Zdá se to jako včera, kdy jsem konečně doputoval s posledním vlakem na konec transsibiřské magistrály. Byl to skvělý zážitek. A ani nemrkneme a už tu máme další strategickou nadílku, tentokrát ze Slovenska od nového studia Centurion Developments. Vývoj hry, který započal už v roce 2018, byl turbulentní, ale vše nakonec dobře dopadlo a hra přes mnohá úskalí konečně vyšla.
Titul stejně jako Last Train Home nebo i Company of Heroes hraje na osobní notu. Hned v úvodním filmečku ukazuje hrůzy nacistického režimu proti obyčejným lidem. Lidem, kteří po prožitých děsech stanou na straně odboje připraveni skopčákům pořádně zatopit. Tím je i náš hlavní protagonista Martin. I jemu režim obrátil svět naruby.
 |
O několik podařených „guyritchieovských“ střihů později už je z našeho protagonisty ostřílený veterán. Vrhá se do kdejaké akce nehledě na nebezpečí. V jedné takové převezmete kontrolu nad jeho osudem. Je to ta, kdy se toho hodně podělá. Jeho malá jednotka zůstane v sevření skopčáků. Martin se i ve vyhrocené situaci prokáže jako skvělý vůdce, je povýšen na velitele a dostane na povel vlastní základnu.
Tuhý jako Jagged Alliance
Už první mise slušně předesílá, kde si Forgotten but Unbroken vzal inspiraci. První přestřelka ve hře a hned několikáté minutí z relativně krátké vzdálenosti. Pamětníkům nejspíš vytanou vzpomínky na brutální Jagged Alliance či X-Com. Garantovaná trefa neexistuje, na základní obtížnost budete svírat ruce v pěst, aby vystřelená kulka neminula cíl a kvér se nezasekl.
Forgotten but Unbroken
Ve většině her vás autoři nějakou chvíli chlácholí, povzbuzují ego, a pak vám, když si říkáte a kde je ta výzva, vlepí pořádného facáka. Forgotten but Unbroken dostanete na uvítanou rovnou vydařenou čenichovku. Pokud je na vás ale obtížnost příliš brutální, autoři vydali patch, kde lze mírně ubrat. Pořád je to ovšem výzva. Hra vás v úvodní misi provede názorným tutoriálem, jehož principy budou hráčům tahových strategií a taktických her velmi dobře známé. Titul se totiž moc od proslulých tahovek principem neliší.
V každém kole mají vaši svěřenci určitý počet akčních bodů – AP. Ty se spotřebují jednotlivými akcemi. Střelba stojí určitý počet AP stejně tak přesun, kryt, „hlídka“ nebo speciální akce. Hra je názorná a při přesunu vám dá jasně na srozuměnou, zda z pozice ještě půjde vůbec vystřelit nebo provést akci. Šikovný je i ukazatel šance na zásah u nepřátel v dosahu. Procenta jsou však orientační, 80% šance na normální obtížnost ve skutečnosti znamená asi 55%.
Stejně jako v jiných podobných komornějších strategiích i zde na každém vojákovi i vystřeleném náboji záleží. Vyplatí se správně hospodařit se zdroji na bojišti i mimo něj. A nejlépe se šetří náboje i lékárničky, když o vás nepřítel vůbec neví. Jenže Forgotten but Unbroken je v tomto ohledu až moc old school a jeho řešení stealth není úplně šikovné. Neuškodila by inspirace v posledním Jagged Alliance. Sice se vzepřel kořenům, ale pro dobro věci. Hra mimo souboj běžela v reálném čase. Akce rychleji odsýpala a stealth byl intuitivní. Tichošlápka šlo dělat velmi efektivně.
Forgotten but Unbroken
Ve Forgotten but Unbroken je stealth v mnoha misích možností, ale funguje jen, pokud jste hodně všímaví a zároveň máte trpělivosti na rozdávání. Pečlivý, tichý postup, pokud má být efektivní, je extrémně časově náročný. A i kdyby šlo vše jak po másle, tak vás stejně hra častokrát nenechá vyčistit mapu bez výstřelu, což je škoda.
