Když se řekne „kreslená pohádková 3D akční adventura“, většina hráčů si okamžitě vybaví záležitosti jako Kao: The Kangaroo a okamžitě začnou na takto označený titul nahlížet s neskrývaným despektem. Ne snad, že by byly tyto hry špatné, ale jsou valnou většinou určeny dětem, čemuž odpovídá nejen jejich zpracování, ale i obtížnost. V tomto ohledu je Grouch naprostou výjimkou. Je sice kreslený, je sice pohádkový, ale pro malé děti rozhodně primárně určen není a o tom, že by byl nějak příliš jednoduchý, se také v žádném případě mluvit nedá. Rozhodně se ale u něj pobavíte, napumpujete si adrenalin do žil a po každém zdárně zakončeném levelu si zhluboka oddychnete a do dalšího se pustíte až ve chvíli, kdy se vám srdce trošku uklidní. Nevěříte? Také jsem to považoval za nesmysl - dokud jsem si vše neozkoušel na vlastní kůži.
Jak jste již asi zjistili pohledem na okolní obrázky, Grouch se pyšní roztomilou, ba přímo disneyovskou grafikou. I příběh je takřka pohádkový. Do země vtrhla temná vojska - samí skřeti, orkové, kostlivci a různé příšery, které matička Země snad ani nikdy neměla zplodit. Už to by pro vás - barbarského hrdinu bez bázně, hany a intelektu - měl být dostatečný důvod, abyste se vydali do boje. Vy ale máte zrovna jiné starosti. Zatímco netvoři
pustoší kdysi tak nádhernou krajinu, zakoukali jste se do modrých očí plavovlasé krasavice. Co si svět počne bez vaší ochrany? Naštěstí vám vaši dívku přímo před očima unesou zelení nájezdníci a pro vaši zemi tak přeci jen vysvitl paprsek naděje, že se vypravíte dát všechno do pořádku. Rysy vám tvrdnou, ruka se svírá na jílci meče. Z očí vám šlehá nenávist a touha po pomstě. Budou padat hlavy. Doslova.
Dostáváme se konečně k tomu, proč není Grouch určen pro hráčskou drobotinu. Našeho hrdinu totiž únos rozzuřil tak, že si přestal brát ke svým protivníkům jakékoliv servítky. Usekává jim ruce, nohy, hlavy, krev cáká proudem, a aby toho nebylo málo, tak si s useknutými údy můžete ještě kopat sem a tam. To opravdu není podívaná pro malé děti (tyto detaily je pochopitelně možné vypnout, ale proč bychom to dělali, že? :o)). Nerad bych ale, kdyby vznikl dojem, že Grouch je jakousi tupou mlátičkou plnou krve a vyhřezlých vnitřností. Souboje ze všeho nejvíce připomínají scénu z filmu Monty Python a Svatý grál, kdy se král Artuš setká u mostu s Černým rytířem. Pustí se do boje, Artuš usekne rytíři ruku. Ten se nevzdává, načež přijde vzápětí i o druhou. Artuš považuje boj za skončený, ale rytíř pořád pobíhá kolem a snaží se jej nakopnout. Artuš mu tedy usekne jednu nohu, ale i
to je na Černého rytíře málo - skáče na jedné noze a vráží do Artuše ramenem. Až když přijde i o druhou nohu, označí výsledek souboje za remízu. Tak přesně takhle to vypadá i v této hře, až na to, že pro pacifikaci vašich nepřátel nebude stačit zbavit je rukou a nohou. I v tomto nezáviděníhodném stavu se k vám snaží polomrtvý protivník připlížit a aspoň vás pořádně pokousat. Teprve až se vám podaří zbavit jej hlavy, dá konečně pokoj.
Zdá se vám to poněkud brutální? To je dobře, přesně taková totiž hra Grouch je - morbidní humor v roztomilém hávu (opravdu se na vývoji nepodílel nikdo z Pythonů?). Kromě samotného boje, který je řešen poměrně inteligentně, zakomponovali tvůrci do hry také pár prvků, které sice nemají na hratelnost pražádný vliv, ale výborně dokreslují zdejší atmosféru. Zde mám na mysli především onen výše zmíněný fotbálek s končetinami, případně zadupávání useknuté hlavy do země. Protože však někdo může mít poněkud slabší žaludek, přestaňme si vychutnávat krvavost celé hry a raději se podívejme na souboje jako takové. Vaše postava zvládá několik různých útoků, přičemž ještě můžete využít dvě menší komba (otočka dopředu a otočka dozadu). Samozřejmě, že máchat mečem či sekerou můžete i ve výskoku nebo v pokleku. A nemáte-li zrovna chuť na krvavá jatka, můžete schovat zbraň a
vrhnout se na protivníka pouze pěstmi. To využijete hlavně v případě, kdy bojujete na nějaké plošince a nechcete se zdržovat nějakým bojem. V tom případě totiž stačí zatlačit protivníka k okraji a několika přesně mířenými, rychle po sobě jdoucími ranami jej shodit přes okraj. Osobně tento způsob však moc nedoporučuji, z mrtvého protivníka totiž pokaždé vypadne nějaký ten bonus, ktarý by takto přišel vniveč. Jednou to jsou penízky, dále to může být doplnění zdraví, rychlostní bonus, bonus ke způsobenému zranění nebo život navíc. K tomu všemu ještě můžete padlému protivníkovi sebrat zbraň. To se může velice hodit, protože váš meč je sice dobrá věcička, kterou využijete i pro jiné účely než jen sekání skřetích hlav, ale občas by se vám mohl hodit nějaký pádnější argument. Každá zbraň má svou charakteristiku - rozdílný dosah, rychlost, s níž můžete udeřit, a pochopitelně také velikost zranění. Vyplatí se mít co nejširší arzenál, protože ne vždy je ta nejničivější také tou nejvhodnější.
