Už při prvním letošním vstupu do konzolové West Hall bylo na první pohled patrné, že obě nové přenosné konzolky mají jedno společné: abyste se na ně mohli na živo kouknout, museli jste vystát hodně odpudivé fronty, přičemž ta v Nintendo sekci byla znatelně delší, časově náročnější a celkově mnohem více odpudivá, nežli tomu bylo u Sony. A to mohlo i něco naznačit. Po pravdě řečeno to ale odkrývalo pouze jednu smutnou pravdu, a sice tu, že Big N prostě mělo davy zvědavých návštěvníků poněkud hůře zorganizované :-). Mohli jsme ale tím pádem zjistit, že na akci takovéhoto rozsahu rozhodně není od věci nosit na krku novinářskou akreditaci, která umožňovala přesunout se do znatelně příjemněji vyhlížející řady novinářů.
Doufáme, že první odstavec vyvolal zděšení alespoň u několika čtenářů, poněvadž se právě chystáme učinit obrovské odhalení: Nintendo DS totiž rozhodně není propadák, jak by se mohlo zdát,
ale na druhou stranu to patrně nebude ani soupeř pro PSP. Nintendo totiž evidentně vykročilo úplně jinou cestou. Zaprvé totiž
nevsadilo na futuristický sexy design, který okamžitě praští do očí každého technofetišistu, ale vypadá tak trochu jako vietnamské
videohry někde z tržnice. Působí levným plastovým dojmem, ovšem pod slupkou se skrývají opravdu skvělé možnosti.
Tím hlavním tahákem jsou pochopitelně dva kooperující displeje, které sice byly ohlášeny zároveň se samotným DS (ostatně od toho je odvozeno i samotné označení DS), ale přiznejme si, že jsme nikdo vlastně moc netušili, k čemu to vlastně bude. Jo, jasně, mít na jednom displeji samotnou hru a na druhém třeba statistiky, mapy a podobné věcičky je sice super nápad, ale koneckonců, přežili jsme to bez toho až dosud, takže bychom se bez dvou obrazovek určitě obešli i nyní. Hlavní machrovinka ale spočívá v tom, že spodní displej je dotykový, čímž se možnosti značně rozšiřují.
Na výstavě bylo prezentováno několik spíše hříček a pár technologických dem, která ukázala, že s masivní využívání obou displejů můžeme čekat již s první vlnou her pro DS. Velice povedená byla například prezentace „simulátoru“ ponorky. Na horním displeji byla dle vašich pokynů plovoucí ponorka a na spodním jste stylusem pracovali s interaktivním řídícím
panelem, na němž jste hýbali posuvníky regulujícími rychlost, ponor a třeba i odpalovali torpéda. Zajímavé. Druhou vychytávkou, kterou konkrétně já považuji za naprosto geniální, byla hříčka, v níž byl na spodním displeji zobrazen čistý list papíru, po kterém se proháněly dvě příšerky z Pac-Mana. Vaším úkolem pak bylo na „papír“ nakreslit obrys právě oné žluté koule s rozevřenou pusou. Pokud tento obrys nakreslíte „jakž takž v normě“, vaše klikatice ožije a stane se „pravým Pac-Manem. Začne tedy mlátit panty a rozjede se do směru, kam jste mu nakreslili předek. V tu ránu se celá hra přepne do režimu, který nastává, když žlutý jedlík sní velkou žlutou kuličku a příšerky se začnou třást strachy. Pokud cestou ven z obrazovky vaše kresba na některou z příšerek narazí, tak ji klasicky sní, vy získáváte sto bodů a honem znova, protože vaše snažení je omezeno časem. Z mého pohledu naprosto vynikající nápad a to i přesto, že z výtvarné
výchovy jsem ve škole málem propadal.
Naopak Ondra nemohl usnout z prezentace speciální verze Metroida. Kromě velice jakostní grafiky na ní byla prudce zajímavá ještě jedna věc: zaměřování. Na jednom displeji vidíte hru, na druhém stylusem zaměřujete, přičemž tato činnost funguje úplně stejně, jako byste třeba na PC mířili myší. Nemusíte tedy těkat pohledem na oba displeje, ale věnujete se plně dění
ve hře a intuitivně při tom pohybujete perem. A ač je pro nás stále nepatrně větším favoritem PSP, je jasné, že tato funkce pravděpodobně bude znamenat revoluci v hraní 3D akcí nejen na handheldech, ale na konzolích obecně.
Technické parametry obou nových „hraček“ údajně mají být plně srovnatelné, ale je potřeba zmínit, že konkrétně třeba grafické zpracování nijak zvlášť neoslnilo. Na druhou stranu je ale již nyní zřejmé, že i na DS budou vycházet hry, o nichž se bude říkat něco ve smyslu, že vypadají „jako hry od Nintenda“, takže do vizuálních extrémů ve většině případů grafika hnána nebude. Vadit to ale velmi pravděpodobně vůbec nebude, protože je zřejmé, že Nintendo DS sice bude určen ke hraní her, ale zároveň hlavně k hraní si. Trochu nešťastné možná bylo prezentování možností na portu Maria 64, protože co si budeme povídat, je to již přeci jen jednu generaci konzolí stará hra, zatímco kousek vedle u Sony běželo na konkurenčním přístroji prakticky regulérní Gran Turismo 4.
Poněkud nepříjemnou ale pro leckoho mohou být opět vyšší rozměry konzole, která na první pohled nemá moc daleko k mini notebookům, s nimiž na výstavě machrovali kolegové novináři z Japonska. Je potřeba si ale opět uvědomit, že lepší (nejen vizuální) zážitky jsou zkrátka podmíněny rozměrnějšími displeji. A na všemožné výpočty rovněž nestačí jen univerzální plošný spoj ze solární no name kalkulačky. Holt, v budoucnu se prostě budou pořádné hry hrát na rozměrnějších handheldech, které se budou nosit v tašce či batohu, a vpravdě kapesní variantu budou představovat stále výkonnější mobilní telefony.
Celkově ale musíme zdůraznit, že naše původní skepse po shlédnutí Sony PSP se ukázala jako lichá a že Nintendo DS na nás zapůsobilo prakticky stejně dobře jako nablýskaný PSP. Akorát že v úplně jiném smyslu. A věřte, že pokud bychom se měli v tuto chvíli rozhodnout pro některou z těchto konzolí, budeme se tvrdošíjně rozhodovat pro obě najednou, i kdyby nás u toho lynčovali. A i kdyby měl PSP grafiku sebelepší, bude každopádně dosti silným argumentem zpětná kompatibilita Nintenda DS s GameBoyem.
