Half-Life 2 - s Freemanem až za hrob!

První díl dokázal, že střílečky nemusejí stavět pouze na plných zásobnících a dostatku krve, a stal se svatou ikonou svého žánru. Jeho překonání se zdálo být absurdní, ovšem krále nyní střídá král a kdo nehrál Half-Life 2, žil jen napůl.

TIP: Stahujte zdarma naší exkluzivní češtinu!

Historie se nepíše každý den, obzvláště ne historie počítačových her. Ovšem na počátku roku 1999 přibývaly této dámě řádky se vší vervou. Psali ji všemi deseti prsty lidé z Valve, kteří i při zachování čistokrevnosti žánru stvořili akci, jež dodnes nenalezla konkurenci. První Half-Life se zasloužila nejen o to, že lambda bude navždy nejpopulárnějším písmenem řecké abecedy a že všichni dělníci s páčidlem mohou být na svůj nástroj náležitě hrdí. Titul zejména ukázal, že střílečka nemusí stavět pouze na žních nepřátel a že své místo zde má také strhující výprava, jež tehdy definovala standard později tolik využívaných předskriptovaných sekvencí. Výjimečnost Half-Life je navíc podtržena faktem, že za celých šest let se neobjevila smysluplná konkurence. Teprve nyní poráží Valve nejen samo sebe, ale také letošního velikána Doom 3, který přes své nesporné kvality není vedle Half-Life 2 nic víc, než jen příjemná retrostřílečka.

Druhý díl přebírá po svém předchůdci veškeré jeho zásadní aspekty, obléká je do možností dnešní technologie a přidává hromadu vlastních nápadů.

Jelikož měla být hra původně hotova již před více než rokem, neustálé odkládání, jehož důvody jsou dnes téměř notoricky známé a nebudeme se jimi zde znovu zabývat, dokázaly nadzvednout mandle nejednomu natěšenému fandovi. Vyplatilo se vůbec čekaní? Inu odpověď nebyla nikdy jednoznačnější – vyplatilo! Původní Half-Life exceloval zejména zhmotněním všech představ o dobré akci. Byl tu skvěle odvyprávěný příběh, fantastické prostředí, chytří protivníci a vyvážené zbraně. Slavme, hodujme! Druhý díl totiž po svém předchůdci přebírá tyto i mnohé další aspekty, obléká je do možností dnešní technologie a přidává hromadu nápadů, které by stačily na pokrytí vývoje hned několika kvalitních titulů.

Gordon Freeman se za půl desetiletí nestal nejpopulárnějším vědcem jen v řadách hráčů, ale také ve hře samotné. Jako uznávaná celebrita opět přijíždí tramvají, která tentokráte staví ve východoevropsky omšelé metropoli City 17. Po incidentu ve výzkumném centru Black Mesa z minulého dílu se podobné karikatury kdysi fungujících měst rozrostly jako houby po dešti a jen ostře střežený personál uniformovaných pracovníků tuší, co se skrývá za jejich hradbami. Half-Life 2 nemá stejně jako minule žádné intro – příběh zde sami žijeme a vůbec ne napůl, jak by napovídal název. Již po vystoupení z tramvaje dýchne na hráče depresivní atmosféra hustá jako dech milovníka francouzských sýrů. Gordona na každém rohu fotí hlídkující sonda, vchody střeží skupiny vojáků s nacistickými manýry a do toho všeho promlouvá z obřích projektorů charismatický bělovlasý stařík. Lakonická varování dělníků na pokraji zhroucení hráče spíše zmatou, než aby mu cokoliv vysvětlili a jediný spokojeným objektem ve městě se zdá být záhadná věž, jejíž vrcholek se utápí v oblacích. Ačkoliv zápletka Half-Life 2 neopustí osidla City 17 a její závěr opět inklinuje k obligátnímu boji o záchranu světa, získávají si autoři hráče zejména dokonalou výpravou.

Autoři si získávají hráče zejména dokonalou výpravou.

Podobně jako minule nerozdělili tvůrci hru na klasické mise, ale na čtrnáct pouze symbolicky označených kapitol. Díky tomu nabírá příběh Gordona Freemana na kompaktnosti a uvěřitelnosti. Jednotlivé tematické části City 17 na sebe plynule navazují a překrývají se bez jediného zaškobrtnutí. Stejně tak jsou