Při každém tahu, kdy jste neodhaleni, mají nepřátelé viditelné zorné pole. Určuje, kam nesmíte vstoupit. Logicky ale se ono pole změní v dalším tahu, a tak musíte buď předpovědět tah i pohyb zorného pole mezi tahy, anebo nechat patrolu několikrát projít, zapamatovat si její slepá místa v průběhu cesty a pak naplánovat zneškodnění. Situaci komplikuje překrývání několika zorných polí, kde nelze nijak vydedukovat, čí které pole je. Neviditelní jste jen v plném krytu z určitých úhlů, takže provést tichou eliminaci je dlouhodobý projekt. Ačkoliv je to nešikovné řešení, má jisté kouzlo.
Připravovat perfektní přepadovou akci, rozmístit v každém tahu své bojovníky na správná slepá místa a v nestřežený okamžik čistě eliminovat celou hlídku bez jediného výstřelu, to je prostě paráda. A pokud dojde na poplach, nechat své střelce v režimu hlídky ať ztropí trochu toho chaosu. Mnoho podobných her je svým řešením víc logická hádanka, než strategie a zde je to díky tahovému provedení ještě patrnější. Nejenže je třeba plánovat, jak někoho odstranit, ale i kdy a kde. Těla jsou věčný problém a nelze se jich zbavit. Je tak nutné odstranit i potenciální svědky, kteří mohou pár tahů později tělo při své pochůzce objevit. Nutná časová investice není pro každého, ale je to ten nejzábavnější způsob, jak si hru užít.
Stealth, pokud ho mise umožňuje, je nadmíru výhodný a ač ho hra nevnucuje, je to nejmoudřejší cesta k dlouhodobému přežití. Otevřený konflikt zatraceně bolí. Přestřelky jsou brutální, vaši vojáci mohou být jakkoliv zkušení a ošlehaní, ale zkušenost je od kulky neochrání. Každý zásah je problém a i když v misi uspějete, je to jen Pyrrhovo vítězství, pokud vám půlka veteránů skuhrá zbídačená na lůžku.
Přežít na vlastní pěst
Vaším útočištěm bude základní tábor. Ten slouží jako centrum celé operace. Při převzetí tábora půjde o velmi spartánské bydlení, ale časem si dopřejete i nějaký luxus: sprchu, záchod i kamna. Nemocní vojáci nejsou moc platní a epidemie se v nehygienických podmínkách šíří rychlostí blesku. Problém ale nebudou jen nemoci, ale i hlodavci, hlad a zima.
Forgotten but Unbroken
Chvíli se to zdá v pohodě. Máte sice jen dva stany a skladiště ale při nájezdu na jeden ze skladů si odnesete dostatek surovin na stavbu zbrojnice i polní nemocnice. Své vojáky posíláte sbírat dřevo a lovit zvěř a snažíte se jakž tak vyjít se zásobami zvěřiny. Ne vždy se lov zdaří, ale pořád nevidíte na dno sýpky. Cítíte se aspoň mimo mise sebejistě, vždyť tohle je ta klidná část.
Jenže pak přijde zima a vy zažijete teror a pokud jste neuvažovali dostatečně dopředu, tak jste skončili. Zima je období, kdy nemůžete podnikat žádné válečné mise. Je to čistý survival. Máte omezené zásoby dřeva a jídla a přežijte několik měsíců. Hra mnohokrát zvládne srovnání s Last Train Home, a zde je to nejtrefnější. Jediný výrazný rozdíl je, že nejedete po Transsibiřské magistrále ve vlaku, ale spravujete tábor v lesích.
Budovy musíte udržovat vyhřáté, kamna krmit drahocenným dřevem a moc nepřemýšlet nad dilematem, zda příští týden jíst, nebo klepat kosu. Co hra zvládá skvěle, je vyvolat ve vás čiré zoufalství. Nejen v boji, ale i mimo něj.
Nepřítel mého nepřítele je můj spojenec
Klíčovou roli ve hře hrají vztahy se spojenci, a to jak západními, tak i komouši zpoza železné opony. Obě strany si uvědomují, že podporovat spřátelené skupiny, je klíčové pro triumf nad nacisty. Za splnění mise vám u zadavatele vzrostou vztahy, a čím vřelejší, tím větší ochota vám nějak pomoci. A třeba vás nenechat chcípnout hlady.
