Final Fantasy III je jediný díl slavné série, který jsme dosud neměli tu čest v Evropě přivítat. Připomínáme, že původní verze byla vydána v Japonsku v roce 1990 na konzoli NES, to to letí. Šestnáct, respektive našich sedmnáct let je přece jenom dlouhá doba, a tak se pánové ze Square Enix rozhodli už vzhledem k potenciálu NDS hru patřičně přeleštit. A rovnou prozradíme, že k úpravám přistoupili maximálně citlivě, takže výsledek do značné míry překonává očekávání, aniž by přitom ztratil svou jedinečnou retro atmosféru. Kromě grafického kabátu tu jsou ve srovnání s původní verzí jen vcelku nevýznamné odchylky. Například původní povolání „cibulový rytíř“ bylo změněno na „žoldnéř“. Je někdo proti? Ani tak ale o cibuláka nepřijdete, můžete se jím stát po zdolání nepovinného questu, který se odemyká pomocí multiplayeru. Ve srovnání s původní verzí byl také rozšířen systém speciálních schopností, které mohou jednotlivé postavy využívat v závislosti na svém povolání. Tolik tedy na úvod a pusťme se do hraní.
S jednou kombinací povolání nevystačíte.
Pohodlně se usazujeme, sluchátka na uších, zatemněný obývák, rozbíhá se intro a - dostavuje se pořádná zlost. A taky pocit trapnosti, že jsme vůbec někdy ztratili slovo chvály pro animace na NDS. Protože až remake FF III ukazuje naplno potenciál „želízka“ od Nintenda. Ano, takto by to mělo vypadat. A garantujeme vám, že jste hezčí intro na tomto handheldu ještě neviděli. Konečně si někdo všimnul, že NDS není GameBoy a alespoň v něčem potenciál aktuální platformy beze zbytku využil. Krásný a dlouhý filmeček končí a my s jistými obavami čekáme na vlastní hru. Hlavně ať to není shora viděný primitivní dungeon, to by byla po nebeském úvodu studená sprcha. Bumbác: dungeon je tu, nicméně jde o jeskyni polygonovou, hezky detailní a ke všemu s revoluční, plynule zoomovatelnou kamerou. Razíme si cestu vpřed klasickým stylem pár kroků – souboj – pár kroků – souboj – pár kroků – truhla – pár kroků – souboj, ale náš avatar je roztomilost sama a všechno je tak naleštěné a stylové, že ochotně přehlížíme repetitivnost bitek i protivníků.
Zkušenost vesele stoupá a nastupuje první tužší soupeř přes půl displeje. Vypadá to, že do sebe budeme muset kopnout nějakou tu medicínu. A další. No konečně,
nepřítel natahuje bačkory a my se dozvídáme, že jsme vyvolení k záchráně světa. To jsme potřebovali vědět. A jsme venku na čerstvém vzduchu a všechno je takové, jaké to vždycky bylo, jenže hezčí. Mapa je jednoduchá a přehledná, pyramidkovité hory naježené jak metalistův opasek a támhleten shluk domečků je určitě město s hostincem a obchůdky s meči, štíty a lektvary.
Font písma a vůbec styl menu se bohužel prakticky úplně shodují s těmi ve Final Fantasy I & II: Dawn of Souls pro GBA, ale vzal to čert, člověk nehraje Final Fantasy, aby trávil život v menu. Alespoň je všechno dokonale přehledné, čímž pádem je výměna nože za protáhlejší čepel dílem okamžiku. Hrdina může nést dokonce v každé ruce jednu zbraň a patřičně se s nimi ohánět, což je skvěle rozanimované a na protivníka máte rázem „double justice“.
Občas se k partě přidá nehratelná postava a dokonce přiloží v bitvě ruku k dílu.
První zhruba dvě hodiny hraní tvoří jakýsi prolog, po němž následuje další porce titulků. Do té doby nelze měnit povolání postav, čili postupujete v daných rolích
žoldnéřů a ti nemohou ani vzít nohy na ramena, když vidí, že je zle. A zle je raz dva. Proto radíme dávat bedlivý pozor na vše, co nehratelné postavy říkají, v bezpečí městečka prolézt každý kout a mimo město chodit jen tam, kam vás poslali. Při slalomu mezi domy se vyplatí dát pár slov s každým, kdo se nachomýtne. Někdo vám za malou výpomoc vylepší inventář, jiný prozradí nějakou tu život ulehčující fintu. Doporučujeme pohybovat se v interiérech při plném zoomu, najdete tak řadu skrytých předmětů a tajných místností, které jsou v menším rozlišení neviditelné. Toulání krajinou si nechte na dobu, kdy budete čtyři, ušetříte si nervy, čas a mylný pocit, že jste vyhodili peníze za nehratelnou „oldschoolovku“.
