Každému, kdo viděl klasickou filmovou hororovou sérii Evil Dead, musí být dokonale jasné, v jakém duchu se ponese její herní podoba nazvaná Evil Dead: Hail to the King. V duchu temných lesních zákoutí, kde cítíte jen zápach tlejícího listí a podivnou neidentifikovatelnou vůni blízkého nebezpečí, v duchu armád neživých nemrtvých stvoření, která se sápou po výplni vašich žil a tepen, a hlavně v duchu uťatých rukou, přesněji řečeno ruky jedné. Hned intro vás nenechá na pochybách o tom, jestli snad PCčkový Evil Dead nezmutoval do podoby budovatelské strategie nebo něčeho podobně nemožného - listy z knihy Necronomicon, která je psána lidskou krví a vázána v kůži z téhož, se míhají po obrazovce s hrozivou nenuceností, která vás donutí zírat na stránku s kresbou, dokud nezmizí a není nahrazena další, neméně jednoduchou a neméně sugestivní. Až se stránky dootáčejí a vy se na ně dosyta vynadíváte, nastane čas zaposlouchat se do slov, která plynou na pozadí. Z nich se dozvíte, že osud hlavního hrdiny Ashe nebyl záviděníhodný už dlouho před tím, než jste se s ním setkali. Kromě ztráty jedné končetiny se situace vyvine tak, že přijde i o přítelkyni, s níž se vydal do staré známé (mimochodem už od 
pohledu nekalostmi nasáklé) chajdy, aby tam čelil svým můrám, pochopitelně těm nočním. Kdyby věděl, co ho tam čeká, pravděpodobně by si raději nakoupil zásoby povzbuzujících prostředků (proti spánku) a zůstal by doma. V chajdě se totiž události dají znova do pohybu a to směrem, který by si Ash určitě nevybral, kdyby si ovšem vybrat mohl. Po setkání se svou autonomní rukou a zlým dvojníkem, který žije za zrcadlem, už není pochyb o tom, že platnost úsloví "Na hrubý pytel hrubá záplata" je v tomhle případě absolutní a že to nejrozumnější, co můžete udělat, je sundat ze zdi sekeru a párkrát se s ní ohnat, abyste si vyzkoušeli, jak vám padne.
Výchozí podmínky jsou tedy jasné - vy proti nikde nekončící armádě zla (a to ještě poznáte, jak MOC pravdivá jsou ta dvě slůvka "nikde nekončící" :-) a proti zlé knize. Nevypadá to zrovna jako úkol pro akčního hrdinu, ale faktem je, že vaším posláním je sesbírat vytrhané listy z oné knihy (a v druhé řadě i poohlédnout se, kam se ztratila vaše přítelkyně). Hned zkraje vám prozradím, že Evil Dead a Resident Evil mají společného mnohem 
víc než jen jedno slovo v názvu. Herní systém a celá koncepce jsou úplně stejné - a až tenhle článek dočtete, bude vám to stejně jasné jako mně.
Ačkoliv jsme teprve na začátku článku, a tudíž bych měla ještě nějaký ten odstavec mlžit a lákat vás ke čtení dalších vět, bohužel (pro mě a moji výplatní pásku) či bohudík (pro vás) se mi nechce. Po krátkém vnitřním zápase v mně zvítězilo přesvědčení, že lhát se nemá a že to na vás radši vybalím rovnou - Evil Dead mě zklamal. Nemusí to sice nutně znamenat, že zklame i vás, ale pokud máte rádi horory a pokud máte vcelku kladný vztah k akčním hrám, je vysoká pravděpodobnost, že dopadnete jako já. Nemůžu úplně vyloučit možnost, že pokud trpíte některou pro mě nepředstavitelnou úchylkou, že by vám Evil Dead mohl kápnout do noty, ale moc naděje bych tomu nedávala. Takže když jsme si to tak pěkně vyjasnili, můžeme si to rozebrat dílek po dílku.
Předně bych tu měla jednu naprosto zásadní námitku proti konceptu celé hry. To hlavní, co se po vás chce, je prosekávání se a prořezávání se skrze haldy nepřátel, přičemž je třeba
vyzdvihnout ten nepřehlédnutelný fakt, že jejich smrt je pokaždé jen dočasnou záležitostí. 