Zažil jsem čirou bezmoc. „Soudruhu, již jsme vám byli nápomocni dost,“ ozývalo se opakovaně z radiostanice, když jsem žádal o dodávku jídla a léků uprostřed zimy. Londýn i Washington hlásaly to samé. Byli jsme v tom sami. Opuštění uprostřed lesa v sevření ledu. Nálada klesala pod bod mrazu stejně jako okolní teplota. Podvyživení vojáci ztráceli naději i morálku a s tenčícími se zásobami jídla se i tenčily zásoby dřeva i léků. Když konečně přišla obleva, vypadalo to, že nezbude nikdo, kdo by mohl dál bojovat. Vojáci byli zlomení a těsně před dezercí. Avšak přežili jsme. Klobouk dolů, tohle byl opravdu vtahující silný zážitek.
Forgotten but Unbroken
Etapy hry, kdy nadchází zima, mohou připadat jako nesmyslná výplň, ale pro budování atmosféry i vztahu k vaší bandě jsou klíčové. Skvadra přežila mnohé, dokonce i souboj s elitní SS Totenkopf, ale zima? Tu nezastaví kulka ani hozený granát. Zima prostě je, a dokud je, tak vojsko trpí. Děs nebudete zažívat jen z vrtochů přírody, ale i na bojišti. Protože i protivníci dokážou šířit hrůzu.
Horor v odstínech šedé
Vaši dobrovolníci se s každou další prožitou misí stávají většími experty ve svém oboru. Komando, kulometčík, ženista, medik, ostřelovač či voják, každý má v jednotce své místo a každý může rozšiřovat strom svých pasivních i aktivních schopností. Takové komando je skvělé pro tiché akce. Má možnost naučit se nepozorovaně vrhat nože, což je jediná cesta, jak tiše vyřídit stacionární nácky. Může se stát i skvělým v boji na blízko a třeba v režimu hlídky odpravit na jednu ránu pěstí kohokoliv, kdo poběží kolem.
Ženista zase může časem pokládat miny a páčit zámky a kulometčík úplně ztratí postih při střelbě z těžkých zbraní, a to i z panzerfaustu. Vaši vojáci ale nemusí investovat zkušenosti jen do ofenzivních schopností, ale i do pasivních, jako je rychlejší učení zbraní nebo odolnost vůči strachu a zhroucení. To, jak je tohle důležité, poznáte, až když narazíte na hrůzostrašné elitní jednotky.
Vrchní specialisté SS jsou skoro jako nějaká mytická nadpřirozená monstra z Wolfensteinu. Přitom jde „jen“ o lidi, kteří jsou uvnitř stejně zranitelní jako kdokoliv jiný. Přesto jsou postrach a proti běžným jednotkám jde o souboj s übersoldat. AP mají na rozdávání, mohou vykonat hned několik akcí, zasáhnout je je jen otázkou štěstí a ustojí i několik granátů hozených na jejich vydlabanou fašounskou hlavičku. Jeden elitní SS vydá za celou skvadru běžných nácků a střety s nimi jsou nervy drásající masakr.
Forgotten but Unbroken
Jsou tak děsiví, že jen jejich přítomnost dává negativní status všem vašim bojovníkům a navíc ještě nabourávají morálku. Jejich nebezpečnost je ale i ukrytá v umělé inteligenci. Ta opravdu funguje slušně. Řadoví vojáci se chovají celkem rozumně, umí si najít dobrý kryt a snaží se o obchvaty. Naproti tomu dobrovolníci, ti dělají v boji zásadní chyby a často panikaří a zmatkují. A elitní jednotky? U nich je každý tah pečlivě promyšlený skoro jak v šachu a vy hned cítíte, že jde o úctyhodného protivníka, kterého nesmíte podcenit. Satisfakcí vám může být, že stejnou legendou se může stát časem i váš bojovník.
Souboje jsou vydařené, i když jsou často až příliš nefér a počítač má jasnou výhodu. V rukou vašich vojáků jsou samopaly lechtátka, která ani nemá moc smysl používat, v rukou i pologramotného sedláka zblblého nacistickou propagandou jde o postrach, který ukousne na jednu dávku tři čtvrtiny zdraví. I kulomet je ve vašich rukou okleštěn a minomet, sice na jednu ránu odpraví náklaďák, ale nácek rozchodí i tři přesné trefy.