Verze Half-Life 2

Nebyl by to správný marketing, kdyby se nepokusil vyždímat z nejlepší současné akce co nejvíce peněz vydáním hned několika verzí. Kromě základního 5-i CD balení v trojí variaci obálek (Gordon, Alyx a G-man) lze v zahraničí zakoupit také sběratelskou edici. Kromě praktičtějšího DVD dostane případný zájemce navíc tričko ve velikosti XL, knížku s artworky a informacemi ze zákulisí série Half-Life a navíc HL: Source, tedy původní hru kompletně převedenou do Source enginu. Majitelé kupónů k nákupu Half-Life 2, jež byly přibalovány např. ke grafickým kartám, bohužel musí zapomenout na jakoukoliv krabicovou verzi – jsou nuceni si hru stáhnout přes firemní systém Valve, Steam, což je podle dosavadních ohlasů spíše sázkou do loterie. Ti movitější si pak mohou přes Steam objednat další tři verze, z nichž ta gold obsahuje tři tematické plakáty, kšiltovku, soundtrack, pohlednici z City 17, herního průvodce a šanci vyhrát jednodenní zájezd do sídla Valve. Inu za 89,- dolarů materiálu až až.

provázány jednotlivé herní modely. Kolem akčních částí meandrují početné oddychové chvilky, jež jsou dokonalým hereckým vystoupením řady příběhových charakterů. Někteří s Gordonem spojí síly jen na chvíli, než si je najde nepřátelská kulka, jiní proplouvají celým příběhem. Ať již jde o bezpečáka Barneyho z Black Mesa nebo krásnou drsňačku Alyx Vance a jejího poněkud nekonvenčního mazlíčka, pokaždé se autorům podařilo postavy oživit dosud neviděným způsobem. Half-Life 2 je jako jízda na horské dráze. Když už začne být střílení nebo povídání dost, hra zásadně změní směr a místo klasické akce nasadí například zběsilou jízdu na některém z dopravních prostředků nebo třeba nové prostředí. Během putování projdeme spektáklem lokací, jež nevynechají nutné stoky, opuštěné komplexy sloužící nyní kdoví k čemu, napůl vyschlé lodní kanály a desítky dalších míst, jejichž prozrazení by však bylo kudlou do zad.

Design misí v sobě snoubí realismus s absencí jakýchkoliv hluchých míst. Hráč za celou hru nenarazí na dvě stejné lokace (i každá stoka má svůj nezaměnitelný charakter), přičemž architektura úrovní skutečně velmi připomíná, nám dosud věrně známý, východoevropský styl. Horizont znásilňují siluety paneláků, opuštěné ulice jsou obydleny toliko špínou a na silnicích odpočívají vraky trabantů a jiných vehiklů východní provenience. Samozřejmě se dostane i na hitech zařízení nekalých experimentů, ovšem boje v troskách města jsou těmi největšími devizami Half-Life 2. Jen opravdu drobnou výtku lze směřovat k části odehrávající se v Bohem zapomenuté části Ravenholm, kde se autoři snaží navodit hororovou atmosféru ne nepodobnou poněkud akčnějšímu pojetí úrovně Shalebridge Cradle z Thief III. Ačkoliv se záměr v podstatě povedl, ke konci začínají být patrné menší známky stereotypu, ovšem to je právě místo, kde tvůrci nasadí svůj další trumf – vozidla.

Čtrnáct kapitol se může pochlubit hned dvěma vpravdě masivními částmi, ve kterých hraje zásadní roli dvojice dopravních prostředků. Rozhodně ovšem nejde jen o jízdu z bodu A do bodu B a kosení nepřátel cestou. Ono se to také špatně kosí, když hned první vznášedlo ani nemá jakoukoliv zbraň. O vozidla se musí hráč starat a to tím spíše, když cestu blokují nejrůznější stavidla, nepřátelské zátarasy nebo jen obyčejné trosky. Každou chvíli je třeba přerušit zběsilou jízdu, vystoupit a porozhlédnout se po okolí, kterak otevřít vrata průplavu nebo zvednout rampu. A ne vždy stačí prostřílet si cestu k cíli, někdy je nutné zapojit i selský rozum, třebaže je Gordon študovaný fyzik. Devizou těchto meziher je puntičkářský smysl pro detail. Během cesty vozidlem lze například minout hned několik stavení, jejichž návštěva není nikterak důležitá, ovšem žádné z nich není pouhou kulisou. Obecně lze takřka každé dveře ve hře otevřít, každou místnost prozkoumat a je spíše výjimkou, když uvnitř nečeká nějaké překvapení.

Design misí v sobě snoubí realismus s absencí jakýchkoliv hluchých míst.

