V intru se autoři, švédští Paradox Entertainment, kasají, že tuto hru vyrobili pro své věrné fanoušky. Evidentně se tomu tak stalo, protože jinak nelze až do očí bijící podobnost mezi prvním a druhým dílem historické realtimovou strategie Europa Universalis vysvětlit…
Napoleon byl bezesporu velký vojevůdce. Udělal však jednu chybu, která se stala osudovou už řadě vojevůdců před ním a jistě se stane i po něm: překročil hranice Ruska. Tam zkapal jednoduše z toho důvodu, že jeho vojsko prostě zmrzlo. A boj s vojáky zvyklými na kruté tamější zimy byl v podstatě nemyslitelný.
Recenze prvního dílu v českých herních časopisech si byly vesměs docela podobné. Chválily hru za zajímavý nápad, netradiční zpracování, naopak káraly špatně vymyšlené ovládání a reálný čas, který hře neslušel. A v podstatě totéž bychom si mohli říci (a také řekneme) i dnes, ale protože těmito dvěma odstavci bych kvótu 5 000 znaků pro recenzi danou nezaplnil, budu tyto hluboké myšlenky muset poněkud rozvést. Pro vás, kdo nemáte náladu to číst, stačí přeskočit k tabulce hodnocení a pak k nějakému zábavnějšímu článku.
Europa Universalis 2 je historická strategie, která na první pohled připomíná deskové hry. Jediná herní plocha, která je tvořena mapou světa, je rozdělena do několika stovek provincií, které budete spravovat, dobývat a vůbec si s nimi tak nějak pohrávat. V každé provincii můžete provádět činnosti výrobní a stavební. Můžete si tak – pokud ovšem máte dostatek lidských zdrojů – naverbovat a vycvičit armádu, která je rozdělena do tří sil: pěšáci, jízda a dělostřelectvo. Nechybějí ani lodě, které ovšem můžete (vcelku pochopitelně) vyrábět pouze v pobřežních provinciích. Bohužel se nekoná plavba po řekách, ani těch největších, což je celkem škoda.
S následně vyrobenu armádou se vydáváte dobývat další kraje. Pohyb vypadá tak, že se vám postupně s ubíhajícím časem zaplňuje červená čára vedoucí k místu určení zelenou barvou. Když se zaplní úplně, jednotka se přesune. Boje jsou zpracovány celkem jednoduše a do taktiky mnoho nezasáhnete. Jednotky se prostě mezi sebou řežou a postupně jim ubývá energie. Nejdůležitější je tedy spíše počáteční rozhodnutí o tom, zda a s jakým počtem vojáků se boje účastnit. Taktických manévrů a la Napoleon se rozhodně nedočkáme.
Když už jsme u toho Napoleona, měli bychom se trochu rozepsat o možnostech hry, mezi kterými se nachází i kampaň, ve které se budete moci stát Napoleonem a v ideálním případě napravit jeho neúspěšné tažení do Ruska a ovládnout celý svět. Kromě této kampaně – mé oblíbené, neboť zrovna charismatického Francouze mám docela v lásce – si můžete vybrat ještě z pěti dalších neméně zajímavých, byť boje mezi čínskými dynastiemi asi zrovna nejchytlavější záležitostí pro našince nebudou. A pokud se vám tyto historicky relativně věrné scénáře znelíbí, máte i možnost volné hry, kdy si můžete nastavit kritéria vítězství: počet zabraných provincií, splněných historických úkolů nebo ještě něco úplně jiného. Variabilita hry je víc než slušná.
Staří Římané rozlišovali války na dobyvačné a trestné. Při dobyvačných bylo vojevůdcům přísně zakázáno plenit kraj, ničit pole, pálit úrodu a vesničany i veselit se s vesničankami: počítalo se s tím, že z nich jednou budou občané říše. Zato při trestných výpravách bylo toto nejenže povoleno, ale dokonce přísně nakázáno, aby tak nehodné národy poznaly hněv nejsilnějšího národa starověku.
