F.E.A.R. - exluzivní megarecenze

Konečně je tu S.T.R.A.C.H. - očekávaná akce oplývající netradičním příběhem a elementy z japonských hororů. Je to vážně bomba? Jsou slova o nejlepší umělé inteligenci všech dob pravdivá? Naše megarencenze vám s předstihem před ostatními odpoví!

Jen minimum herních vývojářů současné doby dokáže v publiku vyvolat ceněné emoce jako je strach nebo smích. U většiny titulů se sice pobavíme, ovšem po dohrání na ně okamžitě zapomínáme a vrháme se na další. Jednou z výjimek je společnost Monolith, která nejenže neholduje nastavované kaši, ale do srdcí hráčů už se hned několikrát zapsala nesmazatelným písmem. No One Lives Forever představovalo špičkovou parodii na Jamese Bonda oplývající jak atmosférou, tak břitkým vtipem. U Aliens vs. Predator 2 jsme se báli snad jako ještě nikdy. A Blood by se dal označit za mix obou. Monolith je už po několik let zárukou toho, že u jeho her nezůstaneme chladní, ale vytvoříme si k nim určitý vztah. Jmenované produkty se do jisté míry staly kultovními a studio by na ně chtělo navázat. Nikoliv pokračováním jedné ze zavedených sérií, nýbrž původním projektem se vším všudy.

Představte si armádu vyšlechtěných klonů, kteří kupodivu nepracují coby popeláři, nýbrž v ruce třímají ty nejlepší zbraně a neváhají je použít.

F.E.A.R. je jednou z nejočekávanějších akcí tohoto roku, po dalším výpadku S.T.A.L.K.E.R.a (začíná to vypadat, že kdo nemá v názvu nějaké ty tečky, jako by nebyl) dost možná vůbec nejočekávanější. S potenciálem konkurovat Half-Life 2 a DOOMovi 3 a být jejich povedenou kombinací. Především tento fakt nás vyhnal do kanceláří CD Projektu, kde jsme měli na pozvání možnost důkladně otestovat dokončenou verzi, která se však nesměla dostat za stěny budovy, což tomu samozřejmě přidává na puncu exkluzivity. Vězte, že jste jedni z prvních na světě, kdo má příležitost přečíst si nad tímto dílem verdikt. Myslím, že dost bylo omáčky okolo a hlavně napínání, jehož si v samotné hře stejně užijete víc než dost. Jdeme na to!

Název je objevnou slovní hříčkou, která představuje zásadní herní emoci a počátečními písmeny zkracuje název jednotky, jíž jste členem – First Encounter Assault Recon. Zápletka je vám zpočátku předkládána značně útržkovitě a s tím, jak budete v ději pokračovat, jsou vám věnovány další kousíčky do mozaiky, která do sebe zapadne až v samotném závěru. Než k němu dojdete, zřejmě si váš mozek pořádně zapracuje v sestavování nejrůznějších variant, jak to všechno vlastně mohlo být. A to je dle mého názoru jasným důkazem zvládnutého příběhu, jenž zdatně kombinuje nadpřirozeno i pragmatickou rovinu. Navíc se může pyšnit hlavou i patou, uvěřitelností a solidní pointou.

O co tedy konkrétně jde? Představte si armádu vyšlechtěných klonů, kteří kupodivu nepracují coby popeláři, nýbrž v ruce třímají ty nejlepší zbraně a neváhají je použít. Původně mělo jít o projekt posilující státní bezpečnost, než se do něj zapojila malá holčička v červených šatičkách dobře symbolizujících krev, která se objeví všude, kde se ona nebo jí ovládaný Paxton Fettel jen mihne. Právě jemu se podaří dostat klony pod mentální nadvládu a že s nimi nebude pobíhat po cvičišti, je docela jasné.

Časem začnete přicházet na kloub spojitosti vaší postavy s celým tím konspiračním zvěrstvem. Trochu napovědět by vám mohla bezejmennost hrdiny, který se, podobně jako Gordon Freeman, nenaučil v dětství mluvit. Vedou se spory, zda je tento přístup dobrý, či nikoliv. Osobně si nemyslím, že by se s němým charakterem sžívalo nějak lépe, atmosféře by pomohlo, kdyby občas hodil nějakou tu hlášku do placu. Vzpomeňte si na Duke Nukema nebo Tomyho Angela v Mafii. Ale to je samozřejmě věc názoru a nic, co by se nedalo s prstem v nose přejít.

