Příchod Enclave, titulu, jenž obstál na X-Boxu, provázelo dvojí očekávání. Bylo zřejmé, a mnohé naznačovala i hratelná demoverze, že půjde o naprosto klasickou akci ve 3D s náročnou, ale poměrně poutavou grafikou. Ve vzduchu visela jediná otázka – dokáží tvůrci v plné verzi představit natolik zajímavé úrovně, rozličné charaktery a interaktivní herní prvky (o nichž se autoři zmiňují), nebo půjde jen o graficky pěkný kousek, jenž zapadne mezi šeď dnešní doby.
První seznámení potvrdilo, že v oblasti multimediálního zpracování půjde o absolutní špičku (pro zajímavost:. obloha se skládá z několika pohybujících se vrstev!). Herní příběh se odehrává jak v in-game scénách, tak animacích, jež volí cestu vyprávění z knihy při komíhajících se plamenech svíčky. Vypravěčův hlas dokresluje smutná (většinou) hudba na pozadí, přičemž potěší, že nic se zbytečně nenatahuje. Příběh mnoho originality nepobral, ale závěrečné titulky nejsou zdaleka tak prosté, jak by se mohlo zdát – aby ne, již před vydáním 
prvního dílu proběhlo ohlášení druhého. Před dávnými časy proběhla zuřivá bitva mezi ochránci světla a přisluhovači temnoty – kraj se rozdělil a s ním i motivy všech zúčastněných. Po mnoha letech se znovu schyluje k bitvě a hráči se nabízejí dvě možnosti: buď se, podle jednoduchého rozdělení, přidá k těm hodným a zachrání svět. Nebo – a to je mnohem zábavnější – pomůže znovu přivést na svět mocného démona Vatara.
Nemusel jsem se příliš dlouho rozhodovat, abych si coby první část hry zvolil právě temnou stranu. Zde hráč, coby vyvolený vrah, slouží kouzelnici... nicméně v poslední čtvrtině děj nabere zajímavé obrátky. Zprvu se nabízí pouze jedna hratelná postava, která prakticky uvádí děj. Posléze se hráč ocitá v menu, kde si za penízky kupuje to nejdůležitější – zbraně, štíty, hojivé lektvary a zbroje. Na počátku si toho moc dovolit nemůže a tak se musí spokojit s tím nejobyčejnějším; nabídka čítá luk, kuši, obyčejné šípy a dýku, vše v nejlevnějším provedení. Za každou splněnou misi hráč samozřejmě získává 
jistý obnos peněz, ale zdaleka ne tolik, aby to stačilo na všechny fajnové věcičky. Proto se po úrovni nacházejí různě poschovávané kotlíky s penězi či diamanty, bez nichž si nejlepší výbavu rozhodně nepořídíte.
S přibývajícími úrovněmi se zlepšuje nejenom nabídka zboží, ale dočkáme se i několika charakterů. Skvělé je, že nasbírané peníze se stále hromadí, prakticky o ně nepřicházíte ani v okamžiku, kdy si něco koupíte. Zdejší systém funguje na principu, že koupenou zbraň lze prodat za stejnou cenu zpět a je-li k dispozici lepší, vybrat si právě ji. Tento princip funguje i s hojivými lahvičkami do počátku a navíc, peníze se nedělí mezi charaktery – všichni mají společný základ a vyzbrojují se nezávisle na sobě (tj. koupíte-li něco jednomu, tomu druhému tím peníze neodečtete). Kvalita a použitelnost zbraní je postupem času zatraceně znát. Zatímco první kuše se musí po každém výstřelu nabíjet, ty lepší disponují zásobníkem a ty nejlepší, magické, střílí pořád. To samé platí i o ostatních zbraních – první meč připomíná 
rezavou kudlu, zatímco plamenný meč nejenom že dobře vypadá, ale jednou za čas uděluje vícenásobnou damage. Všechny změny (nejmarkantnější bývá po výměně brnění) se okamžitě projevují na vizáži postavy.
Výběrem a vyzbrojením postavy následuje poslední tabulka s příběhem k misi na jedné straně a na té druhé s úkoly. V tomto okamžiku předesílám jednu moc důležitou věc – Enclave je KLASICKÁ akční řež PROSTÁ jakýchkoli RPG prvků, herních dialogů, obtížných hádanek či snad složitého bojového systému. Pokud čekáte něco na způsob Rune či Severance: Blade of Darkness, rovnou vás varuji – v Enclave je všechno mnohem přímočařejší a jasnější. Jedná se o další z řady her dnešního stylu, kdy autoři hráče nenutí, aby se příliš dlouho trápil – spíše jde o dobrodružství bez záseků, s odpovídající herní dobou. Neříkám, zda-li je to dobře či špatně – jde o trend dnešních her a z osobního hlediska mi v rozumné míře nevadí.
