Láska má ve své podstatě nekonečně mnoho podob a nekonečně mnoho objektů, k nimž může vztahovat svoje neodbytné ručky. Někteří milují to, co většina z nás považuje za přirozeně milování hodné a co jistě není potřeba rozebírat. Někteří si k tomu navrch přidávají poněkud vypečenější libůstky, jako je dejme tomu fotbal, demolování veřejně prospěšných zařízení, zvířátka, přežírání se, sledování béčkových filmů, hraní videoher:-), nošení kožených kabátů v létě, absinth, Davida Beckhama nebo kouření. Doutníků. A protože podob i objektů je nekonečně mnoho, najdou se mezi námi i tací, co k smrti milují kvílení asfaltem hoblovaných pneumatik, skřípání zubů proti své vůli ohýbaných plechů karosérií, akrobatické lety jejích zbytků vzduchem, vůni benzínu i vůni jeho kouře. A místo toho "tací" v předchozí větě si za něj můžete v klidu dosadit v podstatě celý ansábl Reflections, protože ti milují zcela evidentně všechno uvedené snad ještě více než Cronnenberg (kdo viděl jeho Crash chápe, kdo neviděl...ten nechápe). Destruction Derby I a II, Driver I a II, Stuntman, to všechno jsou jasně čitelné básně zamilovaného o jeho velké lásce, jejichž řady teď rozšiřuje ta největší a nejambicióznější, která jasně ukazuje, že Reflections jsou v tom stále i po letech až po uši. Stále stejně nadšení, zapálení, slepí a hluší.
Nemá cenu se ohlížet na delší dobu do zpětného zrcátka a vracet se k předchozím dvěma dílům něčím obsáhlejším než konstatováním, že Driver vždycky byl o divokých, náročných automobilových honičkách, jako vystřižených z akčních filmů, se vším, co k nim patří. Tahle jeho hlavní deviza, kterou se mu podařilo ztvárnit jako nikomu před tím, jej zařadila po bok nejúspěšnějším herním blockbusterům a Reflections si toho byli a jsou zatraceně dobře vědomi. Ostatně řádění s auty je tím, co i oni sami umí i milují ze všeho nejvíc. A právě tohle je nejsilnější a zároveň v konečném důsledku i tou nejslabší stránkou Driv3ra, protože na ní veškerá váha ambicí hry stojí a tiše doufá, že to ustojí.
Žádná možnost výběru, žádné mraveniště ani volnost mezi, před ani po práci.
Nemá cenu se příliš ohlížet do zpětného zrcátka po příběhovém pozadí, protože to tu pro svoji nevýraznost slouží opětovně jenom jako mantinely, které vás postupně spolehlivě provedou hrou od začátku do konce. Chybí zajímavá zápletka, výraznější charaktery i šťavnaté dialogy; tedy zapamatování hodný obsah. Jediné, co příběhu nechybí, je profesionální forma; CGčka vypadají náramně a veškeré namluvení i ozvučení si vzali na triko skuteční profíci (viz. tabulka). Jenže forma bez obsahu je v tomto případě na h...o a z h...a bič prostě neupleteš a těžko z něj uplést i cokoliv jiného, co by mohlo sloužit aspoň jako berlička na podepření hlavní devizy hry. Už lehce dýchavičné hlavní devizy hry. Nový Driv3r totiž nadále je především o tomtéž, co
díly minulé. O divokých, náročných automobilových honičkách, jako vystřižených z akčních filmů, se vším, co k nim patří; jen je to všechno díky novému hardwaru spektakulárnější, větší a nadupanější, než kdy před tím. Maniakálně promakaný model poškozování vozu, vynikající fyzikální engine zajišťující nebývale věrohodnou a širokou interaktivitu s okolím (skoro jako Havoc), velmi detailní grafika se skvělými částicovými efekty, díky tomu všemu jsou honičky v autech (a nejen v nich) ještě efektivnější a záživnější. Chování vozítek zůstalo věrno arkádově přetáčivým tradicím série, díky čemuž sice budou její fanouškové hned po prvním smyku jako ryba ve vodě, nicméně těžko se díky tomu zbavíte pocitu, že hrajete starého Drivera v novém kabátě. Na rozdílech v ovládání mezi jednotlivými typy vozidel a jeho větším přiblížení realitě mohli a měli Reflections přeci jenom trochu víc máknout. To, že se motorka ovládá trochu jinak než auto a auto trochu jinak než člun, je přeci jenom proti Vice City poněkud málo, nota bene staví-li Driv3r na ježdění mnohem víc než poslední GTA. Nicméně i tak má díky robustnímu a bezprostřednímu - byť v jádru neměněnému - ovládání, jízda v čemkoliv v Driv3rovi stále ten velmi působivý "feeling", kvůli němuž je dostatečně zábavné i jen tak se prohánět v kterémkoliv (snad až s výjimkou člunů) z těch 70 vozidel, co tu jsou k mání.