Celá hra se odehrává na velmi rozsáhlé světové mapě rozdělené do řady provincií ani ne tak podle velikosti, jako spíš podle důležitosti. To znamená, že třeba v jižní a střední Americe je provincií méně než v Evropě, byť zeměpisná rozloha těchto krajů naši matičku daleko převyšuje. Ne všechny provincie ale stačí dobýt a obsadit. Někdy je třeba provincii ještě osídlit svými osadníky a takříkajíc „domestikovat“. A samozřejmě je vždy třeba stavět dodatkové budovy. Dlouho si totiž nevystačíte s tím, co dostanete do začátku: k prostému vojenskému stanu tak přibudou chrámy, dílny a manufaktury. Stavění není úplně klíčové, ale i tak se bez něj neobejdete. Kdo vytvoří pouhé demoliční čety ultrasilných jednotek ve stylu mongolských nájezdníků, brzy dojede na to, že za sebou nechává jen zpustošenou zem a vypálená pole. Ačkoli diplomacie není nijak zvlášť propracovaná (třeba Civilizace 3 má lepší), je radno neignorovat výzvy a smlouvy, které s počítačovými protivníky uzavřete. Není nic horšího, než když se proti vám spojí polovina kontinentu…
Europa Universalis 2 takhle vypadá jako poměrně zajímavá historická strategie s netradičním zpracováním. Bohužel tu je ještě fakt, že jde o strategii realtimovou, které ani možnost zastavit čas a rozdat rozkazy prostě nepomáhá. Ve chvílích, kdy se nic neděje, je hra
příliš pomalá a chybí zde tlačítko ukonči tah. Na druhou stranu tehdy, kdy naprosto nestíháte (což je situace, která by v tahovém režimu nikdy nemohla nastat), je hledání miniaturního tlačítka na zastavení času dost infarktovou záležitostí. Takovýto koncept hry je podle mého názoru krokem zpět a úlitbou hráčské komunitě, která si spíš oblíbí průměrnou strategii v reálném čase, který je teď IN, než by si zamilovala kvalitní strategii tahovou. Je to trochu škoda, obzvlášť, když jde téměř o jediný vážnější nedostatek Europy Universalis 2.
Těžce obrněný rytíř byl ve středověku v podstatě neporazitelnou jednotkou. Skulina mezi ocelovými pláty se hledala jen těžko, a tak jedinou šancí bylo jej znehybnit a omráčit. Avšak s nástupem renesance a baroka se bitvy začaly vést jiným způsobem a těžcí a nepohybliví obrněnci měli problémy s rychlými lehkoodděnci, lučištníky nebo střelci z kuší, kteří je obtěžovali ze zálohy. Definitivně klíčová úloha rytířstva armádu opustila s příchodem střelných zbraní, které dokázaly i těžké pláty prorazit.
Druhým nedostatkem, který sice není tak vážný, ale také zrovna nepotěší, je nedomyšlené ovládání. To bylo v podstatě převzato z prvního dílu a už před rokem jsme ho kritizovali jako neergonomické, nešikovné a anti-user-friendly (toť slovo!). Co mi na něm tak vadí? Správa
provincií je rozdělena do několika zbytečných a nepřehledných obrazovek, u oznámení o útoků chybí tlačítko, které by vám umožnilo rychle přizoomovat do dané provincie, tlačítka jsou nepopsaná, malá, podivně rozmístěná a je jich zbytečně moc.
Co se technického zpracování týče, je Europa Universalis 2 2D a na nic si nehraje, což osobně velmi oceňuji. Na druhou stranu: ač se provinciím, jednotkám a lodím nedá upřít jistá míra roztomilosti, poměrně brzy se okoukají a nastoupí stereotyp. Což je při prodlevách v nudných fázích hry obzvláště nebezpečné. Zato hudba se povedla výborně. Hra obsahuje několik melodií (kupodivu ve formátu MP3) přesně vystihujících historickou a tak trochu zatuchlou atmosféru. Tady jsem body přidával.
Co dodat závěrem? Opět tu máme kvalitní a povedenou historickou strategii, která si nehraje na hardcore dílo pro maniaky, ale snaží se přiblížit zajímavé momenty dějin populární formou všem. Bohužel se jí to i přes roztomilou grafiku, skvělou hudbu, originalitu námětu a slušnou hratelnost nedaří tak docela, a to ze dvou důvodů: kvůli použití reálného času a ne úplně příjemnému ovládání. Co s tím? Výsledek vidíte sami v tabulce hodnocení.
| Europa Universalis 2 | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