Koncepce úrovní vždy spočívá ve splnění jednoduchého úkolu – najít magický krystal, zabít důležitou osobu, ochránit důležitou osobu, dobýt hrad, přinést krev panny a podobné maličkosti :-). V tomto ohledu vyniká jedna z deviz Enclave – skvěle navržené úrovně a jejich geniální architektura. Je hrozně příjemné zatáhnou za páku a vidět, jak se dává důmyslný a mohutný stroj do pohybu či vyjíždí podzemní schodiště. Dočkáme se i událostí daných skriptem, třeba padajícího kamení, výbuchu, jenž zatarasí vchod či dobývání hradu, kdy vám spolubojovníci dovezou dobývací věž, po které přelezete hradby. Všechno budí autentický dojem. Možná se vám ve v mnoha hrách stalo, že si říkáte, tady tak být někde tajný vchod, sem by se to hodilo. A právě Enclave uspokojuje přirozenou zvědavost nejvyšší mírou, poněvadž tajné chodby, skrytá dvířka, vysunovací schodiště, to vše je v Enclave na denním pořádku. Autoři se nespokojili se stereotypním pojetím, ale šperkovali úrovně jak mohli. Hráč ve výsledku dostává promyšlený komplex úrovní, jenž vychází z menší až střední rozlohy jednotlivých 
úrovní. Logické problémy jsou dvojího charakteru – buď jde o to správně použít předmět (velmi jednoduché), nebo se řeší stejně tak obtížné hádanky (např. ve správném pořadí stisknout tlačítka). Během plnění misí nelze téměř zabloudit, poněvadž se operuje na opravdu malém prostoru. Ukládání pozice nefunguje libovolně, ale přes chytře umístěné záchytné body, proto nikdy nehrozí příliš zdlouhavé a nudné opakování části úrovně.
Hlavní náplň představuje řež na všechny způsoby. Zde konečně vyniká rozličnost charakterů, které postupem času hráč získává – kampaň lze dojet do konce s jedním oblíbeným, ale byla by to škoda. Navíc po dohrání každé z kampaní se zpřístupní mocný elementál, jenž tak nepřímo nabádá k opakované hře některých misí. Herních charakterů se nabízí dost – agilní vražedkyně, brutálně silný berserkr, kouzelnice, malý goblin, fanatik s bombami, nemrtvý lich a jako třešnička kamenný golem. Není třeba připomínat, že na opačné straně nalezneme prakticky ty samé postavy, pouze jinak 
vypadají a jinak se jmenují – ovšem každá je v jistém ohledu unikátní; má svá pro a proti. Například hrát za bijce je snadné na blízký kontakt, ovšem střelci v dálce a mágové pro něj mohou představovat problém. Lučištník, mimochodem s možností vystřelit více šípů najednou, musí počítat se zdržením, které způsobuje natahování tětivy. To naopak nehrozí při používání kuše, jenže zde zase nenalezneme tak pestrou nadílku šípů (ohnivý, bombový, odstřelovací...). Ovšem jak luk tak kuše se na blízké vzdálenosti nehodí... Mágové si musí dávat pozor, poněvadž patří mezi nejzranitelnější jedince. Zbytek obstarávají specialitky ve stylu házení bomb či zápalných lahví.
Boj probíhá snadno, ale často snadný není. Princip spočívá v taktických výpadech a uhýbání – útok se provádí tradičně levým tlačítkem myši, obrana pravým. Při obraně postava předsadí štít dopředu, čímž se lze, samozřejmě za předpokladu velkého štítu, spolehlivě ubránit i nepříjemným šípům. Kouzlení u mágů řeší 
rychle se obnovující energie, jinak používají naráz maximálně dva typy zakoupených útoků. Ovládání ve hře jde na ruku maximálnímu zjednodušení – myš, klávesy pro pohyb, klávesa na pití hojivých lahviček, klávesa na změnu zbraně a poslední tlačítko pro měnění šípů (v případě kuše a luku). Čas od času se setkáme s několika zajímavostmi, třeba katapultem střílíme na hrad, či z mohutné kuše (vícekrát) střílíme po strážcích úrovně. Narazíme také na arénu plnou nepřátel, případně jedna z misí nás nechá z kuše střílet po vykukujících lidičkách z oken. Paradoxně za nejslabší článek lze považovat první mise světlé kampaně, která se rozjíždí zhruba ve své třetině a temná kampaň se v tomto kontextu vyvedla lépe. Misí se nabízí zhruba 27, ale do toho nepočítám různé a nepovinné epizodky navíc – proto je celkový počet misí lehce sporný. Herní doba odpovídá pojetí hry, čili od rána do večera lze za den příjemný den pokořit kampaň – dohromady tedy dva dny (a možná ještě kousek). Na druhou stranu úrovně přímo lákají k tomu, abyste si s jiným charakterem znovu zahráli – jen kvůli akci. Maximální zážitek však vyžaduje silnější stroj – na CPU 1200 a GF2 hru sice spustíte, ale vypadá tak nějak obyčejně. A jelikož hlavní lákadlo představují pohledné bitvy, nádherná architektura úrovní a úžasná hudba, chce to pro dokonalý herní zážitek pořádné železo. Potom to vážně stojí za to – ale pozor, Enclave se nutně nezalíbí všem. Pro ty, kteří čekají více než jen řež, tahle hra není...
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