Valná většina toho výborného pocitu z pohybu po těch třech velmi pedantsky provedených a velmi rozlehlých městech (Miami, Nice a Istanbul) se bohužel nadobro vytratí v momentu, kdy vylezete z auta a postavíte se na vlastní nohy. V ten okamžik se opětovně dostaví pocit, že hrajete starého Drivera (konkrétně druhý díl) v novém kabátě, protože tato část hry je stejně špatně zpracovaná jako minule, jen je na ni kladen mnohem větší důraz. Opět se vám bude před očima prohánět otřesně animovaná postavička, která umí pouze běhat, střílet a zcela nepoužitelně skákat; to vše v podání ovládání typického pro konzolová FPS, jen poněkud neohrabanějšího a pomalejšího. Vhodnost tohoto typu ovládání je čistě subjektivní záležitostí (ostatně hra jde v pěší fázi regulérně hrát i z pohledu první osoby), nicméně jeho neohrabanost mohla pohřbít nemalou část ambicí hry, protože pěší fáze tvoří zhruba 35% obsahu hry a je dílčí součástí valné většiny misí. Mohla, ale nepohřbila; IQ zdejší AI totiž osciluje kolem hodnot značících debilitu a tak není problémem si s nimi ani s ne příliš optimálním ovládáním snadno poradit. To je tak naštěstí pro hru stále spolehlivě funkční, byť ne zásluhou svých kvalit.
na rádio á la Vice City a pouštění si toho, co chcete, zapomeňte, všechno je dané.
Tohle by nicméně nebyl až tak zásadní problém, schopný sestřelit ambice hry z jejich výšin; ostatně i samotné Vice City má v tomhle směru podobné problémy. Jenže tam kde Vice City snadno podobné problémky utopí jako koťata v moři
možností, nápadů a zdánlivě bezvýznamných detailů, nabízí Driv3r k topení díky zastaralé struktuře jen menší a poměrně dost mělký rybníček. Zatímco u GTA máte skoro vždy na výběr z několika misí a mezi vámi a prací leží několik kilometrů živého mraveniště, kde se toho může spousta přihodit a v kterém se díky tomu naučíte žít, v Driv3rovi je mezi vámi a prací jen a pouze obrazovka s nápisem "next mission" a následně obrazovka nahrávání. Žádná možnost výběru, žádné mraveniště ani volnost mezi, před ani po práci. Jistě, občas si můžete v průběhu mise odskočit na prohlídku a průzkum života kolem, jenže k tomu vás hra absolutně nijak nemotivuje. Celá ta snaha o až absurdně detailní provedení všech tří měst tak vyjde v podstatě vniveč, protože všechna pro vás budou představovat jen a pouze kulisy vašeho snažení, nikoliv živý a uvěřitelný svět. Obrazně řečeno jestli Vice City je takový turistický výlet, který podnikáte sami po svých a podle svého programu, určeného možnostmi lokality, pak Driv3r je jako vyhlídková jízda autobusem, kdy sice toho spoustu uvidíte, ale pouze za sklem a bez možnosti si všechno pěkně osahat a zblízka prohlídnout. Program je pevně daný, zastavuje se jen v případě nutnosti. A to je bez debaty škoda, protože potenciál i prostor pro otevřenou strukturu tu určitě je a bohužel není zužitkován. A na rozdíl od The Getaway tady to v žádném případě není ku prospěchu věci, protože důraz na filmovou atmosféru a silný scénář v Drv3rovi tentokrát je prostě za školou a první
housle nechává hrát akci.
Zdaleka největší podpásovkou Driv3rovým ambicím ale není ani striktně lineární a omezená struktura, ale její obsah. V něm se až zcela neuvěřitelným způsobem mění kvalita scénáře a úroveň obtížnosti jednotlivých misí divočeji, než nebe nad Albionem. Jako by prostě každý z hochů v Reflections dostal za úkol udělat jednu misi, ty nejzajímavější se pak bez nějakého sešívání a vyvažování prostě hodily do hry a … tady máte gulášek, nechte si chutnat!
Ve výsledku se tak není čemu divit, že takhle schizofrenní hra, se dočkává taky obdobně schizofrenního přijetí u kritik.