Co se týče hororovosti, jde na to F.E.A.R. značně odlišně, než třeba DOOM 3. Naprosto zřetelně jsou zde pozorovatelné rysy převzaté z japonských hororových filmů jako je The Grudge nebo Ring. Hratelnost tak připomíná jejich interaktivní zpracování a musím říct, že v tomto ohledu odvedli tvůrci skutečně parádní práci a člověk až nevěří, že jsou z USA a ne ze země vycházejícího slunce. Za celou hru jsem se vyloženě lekl asi jen třikrát, jenže (ne)příjemné mrazení v zádech a celkovou nejistotu jsem cítil neustále. A to má podle mě mnohem větší váhu, než si párkrát nadělat do gatí. Úžasnou atmosféru podtrhují i netradiční halucinogenní prvky, kdy se vám před očima častokrát mihne ďábelsky se smějící holčička nebo Paxton Fettel se zakrváceným xichtem a další tajuplnou informací. Za chvíli se ale rozplynou v prach. Jindy se zase dostanete jakoby do snu, který se ale hodně prolíná s realitou a třeba zranění, které v něm utrpíte, si přenesete i do reality. V těchto sekvencích většinou hraje hlavní roli právě holčička, která vás například uvede do úzké hořící chodby, ze které není jiného úniku, než ve zpomaleném režimu vyskočit z okna, protřít si oči a jít do akce. Pocit ze hry by se dal zřejmě nejlépe popsat jako mix DOOMa 3 se Silent Hillem. Kdybych měl jmenovat nejcharakterističtější a nejorigilnánější aspekt F.E.A.R., uchýlil bych se právě k mrazivé a jedinečné atmosféře, podtržené na akci neobvykle silným příběhem, do kterého vstupuje ještě několik vedlejších a dobře vyprofilovaných postav. Určitě vás zaujme třeba tlouštík Norton Mapes, který zákeřně sabotuje všechny akce.

Nicméně, ztratit se je v podstatě nemožné, bloudit se dá maximálně několik minut, a to jen v naprostém minimu případů, kdy se vám podaří přehlédnout nějakou tu díru ve stropě, kam je zapotřebí vyskákat.

Pojďme se podívat na design levelů, který jsem v prvních dojmech z dema kritizoval nejvíce. Ani z plné verze nemám úplně jednoznačné pocity. Demo bylo slepenicí několika prvků z různých úrovní a působilo značně lineárně. Lineární je i celá hra, ale už ne v takové míře a na to, že se drtivá většina odehrává v nepříliš rozsáhlých interiérech, tu máme docela často i nějaké ty odbočky i různé cesty, jak dosáhnout cíle. Nicméně, ztratit se je v podstatě nemožné, bloudit se dá maximálně několik minut, a to jen v naprostém minimu případů, kdy se vám podaří přehlédnout nějakou tu díru ve stropě, kam je zapotřebí vyskákat. To je samozřejmě dobře a máme radost, že hra může pořád plynout a zbytečně se nemotá na hluchých místech. Autorům se daří střídat momenty, kdy si to i několik minut štrádujete bez pořádné akce, přesto však nelze říci, že byste se v takovém případě nudili, a to díky již zmíněné atmosféře, která dokáže okořenit i pouhé pobíhání.

Jak už bylo řečeno, je F.E.A.R. převážně interiérovou hrou a zde podle mého leží největší kámen úrazu. Ano, někdy se dostanete ven, ale nejde o nic většího než nějaký dvorek či střecha. Ono by na tom nebylo nic špatného, jen kdyby levely oplývaly větší variabilitou. Takhle se pořád pohybujete v podobných chodbách, ve skladištích, laboratořích nebo kancelářích. Úrovně v sobě nemají nic moc signifikantního a občas mi přišly dokonce poměrně chudé a nevybavené. V tomhle ohledu někdy za polovinou hry přichází stereotyp, který sice nekazí zábavu a pořád hodně silný prožitek, ale maličko unavuje, což je prostě a jednoduše škoda. Být prostředí rozmanitější jako třeba u Half-Life 2, neváhal bych s vyhlášením nejlepší akce letošního roku.

Ale pojďme zpět k něčemu pozitivnějšímu a tím je esenciální složka každé akce – souboje. Z původních PR materiálů sice vyplývalo, že F.E.A.R. bude v určitém slova smyslu taktickou akcí. To znamená, že jste měli mít v poli parťáky, avšak realita je trochu odlišná. Tým sice máte, ovšem ten je k vidění především v meziherních sekvencích, kdy se například sličná vyšetřovatelka snaží přijít na kloub tomu, proč je celá místnost vymalovaná do červena a uprostřed ní je několik koster, když nikde nejsou žádné stopy po kulkách, ani jiných destrukčních prostředků. A samozřejmě tu máme i koordinátora operací, kterého máte na drátě valnou část hry. Právě on vám zadává úkoly. Ten hlavní je samozřejmě najít Paxtona Fettela, ovšem za běhu dostáváte ještě dílčí questy, o něž se musíte postarat. Nemusíte se ale bát, že by tyto nějak zdržovaly, plníte je totiž v podstatě za běhu, žádné nepovinné odbočky zde neexistují.