Davy protivníků jsou skutečně nikde nekončící a není to nic, nad čím byste měli skákat radostí. Křepčící kostlivci, podivně se poškubávající duchové, krvavě rudí netopýři, neodbytní kříženci zombie a bůhvíjakého dalšího živočišného vzorku - všichni mají životů víc než kočky a všichni to chtějí předvést právě vám. Nakonec můžeme děkovat Bohu za to, že aspoň vaše zlé já a závěrečný démon jsou smrtelní. Jste-li typ libující si v postupném čištění cestiček, kterými se ve hře ubíráte, nebude se vám to líbit. Jste-li spíš příznivec euforického masakru, v němž není poznat, do čí nohy se pila zařízla a komu patří paže právě letící směrem do pravého dolního rohu, bude se vám to líbit. Bohužel pak ale máte tu smůlu, že já k vám do skupiny nepatřím a naopak se hrdě hlásím k příslušenství do skupiny první. My, kteří za sebou rádi pálíme mosty a nejsme ve své kůži, pokud po nás nezůstává pusto a prázdno, se s tímhle přístupem prostě nemůžeme spokojit a osobně bych šla až tak daleko, že bych se neštítila použít výrazu, že mi tahle ohavnost pokazila velkou část požitku ze hry. Spolu s věcí, kterou si nechám na závěr jako překvapení číslo jedna, se tak průchod některými částmi hry stává očistcem, který bych nepřála snad ani… nikomu. Nezanedbatelná je i skutečnost, že bušit do stále těch samých typů nepřátel připomíná mnohem víc nudu než cokoliv jiného, a vsadím tu nejhezčí ze svých akvarijních rybiček na to, že záměr autorů to nebyl.
Naprosto zjevným záměrem však bylo okopírování inventáře série Resident Evil i práce s ním. Kromě pily, kterou máte napevno nasazenou na ruku (to že je ale fakt úchylnost :-), postupem času posbíráte různé střelné i jiné zbraně a pozici nouzovky zastává sekera. Ta jediná nepotřebuje ke svému provozu žádné palivo ani náboje, což by z ní sice mohlo udělat vašeho oblíbence, ale neudělá. Důvod je prostý: neuspokojivá účinnost. Mávání sekerkou sice vyvolává adekvátní reakci v podobě gejzírů krve, ale újmy na životech jsou tak mizivé, že si připadáte spíš jak na dvorku při štípání dříví (nebo si tu činnost aspoň nějak tak představuji, osobně s ní nemám mnoho zkušeností). Proto sáhnete mnohem raději po pistoli, pušce nebo motorovce, i když vám to sáhnutí dlouho nevydrží - paliva i střeliva je málo a zhruba stejně tak málo je i místa v inventáři, takže brzy začnete vyhazovat oranžové i šedé houby a dělat místo pro užitečnější věci jako lékárničky, náboje a kanystry benzínu. Všechno tohle se objevuje buďto jen tak na cestě před vámi, nebo pro dobrodružnější povahy je tu možnost vymlátit si to z protivníků.
Abych taky řekla o Evil Dead něco pěkného, k tomu účelu slouží tenhle jeden odstaveček. Pochvalné slovo si autoři nepochybně zaslouží za grafické ztvárnění a za atmosféru, pokud do ní tedy nebudeme počítat ohavnosti týkající se pošramocené hratelnosti. Hororoví fajnšmekři 
jistě uznale pokývají hlavou, když se projdou po zahnívajícím interiéru lesní chajdy či po křivolakých lesních cestičkách lemovaných hrobečky, a jedině oni dokáží ocenit pochmurnost chrámového komplexu. Atmosféra strachu z tmy a všeho toho, co by se v ní mohlo skrývat, je vcelku povedená, a kupodivu ji nekazí ani to, že se spíš bojíte o to, že vám dojdou lékárničky, než toho, jaká nová příšera na vás vyskočí. Je vám totiž stejně jasné, že to bude některá z těch starých.
Finální hřebík do rakve hratelnosti téhle hry jsem si nechala na konec, protože je to moje milované téma. Zkuste zavřít oči a chvilku si představujte to, co budu povídat. Jakpak by se vám líbilo, kdybyste zvládli proslídit chajdu, probloudit se odporně matoucím labyrintem z křovisek, prosekat se duchy přecpanou lesní stezkou, vyčistit stanový tábor a první půlku zombieckého domku, což může odhadem představovat dobu tak mezi dvaceti a čtyřiceti minutami (v závislosti na tom, kolikrát jste ochotní si to s těmi nezdolnými kreaturami opakovaně rozdávat), abyste po celé té anabázi skončili s prokousnutým hrdlem a nulovým počtem sejvů? Evil Dead totiž přejal z RE i způsob ukládání pozic, takže ukládat můžete vždycky pouze jen s páskou a pouze jen u skříňky, do níž pásku vložíte. Stává se to už pomalu koloritem, ale neodpustím si to ani tentokrát - je to běs a v tomhle případě, v němž figurují nekonečné zástupy otrapů, dokonce dvojnásobný. O stimulaci a zábavě mám zkrátka jiné představy a lepší už to nebude, nemluvě o tom, že délka hry taky není z těch nejrozmáchlejších.
Nemám už sílu celou tu nešťastnost shrnovat znova, takže místo seriózního závěru se dočkáte jen naprosto neseriózního a maximálně subjektivního prohlášení: autoři Evil Dead: Hail to the King by udělali lépe, kdyby místo vývoje téhle hry dělali něco jiného. Cokoliv.
| Evil Dead: Hail to the King | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