Hlavní šéf projektu, Hiromichi Tanaka, při jednom loňském rozhovoru diplomaticky mlžil: „Snažíme se, aby hra zůstala výzvou, ale současně se ji snažíme
učinit přístupnější a uživatelsky přívětivou. Vylepšujeme ovládání a strukturu, ale nechceme učinit hru v žádném ohledu snazší.“ Takové sdělení sice připomíná klasickou fotbalovou frázi „budeme vycházet ze zajištěné obrany, ale nezapomeneme ani na útok“, nicméně nakonec dobře vystihuje
realitu. Když ale máte průměrné HP 200 a narazíte na protivníka, jehož jediný úder připraví hned polovinu vašeho mužstva cca o 7000 HP, dojde i méně chápavému, že se po něm nejspíš nechce, aby půl roku od rána do večera leveloval, a že tedy překážka má asi jiné řešení než boj.
Řádně ukládat hru lze jen v otevřené krajině. V dungeonech je k dispozici pouze quick save, po jehož využití vás hra přinutí vypnout handheld a při opětovném zapnutí a nahrání se uložená pozice smaže, což občas promění hraní v něco na způsob paření Silent Hillu krátce po půlnoci ve vylidněném činžáku, kde už se odehrálo několik neobjasněných vražd. Podobný závan nechutné reality jsme viděli i u některých her na velkých konzolích, ale tam se dal problém zpravidla obejít používáním dvou paměťových karet. Zde samozřejmě takový nečestný a nesportovní trik nepřichází v úvahu, takže vám při pobíhání s dětskými figurkami á la Jiří
Trnka místy v pokročilejších fázích tluče srdce až v krku a stejně nejspíš nezabráníte tomu, abyste si těžší dungeon zopakovali.
Zmínili jsme se o povoláních. Na začátku jsou všechny postavy „žoldnéři“, což má výhodu v tom, že mohou používat jak zbraně, tak kouzla, ale na druhou stranu to s tím kouzlením není moc valné: level postavy i povolání, které mají samostatný vývoj, se jim sice zvyšují, ale právě v magii trvale disponují jen základní třídou kouzel. Proto je nezbytné jim po dokončení prologu povolání změnit. Lépe řečeno začít měnit. Hra je totiž tak postavená, že s jednou kombinací povolání nevystačíte a občas ji musíte flexibilně předělat. Změna automaticky zbaví postavu veškerého vybavení, což do jisté míry můžete ihned napravit, jen se musíte smířit s tím, že na bílého mága už asi mythrilové brnění nenavléknete, ale současně ji i na nějakou dobu značně oslabí: to holt musíte přetrpět. Klíčovým povoláním je zloděj, protože umožňuje celé partě prchnout z bojiště, což často není zbabělost, nýbrž nutnost. To proto, že tvůrci mají v zásobě řadu metod, jak
zkrátit konec lana, za který taháte: do některých míst se například dostanete jen zmenšení a v takovém stavu se můžete spolehnout toliko na kouzla a právě zmíněný útěk. Vedle zloděje jsou v základní nabídce ještě válečník, bílý, rudý a černý mág a mnich. Postupně ovšem přibývají další: myslivec, rytíř, učenec, věštec, Viking, drakař, černý pás, temný rytíř, vyvolávač, bard, čaroděj, uctívač, zaklínač, mudrc a ninja. Plus skrytí, které můžete odemknout, jako již zmíněný cibulový rytíř.
Na rozdíl od originálu většina povolání je i v pozdějších fázích hry stále použitelná a původně výjimečná povolání ninja a mudrc byla přizpůsobena ostatním, což zvyšuje možnosti volby a tím celkovou pestrost. Občas se k partě přidá nehratelná postava a dokonce přiloží v bitvě ruku k dílu – do bitky se ale zapojuje nikoli na příkaz hráče, nýbrž dle vlastního „uvážení“, což hru jednoduchým způsobem dále oživuje.
|
Multiplayer bohužel není žádná Zelda: Four Swords, ale spočívá především v zasílání zpráv přes místního „pošťáka“ Mogneta registrovaným přátelům – seznam adresátů je omezen na 28. Vzkazy si mimochodem můžete vyměňovat i s nehratelnými postavami ve hře – tam ale kuriózně nevidíte, co píšete vy, lze pouze zvolit možnost „poslat poštu“ a vybrat
komu. Občas to přinese nějaký prospěch, ale spíš jde o herní ornament. V případě dopisování se živými přáteli jde de facto o esemesky s objemem schránky 10 zpráv – pak se přemazávají. Jedinou skutečnou předností takového „multiplayeru“ je možnost odemknutí bonusového obsahu – například vzácné zbraně nebo nepovinného singleplayerového questu.
Nesmíme zapomenout ani na výbornou herní hudbu na motivy původního soundtracku, která vznikala pod dohledem samotného autora předlohy, Nobua Uematsu. Na vynikající, nostalgicky pohádkové atmosféře má lví podíl.
|
Referenční intro
Později trochu stereotyp| Final Fantasy III | ||||
| ||||
| ||||
| ||||
|