Snad největší devizou nového Half-Life jsou jeho herní situace. Již žádné hledání anonymního tlačítka otevírajícího dveře na začátku úrovně, ale poctivé zákysy ze staré školy typu „Jak se dostat na támhletu trubku?“. Vše je nicméně podřízeno přísné logice a tak správné řešení je vždy nasnadě. Faktorem, který jistě celosvětově zvýší prodejnost gumiček, aby si jimi lidé mohli připevňovat padající čelisti, je mohutné využití fyzikálního modelu pro řešení podobných situací. Každý předmět lze totiž uchopit a zároveň má každá věc svou realitě zcela odpovídající hmotnost. Je například nutné zatížit klíčovou plošinu? Uděláme to papírovou krabicí nebo automatickou pračkou? Se stejnou elegancí je vyřešeno i chování předmětů ve vodě, kdy vzduchem naplněné barely mohou vyzvednout i… ne, to skutečně nelze vyzradit. Velmi zajímavě jsou do hry rovněž zapracovány souboje s bossy. Ovšem bossem je v podání autorů myšlena komplexně celá lokace s protivníkem, kde se potyčka odehrává. Hráč se tal může těšit například na souboj s agresivními poletuchami při proplétání se mezi nosníky obrovského mostu, což je vskutku neopakovatelný zážitek, zvláště pro agorafobiky.

Svérázným bonbónkem proklamovaným již od ohlášení hry je gravity gun, neboli antigravitační zařízení, jež umožňuje uchopit jakýkoliv interaktivní předmět ve hře a volně jím manipulovat nebo jej jednoduše mrštit po

Registrace pomocí internetu

Po loňském fiasku se zcizením zdrojových kódů Half-Life 2 začal být Valve Software právěm poněkud paranoidní a do hry zakomponoval systém verifikace originální verze pomocí vlastní aplikace Steam. To je bohužel smutnou zprávou pro všechny jedince bez připojení k Internetu, kteří hru jednoduše nespustí. Nebudeme zde hovořit o pokoutných patchích a s nimi spojených zatýkáních pirátů, ale pravdou je, že vůči zemím s méně rozšířeným připojením k síti sítí není tento přístup tak docela fér. Na druhou stranu kdyby se nepirátilo, nebylo by třeba žádného ověřování…

protivníkovi. Bojové nasazení této mašinky nakonec není až tak časté a stává se spíše otázkou momentů, kdy dojde munice do konvenčních zbraní, nebo se naskytne nějaký zvláště vypečený mrštitelný předmět (například kotouč cirkulárky). Její úloha je nicméně klíčová právě při zmíněných hrátkách s fyzikou. Jen málokoho nenadchne pohrávat si s půltunovou bednou jako s basketbalovým míčem. Engine bere dokonce v potaz, do kterého místa přesně antigravitačním paprskem udeříme, a podle toho počítá trajektorii pohybu předmětu. Jedním slovem – nádhera.

Jako by nestačily výše jmenované a oslavované prvky, pumpují lidé z Valve do hry atmosféru prostřednictvím skriptovaných sekvencí. Jejich nasazení je však voleno s rozmyslem a na rozdíl od jiných titulů je zde jednoznačně ku prospěchu. Ačkoliv při druhém zahrání již některé momenty nejsou tak strhující, neboť se některé scénky zkrátka odehrají vždy stejně, první zážitek je totální. Avšak nejen skripty, díky kterým se neustále něco děje, dotvářejí výslednou atmosféru. Svou zásluhu nesou i minoritní elementy typu smrtelného pískotu po zabití nepřátelského vojáka nebo neustálé hlášky Freemanova obleku při zranění. Bezchybnou zvukovou stránku uzavírá řízná hudba, jež svými rytmy prořezává ticho v těch správných momentech.

Každý předmět lze uchopit a zároveň má každá věc svou realitě odpovídající hmotnost.

Pevnou kostru hry tvořenou skripty do jisté míry vyvažuje umělá inteligence. Již v původním Half-Life jsme mohli obdivovat synchronizované útoky vojáků Black Ops, jež do tehdejší doby neměli konkurenci. Je vidět, že tvůrci neztratili nic ze svého umu. Vojáci, s nimiž se hráč setkává od začátku do konce, nikdy nehodí granát stejným způsobem, dokonce ani nevejdou do místnosti stejným směrem, pokud mají na výběr. Chybí jim sice taktické uvažování známé z Far Cry, kde nepřátelé dokázali oběhnout hráče zezadu, ovšem souboje v Half-Life 2 mají až moc velký spád na to, abychom si toho v praxi všimli. Na druhou stranu potěší neustálý pohyb protivníků, kteří hledají vhodné místo ke krytí a dokonce se kryjí navzájem. A když se skryje hráč, za okamžik jistě uslyší pípání odjištěného granátu.

Arzenál zdivočelého vědce je povětšinou návratem ke starým dobrým kouskům z minulého dílu, byť se počet zbraní o něco ztenčil. Většina z nich si ale zachovala sekundární mód střelby a co je hlavní, vyváženost. Na každý typ protivníků platí jiná – agilní sondy je nejlépe měnit v šrot jednou ranou z brokovnice, vojáci využívající ostřelování z dálky zase rychle podlehnout přesvědčovacím dovednostem pulsní pušky, zejména pokud si povídá s jejich hlavou.

