Přelom prvních dvou čtvrtin tohoto roku je až nebývale bohatý na tenisové hry. No dobře, vedle Everybody´s Tennisu vyšel již jen třetí Virtua Tennis, ale kdy naposled jste hráli dvě nové tenisové hry v průběhu jediného měsíce? Everybody´s Tennis je ale navíc mimo svých kvalit zajímavý přinejmenším tím, že o této hře se prakticky vůbec nemluvilo, a jistě se tak i přes naše velmi pozitivní první dojmy najde spousta hráčů, která o této hře slyší dnes poprvé. Na druhou stranu ale nikdy není tak pozdě, aby nemohlo být ještě později, že.
Everybody´s Tennis je vcelku dost jasným signálem, že po vzoru Nintenda nechce ani Sony zůstat pouze u jediného „srandovně kresleného“ sportu v podobě několika dílů Everybody´s Golfu (a.k.a. Hot Shots Golfu), přičemž časování Tennisu je zvoleno poměrně takticky na dobu, kdy je PS2 ještě velmi aktivní platformou, ale kdy je zároveň jasné, že její dny jsou již pomalu sečteny. Everybody´s Tennis se tak řadí ke slušné množině (potenciálně) vysoce kvalitních PS2 titulů, které mají ještě v první půli tohoto roku držet PlayStation 2 nejenže nad vodou, ale stále ještě na výsluní popularity mezi hráči.
A o co že tedy v Everybody´s Tennisu jde? No samozřejmě že o tenis, ovšem upřímně řečeno, charakterizovat jeho úroveň je možná značně složitější než by to na první pohled mohlo vypadat. Na rozdíl od realisticky ztvárněného Virtua Tennisu je vzhledem k okolním obrázkům asi zřejmé, že v případě Everybody´s Tennisu musí jít jednoznačně o tenisovou arkádu jako řemen. Ale to právě není zase až tak jisté. Hra se samozřejmě nedrží zcela přesně všech tenisových zákonitostí, takže rozhodně v zápasech není potřeba dodržovat pitný režim a před podáním si pečlivě vybírat míčky, ale na druhou stranu se rozhodně nedá říci, že by to byla jen nějaké tupá rubačka. A to i přesto, že v okamžiku, kdy vám zdejší herní zákony přejdou do krve, budete soupeřům na druhé straně sázet tak ukrutné dělovky, že místy budete mít sami problém míček vůbec zahlédnout.
V úvodu hry se ještě ani moc nejedná přímo o tenis, ale spíše jen o takové pinkání.
V úvodu hry se ještě ani moc nejedná přímo o tenis, ale spíše jen o takové pinkání. K dispozici je totiž pouze pár postaviček ze začátečnické třídy, s nimiž se toho zase až tak moc předvést nedá. Pohybují se poměrně pomalu a razance jejich úderů taky není kdovíjak skvělá. Výhodou je ale skutečnost, že jen málokdy s nimi lze zkazit podání nebo poslat míček do outu. Jakmile ale začnete odemykat postavičky nové, respektive z vyšších tříd, budete již schopni předvést lepší a preciznější výkony. Přirozeně nevýhodou těchto hráčů je skutečnost, že již musíte své údery mnohem lépe časovat i umisťovat, což platí zejména pro postavičky z té nejvyšší výkonnostní kategorie.
Liší se i herní projevy jednotlivých postav. Máme tak zde klasicky rubače od základní čáry, hráče zdatné ve hře na síti, ale samozřejmě i všestranné univerzální hráče, kteří se vyznačují dobrým pokrytím celého kurtu, což je dle našeho soudu nejlepší volba. Různé herní styly v kombinaci s vaší vlastní strategií jsou poměrně slušně vyváženy, ale ani nejlepší hráč vám nevyhraje zápas sám o sobě, takže je potřeba, zejména tedy v pozdějších fázích hry, abyste něco předvedli i
sami. Jedním z pilířů zdejšího hraní je správné časování úderů, takže pokud to nebudete mít tak říkajíc v oku, moc daleko se nedostanete, protože až na výjimky je
to pouze správně načasovaný a provedený úder, který vám může na konto připsat další fifteen. To ale samozřejmě platí opět zejména pro pokročilé fáze hry, v úvodních zápasech to nějak doklepete vždycky. Ostatně, jejich účelem je v prvé řadě to, abyste se se hrou seznámili.