Dětsky jednoduché mise střídají zcela nesmyslně obtížné, výborné nápady stíhají spolehlivě úplné pitomosti a do toho absurdního kolotoče občas naskakují docela brutální bugy, nelogičnosti a nedotaženosti, které spolehlivě devalvují všechno, co jim přijde zrovna do rány. Pro příklady je možno sáhnout v podstatě do kterékoliv části hry. Taková první mise v Nice se skládá hned ze tří pasáží, kdy rychlou jízdu na změněné místo určení doplňuje přestřelka a ochrana vaší šéfky a následně korunovaná třešničkou v podobě divoké akční pasáže, v níž z korby dodávky likvidujete střelbou dotírající auta konkurenčního gangu. V ten moment si začnete říkat, konečně! Konečně to dostává grády. Jenže pak přijde hned druhá mise, kdy je výborný nápad kradení aut a jejich následného nakládání dovnitř jedoucí nápravy kamionu degradován naprosto nesmyslnou obtížností, bugy i nedotaženostmi v level designu. Dostat se k autům během šíleného časového limitu lze dostatečně rychle patrně pouze na motorce, ovšem kde vzít po naložení auta do korby (musíte mimochodem najet na milimetr přesně) dostatečně rychle motorku nebo rychlé auto je záhadou, protože mnohdy kolem
vás prostě nic takového včas neprojede. Samozřejmě musíte jet celou dobu prakticky na plný plyn a bez chyby, jinak to můžete celé restartovat. A jen tak na okraj, z korby vystoupíte tak, že se propadnete ocelovou podlahou deset metrů za kamion. Pocit satisfakce po hodině frustrace prostě nikde, protože jednoduše máte pocit, že výsledek je přinejmenším stejně jak dílem vašeho umu, tak náhody. Jenže pak přijde pár zase přinejmenším dobrých a vyvážených misí i nápadů a vy opětovně začnete věřit, že už to bude dobré ... ale opětovně přijde nějaká z těch mimořádně vypečených, těžkých a pitomých, která vám ji vezme a přidá jen pár šedivých vlasů a vrásek. Obtížnost je místy hnána skutečně do pořádných výšek, což by zas tak nevadilo, kdyby se tak dělo jako u Vice City postupně a logicky, což se ani náhodou neděje. Navrch zapomeňte na improvizaci řešení a hlavně na to, že v řadě případů nebudete muset opakovat misi jen proto, že nevíte přesně, co se po vás chce a nebudete muset postupovat několikrát metodou pokus-omyl.
|
V podstatě identicky schizofrenní je Driv3r i v technickém provedení. Rozsahem, architekturou, nasvícením i mírou detailů velmi působivé scenerie hyzdí z řetězu puštěný aliasing a slabší textury; dojem z perfektních modelů aut zase spolehlivě zkazí trapně provedená a animovaná postava. Radosti z velkých jmen, podílejících se na dabingu, vezme pro změnu rychle vítr z plachet
skutečnost, že v dialozích to ani nepoznáte, protože prostě v nich nemají co hrát a jejich schopnosti zůstanou nevyužity. No a výběr hudebních skladeb k jednotlivým scénám je občas rovněž na pováženou (na rádio á la Vice City a pouštění si toho, co chcete, zapomeňte, všechno je dané).
Ve výsledku se tak není čemu divit, že takhle schizofrenní hra, se dočkává taky obdobně schizofrenního přijetí u kritik (PSM2 90% a Eurogamer 3/10 např.), které bude následováno obdobným přijetím u hráčů samotných. Ti ostřílenější, trpělivější, konzervativnější a s pevnějšími nervy si určitě najdou v Driv3rovi jeho kvalitní jádro, pobaví se i u dalších klasických driverovských herních módů (v nichž chybí ovšem vynikající multiplayer z dvojky), vyhrají si s možnostmi režírování záznamů, s povděkem pokvitují i bohaté DVD bonusy (Making Of, trailery, hratelné demo Transformers) a budou spokojeni. Ti méně trpěliví s
přehnaně vysokými očekáváními dalšího GTA a hledající snadno přístupnou zábavu, budou rychle odrazeni, znechuceni a zklamáni. My musíme při hodnocení brát v potaz všechny stránky Driv3ra i všechna naše navzájem se překřičující ega. Stejný syndrom jako u Angel of
Darkness s tím rozdílem, že k Driv3rově smůle je na trhu konkurence s níž může být srovnáván, ale s kterou se nemůže ve většině věcí srovnávat. Nakonec se ale přeci jenom raději přikloníme rozhodně k nadprůměrnému hodnocení; přeci jenom ambice i potenciál jsou z Driv3ra v mnoha věcech zatraceně silně cítit a před odvedenou prací Reflections nelze nemít v jejich rámci silný respekt. A to navzdory tomu, že přes tento svůdný odér místy Driv3r smrdí jako šupák.
| Driv3r | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