Všemi očekávaným soubojem titánů je měření sil Source enginu a enginu z Doom 3. Výsledek doslova vyráží dech, neboť Valve v tomto ohledu poráží id Soft téměř na všech frontách. Source engine totiž nestaví všudypřítomných bump mapách, které potřebují specifické nasvětlení (nejlépe v neprostupné temnotě, jak ji známe právě z Doom 3), aby se řádně projevily a i tak ve výsledku obraz mírně rozmazávají. Source vychází z textur pestrých a ostrých jako břitva a to vše při opravdu nízké hardwarové náročnosti. Testovací sestava AMD Athlon 2200+, 512 MB RAM se 128 MB Radeonem 9800 dovolila ničím nerušené hraní v rozlišení 1280x1024 se všemi detaily na maximu, bez jakýchkoliv kompromisů. Přitom složitost exteriérových scenérií často bere dech a to se jedná teprve o první hru na technologii Source! Ovšem i dokonalý nástroj lze zničit špatným zacházením, jak se tomu stalo například u právě vycházejících Vampire: Bloodlines, jež i přes použitý Source engine vypadají minimálně o třídu hůře.

O nic menší pozornost než prostředí si zaslouží rovněž grafické zpracování všech charakterů. Reklamní fráze na krabici proklamující digitální herce nelžou ani v nejmenším. Postavy skutečně nikdy neměli k jejich živým předlohám blíže – umělé obličejové svaly hbitě tančí svůj realistický tanec a propůjčují charakterům tu úsměv, tam zase zamračený pohled úkosem.

Counter Strike: Source

Spolu s originální hrou Half-life 2 majitel krabicové verze získá i novou verzi populární modifikace Counter Strike s podtitulem Source. Co je to vůbec Counter Strike? Zjednodušeně řečeno, hráči se rozdělí na teroristy a policajty, první se snaží položit bombu na daná místa, ti druzí jmenovaní jim v tom brání. Více si o tomto fenoménu přečtěte v našem souhrnném článku. S čím ale přichází Source? Na první pohled s novou grafikou, avšak v jádru se autoři ke změnám prakticky neuchýlili. Mapy zdánlivě vypadají jinak, ale po stránce designu zůstaly naprosto stejné – můžeme se tak těšit na oblíbený Dust či Aztec. Bohužel zatím některé původní mapy chybí - těch se dočkáme až časem. Pravdou je, že po vizuální stránce jsem asi čekal trochu víc. Na druhou stranu systém hry se nezměnil, ba právě naopak, konečně došlo k nutným opravám, se kterými si starý engine neporadil (zabíjení granátem přes zeď na některých místech a podobně). Lepší dojem zanechávají různé drobnosti, dejme tomu prachové stopy po projektilech, které se zavrtají do země či do vody. Některé hráče původního CS zatím může odradit i to, že Source zkrátka chce lepší mašinu (sbohem hraní přes můj notebook). Ačkoli by leckdo mohl podlehnou dojmu, že CS:S se příliš nepovedlo, opak je pravdou. I tahle nová verze má stále pořádný kus té těžko popsatelné atmosféry (prostě hraje se skvěle!) a dá se očekávat, že CS:S postupně uzraje z nadprůměrné týmové akce v nového vládce.
Prozatím tedy dávám 85% (Ondřej).

Pokud má Half-Life 2 jakékoliv nedostatky, musíme je hledat lupou. Majitelům pomalejších počítačů bude zřejmě vadit nahrávání lokací na každém rohu. Ačkoliv nejsou nahrávací časy nikterak dlouhé (co víc, quickload je doslova bleskově rychlý), zejména ke konci dokáží slušně přiškrtit atmosféru řítící se plným tryskem k finále. Druhou výtkou je chování NPC, jež se čas od času ke Gordonovy přidají, a jejich občasné pletení se pod nohy. Postavám lze ovšem snadno zadat, kam přesně mají jít, a tak problém odpadá. Poslední narážka je daleko více smutným povzdechnutím než záporem, když po patnácti hodinách hry vše nevyhnutelně končí a nezbývá než doufat, že si autoři za utržené peníze nekoupí osamělý ostrov v Tichém oceánu a neodejdou užívat si penze.

Verdikt: Half-Life 2 smetl stejně jako jeho předchůdce před šesti lety prach z rezavějícího žánru stříleček silou uragánu. Pokud nebylo snadné rozhodnout, zda Doom 3 splnil naše očekávání, v tomto případě není pochyb - Half-Life 2 předčil nejdivočejší sny i toho největšího fantasty. Veškerá slova jsou marná. Rčení „Zabedněte okna, nakupte jídlo…“ opět platí.