Hra nabízí tři základní údery, kterými jsou topspin, zkrácený úder a samozřejmě nesmí chybět lob. S tím ale souvisí i naše první výtka, jelikož zejména loby a částečně i zkrácené údery se nám zdály poněkud špatně čitelné. Těžko říci, zda to bylo zvoleným náhledem, celkovým zpracováním nebo čistě jen naší neschopností, ale adekvátně reagovat na loby nám činilo potíže i poté, co jsme již dokončili celý hlavní režim a soupeřili již jen s nově odemknutými ultimátními soupeři, kteří jsou mimochodem bez výjimky vyvedeni v černé barvě. Samozřejmě máme na mysli tenisový úbor, který získáte vítězstvím právě nad takovýmto hráčem. Loby se tak staly naší noční můrou, protože i do těchto chvil je jejich odehrání z naší strany stále ještě do značné míry dílem náhody. Naštěstí ale počítač
není schopen toto zjistit, takže nám je tam zase až tak často nesází a v redakčním multiplayeru u nás panuje jakási nepsaná gentlemanská dohoda, podle níž se
loby používají pouze v nouzi největší.
Samozřejmě by se tady dalo leccos ještě aspoň lehce dopilovat, ale i tak se jedná o skvělou a navíc vyloženě chytlavou záležitost.
Když už jsme se zmínili o tom počítači, respektive o jím ovládaných soupeřích, máme tady v rychlém sledu hned druhou výtku. Nabyli jsme totiž přesvědčení, že počítač si čas od času s velkou chutí škodolibě sám sobě nadržuje. Ještě bychom docela brali, že člověk čas od času vyrobí dvojchybu, protože ve hře není žádný indikátor, podle kterého by se dalo odhadovat, zda třeba podání půjde do sítě a je potřeba to odhadovat čistě jen podle výšky nadhozeného míčku, ale když vám najednou zničehonic začnou míčky létat do outu nebo když vám soupeř v situaci, kdy míč doběhne z posledních sil, řízne ukrutný forhend křížem do
míst, kde nemáte nejmenší šanci s tím cokoliv udělat, tak je to přinejmenším podivné. Nejde nám samozřejmě o realismus, ostatně kdo už někdy viděl pár setů
Rogera Federera, ten ví, že tento chlap dokáže víceméně „jen tak mimochodem“ zahrát údery, které ještě tak sekundu předtím vypadaly jako naprosto nemyslitelné, jde ale o to, že si takovéto chvilky vybírá tak říkajíc, jak se jí to hodí. Typicky ve chvílích, kdy je váš náskok již větší než malý, nebo když
naopak ukrutně stahujete. Jako kdyby hra měla nastaveno několik podmínek, při jejichž splnění vás má začít bez milosti drtit. Opět se to projevuje spíše až v pozdějších fázích hry, ale o to více to dokáže naštvat. Když totiž nad potenciálně silným soupeřem vedete v setu třeba již 4-0 a pak musíte o vítězství bojovat až v tie-breaku, budete přinejmenším kroutit hlavami.
Jedním dechem je ale potřeba dodat, že se nejedná o chybu nikterak zásadní, protože nakonec s pár opakováními stejně utlučete každého, ale je to taková zbytečná kaňka. Možná je to způsob, jakým autoři chtěli odstupňovat obtížnost, ale dokážeme si představit i bez toho, abychom měli pocit, že si počítač sám
nadržuje. Ovšem i přesto by bylo chybou, kdybyste propadli dojmu, že je Everybody´s Tennis dalším odfláklým kusem, protože je tomu přesně naopak. Podobně
jako sportovní hry od Nintenda nebo samozřejmě i Everybody´s Golf, disponuje totiž i Tennis dostatečnou hloubkou na to, aby u něj dokázal prosedět celé odpoledne doslova Everybody. Nováčci budou nadšeni bezproblémovým pinkáním s postavičkami pro začátečníky, ostřílenější hráči pak dostanou dostatek prostoru
na různé experimenty jak s postavami, tak zejména s herními styly a strategiemi, jak soupeře udolat. Podobně jako ve skutečném tenisu je zde možné zkoušet různé taktiky, třeba zkusit křížnými silnými údery vyhnat soupeře z kurtu, „uštvat“ ho kombinací krátkých a dlouhých úderů nebo ho třeba zkusit držet u základní čáry a zatlouct mu tam volej po přechodu na síť.
|
|
Zábava skutečně pro každého
Počítač si občas nadržujeVýsledek je z našeho pohledu tedy zcela jasný. Samozřejmě by se tady dalo leccos ještě aspoň lehce dopilovat, ale i tak se jedná o skvělou a navíc vyloženě chytlavou záležitost doslova a do písmene pro každého. Ostatně, co jiného taky čekat od hry, která se jmenuje Everybody´s Tennis, že?
| Everybody´s Tennis | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