Mise mají proti nedávným taktickým hrám co dohánět. Nelze sebrat předměty po dokončení mise, je to nepraktické a potenciálně zničující. Dostával jsem se do zcela absurdních situací, kdy má jednotka krvácela proti poslednímu skopčákovi s pár životy. Chtěl jsem ze zamčeného skladu získat silnou zbraň a střelivo. Misi jsem opustil se polovinou jednotky na pokraji smrti. Několik tahů do sebe museli nechat střílet a nebránit se. Pokud by agresora poslali pod drn, mise skončí a o loot na mapě přijdete. Hra by měla buď nesebraný loot zařadit automaticky do zásob, nebo vás nechat ho posbírat před odchodem.
Forgotten but Unbroken
Další, co by mohlo být lépe promyšleno, je automatické rozdělení skupiny při zahájení mise. Pokud hra rozdělí váš tým na více míst mapy, nelze nijak uspořádání změnit. Takže můžete mít klidně v jedné skupině dva ženisty, a v druhé vám bude komando složené jen z tichošlápků soustavně stoupat na miny nebo čekat, až jednoho z ženistů pošlete druhou skupinu spasit.
Hra zaostává i v rozmanitosti misí. Úkoly se dost opakují – vystřílej všechno na mapě nebo ubraň pozici tím, že vystřílíš všechno na mapě. To je asi 75 % akcí v terénu. Občas okořeněné o: „Zkus cestou najít tajné dokumenty a znič to a to.“ Čekal bych, že partyzánské operace budou víc o sabotážích a eliminaci konkrétních cílů, opatrných záškodnických či zpravodajských akcích než o Rambo stylu, kdy s šesticí udatných vyčistíte celou továrnu a odnesete si v teplákách asi stovku tun harampádí. Tahové Commandos se konají jen zlomek času, což je škoda.
Zbytečná cenzura
Hra vypadá dobře. Grafika je pro turn-base taktickou strategii vyhovující a jediné, co trochu hapruje, je špatně fungující kamera při volbě cíle. Cinematický pohled z third či first person často prolíná skrze objekty a není nic vidět. Nijak to neovlivňuje hratelnost, jen je to rušivé. Grafika sice nedosahuje kvalit vizuálně opulentní Company of Heroes, ale ostudu určitě nedělá.
Forgotten but Unbroken
Co je ale zbytečné, cenzura. Nacismus měl svůj nezaměnitelný vizuální styl. Celá vizáž měla symboliku a ta je silná a hrůzu nahánějící. Pokud budeme zavírat oči před historií, historie se bude opakovat. Aspoň tak nějak zní jisté moudro. Nechápu ten trend neukazovat hákáče v médiích. Hakenkreuz k nacismu patří a jeho cenzura je zcela zbytečná. Jen někdo s intelektem vydlabané dýně by snad mohl autory Forgotten but Unbroken nařknout z nějaké propagace či glorifikování nacismu. Nadávek na skopčáky je požehnaně. Proto je škoda, že nemáme zcela autentický zážitek. I ten pokroucený černo bílo červený symbol by hře dodal na ještě větší děsivosti a autentičnosti. Jde o historickou strategii inspirovanou skutečnými událostmi i osobnostmi, tak proč historii cenzurovat?
Forgotten but Unbroken je plně v české lokalizaci. Tedy nejen text, ale i dabing. A že jde o věhlasná jména. Petr Rychlý si roli svého alterega užil do sytosti, hlas jedné z postav propůjčil i Marek Vašut, ale perfektní výkon odvedli všichni. Škoda, že render animací je dělaný na anglický dabing a ústa často melou v českém naprázdno. Také se cutscény sekají, otestováno hned na několika strojích se stejným výsledkem.
Za co ovšem autoři zaslouží obrovskou pochvalu, je jazyková rozmanitost. Hrdinové ve vaší jednotce jsou všelijaké národnost. Češi mluví česky, Slováci slovensky, Poláci polsky a tak tomu je i na opačné straně barikády, kde kromě očekávatelné němčiny zaslechnete třeba i chorvatštinu, když bojujete na území Chorvatska. Takový smysl pro detail zaslouží potlesk.
Tuhá tahovka, kterou nechcete minout
Forgotten but Unbroken je originálnější, než ze začátku přiznává, a s tím, jak se pomalu otevírá, přichází i větší chuť hrát, až vás nakonec úplně pohltí. Pro stratégy jde o další výzvu na dlouhé hodiny. Jen je škoda, že autoři neudělali mise pestřejší. Najdi a znič vše, co se hýbe, je už přežitek a nevyužitý potenciál tématu.