Takže ve spolupráci s ostatními vojáky F.E.A.R.u bojujete jen minimálně, avšak to vám určitě vadit nebude, zvláště, když pocit z uvážlivější akce zůstává. Kdo je zvyklý na střílečku ve stylu Serious Sama a DOOMa a osvojil si jejich herní styl, moc tady asi nepořídí, a to i přesto, že nepřátel se zde vyskytuje mnohonásobně méně. F.E.A.R. je dokonalou ukázkou nahrazení kvantity kvalitou a zároveň novým králem na trůnu umělé inteligence, kde střídá dosud nepřekonané Far Cry. Možná tomu napomáhají i menší levely, ale podobně chytré protivníky jsme tu s největší pravděpodobností ještě neměli. Občas jsem měl dokonce pocit, že pařím v multiplayeru proti lidem, jelikož co předvádí zdejší AI, nutí prostě k hlubokému smeknutí. Základním kamenem je pro zdejší vojáky neustálý pohyb, který logicky ztěžuje jejich zacílení a rychlou likvidaci. Přestože je prostředí chudé, je koncipováno velice dobře pro napínavé boje – skýtá minimum definitivních úkrytů, takže i vás nutí k rychlým změnám pozic. Pokud byste se na neustálý pohyb vykašlali, pište si, že vám šikovní kluci dřív nebo později vpadnou do zad, s čímž už se na dvě nejvyšší obtížnosti ze čtyř dá těžko něco dělat. Dokáží skvěle synchronizovat útoky, což dává bojům úplně jiný rozměr. Ke své obraně využívají předmětů po ruce – převalí si stůl nebo automat a skryjí se za nimi.

Už jsme nakousli, že najednou na vás nikdy nepůjdou davy souputníků. Většinou je spočítáte na prstech jedné ruky. O to zajímavější, intenzivnější a obtížnější přestřelky jsou. Občas spolu budete hrát i na schovku a když už na vás nepřítel odněkud vyletí, leknete se i bez přispění holčičky nebo nějakých halucinací. Protivníci nejsou na rozdíl od vás němí a neváhají vyplodit pár slov, povětšinou informujících o stavu boje. Jejich řeči samozřejmě slyšíte i vy a můžete se podle nich řídit – když volají o posily, znamená to, že už jich moc nezbývá. Posily sice někdy dorazí, ale většinou jde jen o planá slova. Říkají si rovněž o krytí, které pak kupodivu i přichází. Z umělé inteligence F.E.A.R. budete prostě nadšeni, to vám garantuji. Výpadky jsou minimální a už na střední obtížnost propotíte hezkých pár triček. Hrajte tedy raději nazí jako my, jinak hrozí pošpinění i dalších částí vaší garderóby a to už pračka většinou nepobere.

Ačkoliv se F.E.A.R. odehrává v současnosti, neomezuje se jen na zapojení tradičních zbraní, jichž je ale samozřejmě většina. Zastřílíte si z pistolí (i ve velice efektním dual modu), samopalů, brokovnic, útočných pušek i z jakési variace na hřebíkomet, který skvěle přišpendluje zlořády ke zdi. K srdci mi ovšem nejvíce přirostl speciální paprskomet s geniálním zoomem. Stačí jeden paprsek a z obyčejného vojáka se v mžiku stává kompletně sesmažená kostra. Na závěr tu máme ještě raketomet, ovšem ten se vám do rukou dostane skutečně zřídkakdy, na druhou stranu, proti mechům je nepostradatelný. Zbraně se chovají celkem realisticky a s každou z nich se dá pěkně zamířit. To se také vyplácí, jelikož nábojů není nikdy nazbyt a efektivita střelby je s malým zaměřovacím křížkem přeci jen větší než s krávou rozcapenou přes celou obrazovku. Pravda, kvérů není nijak převratné množství, ale za sebe můžu říct, že jsem je opravdu všechny využil, čemuž dopomohla i skutečnost, že u sebe můžete mít pouze tři naráz.

Zpomalení je logicky omezené, ale za chvíli se zase dobije.

Zmínit musíme i granáty. Jakkoli je v akcích většinou nepoužívám, zde jsem se s nimi vyřádil. Máme zde rovnou tři užitečné typy: klasický, který bouchne chvíli po dopadu. Dalším je blízkostní mina, jež se rozletí ve chvíli, kdy se k ní někdo přiblíží. A pak je tu parádní granát s rozbuškou. Vzhledem k inteligenci nepřátel vyžaduje jejich zapojení určitou taktiku, jinak si jimi ještě uškodíte. Naprosto super je používání granátů, byť jen těch klasických, nepřátelskými vojáky, dokonce poměrně úspěšné.

