G.I. Joe: The Rise of Cobra – akční řežba bez nápadu

Film G.I. Joe běží v kinech, a tak nesmí chybět ani videohra, která potvrzuje, že u her podle filmů je opatrnost rozhodně na místě.

G.I. Joe: The Rise of Cobra | foto: pro iDNES.cz

Hned při prvním spuštění hry G.I. Joe se člověk nedokáže ubránit několika zamyšlením. První z nich směřuje do dob těsně porevolučních, kdy před vysíláním Kačerů z Kačerova běžely reklamy na Transformers a G.I. Joe. A možná se dnes už nejeden otec rodiny i lehce zastydí, když si vzpomene, že tyto hračky v té době považoval za něco, bez čehož se téměř nedá žít.

Další zamyšlení pak proběhne v hlavách hráčů, kteří jimi budou kroutit nad tím, jak něco takového, jako je tato videohra, může vůbec někdo vydat. Ano, jedná se v prvé řadě o známou značku G.I. Joe a spojitost s aktuálním filmem a ano, vycházejí i větší hrůzy, ale zkrátka a dobře, tato hra je poměrně dost nepovedená. Zvláště pak ve světle skutečnosti, že se na rozdíl od na první pohled levných her snaží tvářit jako něco víc, než ve skutečnosti je.

Hlavní náplní hry je postřílet úplně všechno.

Na začátku jste krátce uvedeni do děje, kdy se „něco stane“ (je unesen jeden člen jednotky Joe) a vy to pak následně musíte jít „nějak vyřešit“ (postřílet úplně všechno, co se dá, a pro jistotu dát pár dávek i do toho, co se nedá). Pochopitelně vůbec nemá smysl děj nějak sledovat, protože je zaprvé naprosto tuctový a zadruhé je jeho podání tak strojené a ubohé, až to příslovečně tříská dveřmi.

Pokud vás tedy zajímá, jakou má hrá spojitost s filmem, pak bohužel, nevíme. Příběh budete pravděpodobně sledovat tak maximálně do půlky druhé mise a pokud vás to udrží déle, pak jste zvolili správně a tohle je hra přímo pro vás.

Jak již bylo naznačeno o kousek výše, hlavní – a ano, vlastně i jedinou – náplní hry je postřílet úplně všechno. Zároveň to pak ale je paradoxně i největším kladem celého tohoto produktu, a to zejména proto, že při hraní můžete zcela vypnout mozek a jen střílet, uskakovat, házet granáty a to až do té doby, než zjistíte, že jediná probíhající střelba je ta vaše. Pak tedy popojdete o kousek dál a začnete zase pálit až do zblbnutí. Občas vás tedy může poněkud zmást i střelba vašeho parťáka, který se nezřídka nechá unést vaší aktivitou a pálí taky kolem sebe ze všech sil, aniž by v blízkosti byly jakékoliv cíle.

Mimochodem, vaši parťáci by měli vnést do hraní pravděpodobně více možností a snad i taktiky, ale ve skutečnosti se tak pochopitelně neděje. Před vstupem do každé mise si z Joe skvadry vyberete hlavní postavu a k ní zároveň i druhou, která se s vámi do mise vydá. Na začátku jsou dostupné pouze dvě, ale postupem času se zpřístupňují i další drtiči, které si musíte koupit za body získané v předchozích misích.

Postavy se pochopitelně liší nejen vzhledem, ale do jisté míry i bojovými specializacemi (lehké zbraně, těžké zbraně apod.), ale pokud vás k tomu hra přímo nedonutí, asi o tom nebudete vůbec přemýšlet a budete si razit cestu vpřed stále s jednou stejnou postavou a při samotném hraní si přepnutí mezi dvěma aktuálně aktivními vojáky zkusíte víceméně jen proto, abyste zjistili, zda to funguje.

Zvuková stránka hry je na tom podobně jako grafika, tedy značně neslavně.

V některých místech ale budete potřebovat schopnosti některého konkrétního člena komanda, ale ani to nepředstavuje žádný problém. Někde poblíž se totiž bude nacházet teleport, jehož prostřednictvím si budete moci postavy vyměnit. Ale vzhledem k tomu, že i tato výměna je spojena s ne zcela zanedbatelným nahrávacím časem, bude vás i tato procedura docela štvát.

Všechno je to ovšem v naprostém souladu s celkovým designem hry. Herní lokace jsou malé a pochopitelně i naprosto ukázkově přímočaré a když jsme hned ve druhé misi narazili v horách na vrata jak – ehm – vrata, vedoucí kamsi do útrob kopce, za nimiž byla jedna jediná místnost velikosti garáže, tak jsme opravdu nevěděli, jestli je to míněno vážně nebo to má být vtip.

Na zcela nepřesvědčivé úrovni je i technické zpracování. Grafika v první moment nevypadá špatně, ale to jen do okamžiku, kdy se dáte do pohybu. Joeové se totiž pohybují maximálně retardovaně, prostředí, ač hezky vybarvená“, jsou značně chudá a celé to zkrátka vypadá hodně lacině. Za zmínku tak stojí vlastně pouze zajímavé efekty při střelbě, které sice působí hodně retro dojmem, ale jsou vcelku líbivé.

Ostatně retro dojmem působí vlastně celá hra. Docela bychom se divili, kdyby šlo o původní záměr autorů, ale díky poněkud kostrbatému ovládání a skutečnosti, že kamera se drží vytrvale pokud možno za vašimi zády (což často vede k situacím, kdy střílíte naprosto naslepo, jen směrem k ukazateli života vašeho aktuálního cíle), totiž tato hra vyvolává vzpomínky na staré dvourozměrné střílečky (nejen) z mincových automatů, v nichž jste s letadýlkem nebo raketkou letěli po obrazovce zdola nahoru a likvidovali stovky nepřátel.

Zvuková stránka hry je na tom podobně jako grafika, tedy značně neslavně. Zvuky střelby jsou ještě v pořádku, ale když začnou zdejší postavy mluvit, tak je to na vypnutí zvuku. Nepřátelé i vaši parťáci jsou schopni během deseti sekund dvakrát po sobě zopakovat tu samou hlášku, aniž by řekli cokoliv mezi tím.

Dabing je pak amatérský jak obsahem dialogů, tak i samotným namluvením. Samozřejmě chápeme, že je hra primárně určena jiné věkové skupině než jsou staří psi z BonusWebu, ale byli bychom rádi, kdybychom neměli pocit, že s námi hra mluví jako s imbecily.

Ani přes to všechno se ale nedá říci, že by G.I. Joe: The Rise of Cobra dokázal člověka ultimátně zhnusit. Ono je totiž občas moc fajn nepřemýšlet vůbec o ničem a jen se nechat unášet na vlnách akce. Starší ročníky by pak mohl zaujmout podivný pocit ze hry, kdy máte dojem, že hrajete něco jako Contru a River Raid dohromady. Ovšem ať tak nebo tak, za ty peníze, za které se tato hra prodává, to rozhodně nestojí.