přidanou hodnotu v podobě povedeného pokusu o „simulaci“ kouzelné hůlky. Jak už jsem řekl, je tu tedy velké množství dobrých věcí, nesmíte však očekávat zázraky. Pořád máte co do činění s multiplatformovou hrou, která musela stihnout vražedný termín vydání, a díky tomu obsahuje množství prapodivných chyb a nedodělků. Budete-li s tím počítat, je docela možné, že vás pátý Harry Potter nadchne.