Velice mě překvapilo zakomponování určitých prvků boje na blízko. Úder jakoukoliv zbraní se dá v mnoha situacích dobře využít, zvláště, když je celkem účinný, ale máme tu i další parádičky. Třeba skluz nebo kop ve výskoku. K jejich vykonání je zapotřebí stisku tří kláves, a to je podle mého kámen úrazu. Přestřelky totiž probíhají ve vysokém tempu a na podobné blbůstky není moc čas. Ledaže by tu byl bullet-time. A on tu kupodivu je, přátelé! A je vážně parádní. Jde samozřejmě o zpomalení času a zrychlení vašich reflexů. Bezprostřední okolí se zvýrazní, zbytek je trochu v mlhavých konturách. K vidění jsou všechny možné efekty jako letící kulky nebo skvělá zpomalená animace postav. Boje tím získávají zcela nový rozměr a díky němu dosahuje i boj nablízko svého opodstatnění. Zpomalení je logicky omezené, ale za chvíli se zase dobije. K rozšíření pomáhají i steroidy, jež čas od času naleznete. Ty zvětšují i kapacitu zdraví. Nechybí samozřejmě ani lékárničky – ty se nespotřebovávají hned po nalezení, ale ukládají se vám do batohu, takže je můžete využít tehdy, když je opravdu třeba.

F.E.A.R. je převážně singleplayerovou střílečkou, čemuž odpovídá i velký důraz na příběh, ovšem nechybí mu ani hra více hráčů. Je sice docela klasická, ale i tak věřím, že si své fandy najde, jelikož vyvážení zbraní se povedlo na jedničku a tvůrci se nebránili ani zařazení zmíněného bullet-timu, i když to je v případě multiplayeru hodně problematická záležitost. Na každé mapě se nachází jeden artefakt, jehož vlastník může na požádání všem zpomalit čas, on se přitom pohybuje rychleji a získává tak výhodu. Ale má to přeci jen jeden háček: vlastník artefaktu je pro ostatní viditelný i přes zdi. Multiplayer je zábavný, ale stejně jako singlu mu chybí variabilita, úrovně jsou si až moc podobné a ani mody deathmatch, team deathmatch a capture the flag ničím nepřekvapí.

Graficky nám byly slibovány div ne zázraky, nakonec se ne všechny vyplnily a F.E.A.R. po technické stránce poněkud zaostává za DOOMem 3 či Half-Life 2, ale rozhodně ne o moc. Modely i animace postav jsou povedené, stejně jako textury. Engine je možná silný, ale na chudším prostředí se nemá moc kde předvést. Trochu zarážející jsou tak hardwarové nároky, jež dva zmíněné akční spektákly ještě převyšují. V CD Projektu jsme hráli na sestavě Pentium IV 3,2 GHz, 512 MB RAM, grafickou kartou Radeon X700 a o nějaké svižnosti se v rozlišení 800x600 na vyšší detaily mluvit nedalo. Hodně často pak docházelo i k delším zásekům. Rozbijte si tedy prasátko, upgrade bude s největší pravděpodobností potřeba. Hudba je famózní a i když jí většinou vůbec nepostřehnete, ve vypjatých situacích špičkově podbarvuje atmosféru. Prostorový zvuk je snad ještě lepší.

CD Projekt připravuje i českou lokalizaci veškerých titulků, jejíž betaverzi jsme měli možnost vyzkoušet. A nutno říct, že je překlad velice trefný, nenucený i gramaticky v podstatě bezchybný. Jelikož je F.E.A.R. hrou sázející na příběh, je překlad více než vítaný, poněvadž vám neunikne zhola nic, což by se v případě anglické verze a mnoha slangových výrazů říct nedalo.

Klady a zápory

Napínavý a promyšlený příběh
Hutná atmosféra
Hraje se jedním dechem
Bravurní umělá inteligence

Větší variabilita prostředí by neškodila
Skutečně vysoké HW nároky

Příběh a atmosféra čerpající z japonských hororů si vás zaručeně získají a intenzivní hratelnost nedovolí opustit počítač dokud nedosáhnete závěru.

F.E.A.R. je rozhodně jedním z akčních vrcholů roku, u jehož hraní jsem se skvěle bavil. Na akci nabízí celkem slušnou délku přesahující deset hodin a po tuto dobu si královsky zahrajete. Příběh a atmosféra čerpající z japonských hororů si vás zaručeně získají a intenzivní hratelnost nedovolí opustit počítač dokud nedosáhnete závěru. Proti špičkové umělé inteligenci je radost bojovat, budete si muset sáhnout až na dno svých možností, a to vás vtáhne do hry. Škoda jen, že se nepovedlo ozvláštnit stavbu úrovní, na takhle „velkou“ hru působí až příliš stroze a obyčejně. Každá hra má ale své chyby a F.E.A.R. jich má zatraceně málo. Pro milovníky emotivních příběhových akcí není jiné volby!