Zbraní je na výběr více jak deset, což je na tento typ hry opravdu více než dost. Stejně bohatá je ale i škála pohybových aktivit, kterou náš hrdina ovládá. Kromě samotné chůze a skákání se dokáže chytit hrany platformy a vyšplhat na ni, umí ručkovat jak po hranách skály, tak i po provaze, svítí si loučí, válí kotouly na všechny strany, a protože to je pořádný svalovec,
dokáže i tlačit (s pomocí zabodnutého meče dokonce i táhnout) mohutné kamenné kvádry. A buďte si jisti, že všechny tyto možnosti budete v hojné míře využívat. Grouch totiž není zdaleka jen o boji, ale také o překonávání mnohých překážek, nástrah a pastí. A těch je v této hře opravdu požehnaně. Dokonce se nerozpakuji říct, že samotné bojování je jen jakýmsi příjemným a zábavným zpestřením na dlouhé a náročné cestě za unesenou milovanou osůbkou. Při troše cviku se vám totiž jen zřídkakdy stane, že by vás někdo zabil, zato pády z plošin, rozřezání cirkulárkou, utopení se, rozmačkání pod krápníkem, prošpikování bodci, uhoření a mnohé další více či méně kuriózní způsoby úmrtí zde budou na denním pořádku. V žádném případě nelze říci, že by Grouch byl nějak přehnaně jednoduchý. Bez pořádného odhadu, správného načasování akcí a hlavně spousty cviku se zkátka často nepohnete z místa. Zatímco první úrovně jsou vysloveně dětinsky snadné, postupem času přituhuje, a to až do té míry, že když se vám konečně podaří zakončit některý z levelů, jste již na pokraji infarktu a nezmůžete se ani na úlevné oddychnutí. Důvodem je fakt, že mezi úrovněmi nelze ukládat pozici. Musíte se spolehnout na to, že po levelu je vždy rozmístěno několik „checkpointů“, k nimž se vracíte v případě smrti. Jakmile ale přijdete o všechny životy, nezbývá vám nic jiného, než buď nahrát starší pozici, nebo začít level s čistým štítem -
tedy se základním počtem životů a pouze se svým mečem (bez dříve získaných zbraní). Jaké obtíže to s sebou přináší, je vám zřejmě jasné - chvilka nepozornosti či desetina vteřiny zaváhání způsobí, že se vracíte k předchozímu checkpiontu nebo dokonce na začátek úrovně. Nerad bych ale, aby to vyznělo jako kritika, spíš naopak. Díky tomuto arkádovému systému je Grouch pro hráče tou pravou výzvou (neboli „čelinž“, jak říká s oblibou nejmenovaný V.V. :o)), o níž by systémem libovolného ukládání pozic přišel.
Tak zatím jsme tu měli na adresu hry Grouch téměř samou chválu, je na čase zmínit se též o nedostatcích. S radostí musím konstatovat, že jsem narazil pouze na dva, ale zato pořádné. Prvním mínusem je občasné vypadávání polygonů, a to navzdory jinak kvalitnímu enginu. Na tuto chybu narazíte např. při přiblížení zády ke zdi, nebo ve chvíli, kdy začnete porcovat svého protivníka. Druhým a řekl bych též závážnějším nedostatkem je nepříliš dotažený kolizní systém. Že vám ruka projde zdí, že proskočíte kamenným obrem, že předměty napůl zapadnou do země, to vše by šlo přehlédnout. Ale že někdy propadnete škvírou mezi zdí a zemí a zabijete se, nebo že se zachytíte projíždějící plošinky ve chvíli, kdy je již o dva metry dále, to je mnohem horší. Naštěstí některé z těchto nedotažeností opravuje
patch (ten vyšel i pro českou verzi) a zbytek je vyvážen dalšími klady, o nichž tu ještě nebyla řeč a které si zmíníme nyní. Jedná se především o AI vašich protivníků. Neútočí na vás naprosto bezhlavě, ale snaží se vám pokud možno uhýbat a místo aby kolem sebe bezhlavě mlátili, raději vás obcházejí v kruhu (alespoň některé typy). Jako výrazné plus lze hodnotit i způsob ovládání. Většina takovýchto akčních adventur má totiž nejen „konzolový“ herní systém, ale i ovládání, z něhož pramení u PC nejeden závažný problém v hratelnosti. Zde tomu tak není. Pohyb je nastaven standardně na magickou čtveřici kláves W-S-A-D a kamera není automatická, nýbrž je ovládána myší - tedy klasický standard známý z akčních her, který vyhovuje valné většině majitelů PC.
Vyplývá nám tedy z toho všeho nějaký závěr? Pokud ano, pak ten, že Grouch je vcelku originální a hlavně zábavná kreslená akční adventura s vysokou hratelnostní a spíš vyšší než nižší obtížností. Poněkud drsný a chvílemi až opravdu brutální humor ostře kontrastuje s roztomilou grafikou, což ve svém důsledku vypadá až překvapivě dobře. Máte-li rádi humor, který si nebere servítky, pak vás Grouch určitě neurazí.
| Grouch | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
