Kdysi milované studio Bioware pod křídly vydavatelství Electronic Arts přišlo o svoji neprůstřelnou reputaci a zatímco dříve se na každou jejich hru čekalo jako na příchod spasitele, aktuální Veilguard byl naopak dopředu vysmíván. Skoro se až zdálo, že hráčská komunita hře přeje neúspěch a zlomyslně si vychutnává každý přehmat, který vývojáři udělali.
Výrazná grafická stylizace budila nejprve rozpaky, nakonec se však ukázala dobrou volbou.
A že jich bylo… extrémně dlouhý vývojový proces, během nějž se změnilo celkové vyznění hry (původně prý mělo jít o multiplayerový projekt), pastelově fialová stylizace prvního loga, které ničím nenavazovalo na původně temnou atmosféru originálu, snad až příliš „woke“ režisérka hry, která se na sociálních sítích titulovala jakožto „queerosexual gendermancer“, kolosálně špatný oznamovací trailer a na závěr poskytnutí předběžného přístupu pouze „ověřeným“ médiím, což už téměř zavánělo korupcí.
Vše tedy dopředu naznačovalo, že půjde o průšvih, naštěstí se však nakonec ukázalo, že selhalo jen marketingové oddělení, protože hra samotná je výborná, a i když nesnese přímé srovnání s loňským blockbusterem Baldur’s Gate III (naše recenze), fanoušky poctivých RPG by mohla potěšit.
Souboje jsou ryze akční, bez špetky taktiky, i přesto jsou skvělé.
Dragon Age je zavedená franšíza, která kromě předchozí trilogie her čítá i několik knih, komiksů, a dokonce i animovaný seriál od Netflixu. Nováčci tak mohou cítit obavy naskočit do série až skrze aktuální novinku a není se jim co divit. Na rovinu – je to těžké i pro člověka, který vše výše zmíněné zkonzumoval, hlavní dějová linka totiž přímo navazuje na nepovinný přídavek k takřka 10 let starému minulému dílu. Naštěstí autoři vše poměrně polopaticky vysvětlují a po klasicky přepáleném úvodu, který slouží jen k tomu, aby vás zaháčkoval, vám nenásilně dovysvětlí specifika zdejšího univerza.
Thedas je v podstatě tradičním fantasy světem, ve kterém spolu o moc vzájemně bojují různé rasy a jejich frakce, zemi brázdí draci a další klasická monstra a potřebnou dynamiku dodává příslib hrozící apokalypsy.
Tím nejdůležitějším na hrách od Bioware je budování vztahů se společníky. A Veilguard není výjimkou.
Hlavní hrdina Rook (kterého si můžete v detailním editoru vytvořit podle svého přání, včetně takových detailů, jako jsou jizvy po odstranění prsou, viz náš článek) v úvodu přeruší magický rituál mocného elfského kouzelníka Solase, jen aby zjistil, že tím nechtěně uvolnil na svobodu rovnou dva mocné bohy. A asi nemusím dodávat, že ti za to vůči hlavnímu hrdinovi netrpí nějakou přehnanou vděčností…
Hráčovým úkolem je tak primárně sestavit tým specialistů, kteří pomohou zdivočelá božstva zastavit. Celkem jich můžete naverbovat sedm a stejně jako ve většině předešlých her od Bioware, právě oni jsou tím hlavním, co vás ke hře připoutá a nenechá odejít, dokud se nedozvíte vyústění. Některé si oblíbíte více, jiné méně, rozhodně ale nad nimi nebudete uvažovat ryze racionálně, jako nad pouhým souhrnem číselných statistik.
Do akce si vždy můžete vzít jen dva, někdy jsou přiděleni scenáristou, jindy máte na výběr, obecně se však vyplatí je průběžně točit, protože i oni navzájem si mají co říct. Každý z nich má navíc speciální mise, jejichž plněním prohlubujete vzájemný vztah, který může vyústit až v milostný poměr.
Hra dává spoustu prostoru sexuálním menšinám, jakmile však přijde „na věc“, je až překvapivě cudná.
Vybere si skutečně každý, k dispozici jsou tři muži, tři ženy a jeden nebinární Qunari (humanoidní rasa s obří muskulaturou a rohy), všichni jsou navíc pansexuální, takže neřeší, jestli je váš Rook mužem, ženou či transexuálem.
Pokud právě obracíte oči v sloup a už se chystáte psát do diskuse traktáty o morálním úpadku západní civilizace, progresivních aktivistech ničících interaktivní médium, homosexuální propagandě a podobných konzervativních argumentech, tak jste na špatné adrese.
Dragon Age byl totiž vůči sexuálním menšinám vstřícný od samého začátku. Přesně si pamatuji, jak jsem se v prvním dílu ukliknul a skončil se Zevranem nahatý ve spacáku. Ve dvojce byly všechny postavy rovněž pansexuální, Inquistion přinesl transgender postavy, kniha Císařství masek je věnovaná LGBT komunitě a hlavní hrdinka seriálu Rozhřešení je lesba.
Místo otevřeného světa zde najdeme jen větvené koridory. A vůbec to nevadí.
Pokud máte své virtuální světy rádi ryze hetero a nechcete řešit sexualitu vedlejších postav, musíte se porozhlédnout jinde, toto totiž ke hrám od Bioware neodmyslitelně patří. Otázkou samozřejmě zůstává, kam jinam se podívat, protože třeba taková Baldur’s Gate, je v tomto ohledu ještě daleko odvázanější (viz náš článek). Co se týče nadhazování kontroverzních témat, nebojí se autoři ničeho, ovšem, co se samotného zpracování sexuality týče, je hra snad až staropanensky cudná a případný milostný akt skončí zatmívačkou, ještě než se ukáže první bradavka.
Ano, některé dialogy jsou tak trochu cringe, jako třeba když ona nebinární postava „školí“ své okolí, jakým způsobem si přeje oslovovat, na druhou stranu platí, že většině těchto pasáží se dá jednoduše vyhnout. Jinak řečeno pokud nechcete řešit identitní krizi nebinárních společníků, prostě tuto dějovou linku přeskočte. I tak je zde obsahu spousta a pokud si dáte vyšší obtížnost (hráno na třetí ze čtyř) a budete se snažit poctivě plnit vše, vydrží vám hra klidně i sto hodin.
V bohatém editoru lze řešit i takové detaily, jako jsou jizvy po amputaci prsou.
A není to stejných sto hodin jako v Inquisition (naše recenze), kdy polovinu času zabralo putování po otevřeném světě a mydlení dokola se obnovujících příšer. Ve Veilguard jsou mapy lineární spletence koridorů, které jsou sice členité, ovšem ručně navržené a zcela bez vaty. Mezi lokacemi se pohybujete skrze zrcadlové portály, podobně jako třeba v God of War a s rostoucími schopnostmi a posunem dějovou linkou se v nich otevírají nové cesty. Vracet se do již navštívených lokací se tedy vyplatí, protože doslova v každé odbočce se nachází nějaká odměna, ať už jde o truhlu s pokladem a lepším vybavením, fragment příběhu nebo alespoň působivý výhled.
Přiznám se, že jsem byl jedním z těch, komu se výrazná výtvarná stylizace zpočátku nelíbila, rychle jsem však změnil názor. Grafika dokáže vyčarovat vskutku působivé scenérie, a i když je vše sevřeno koridory, působí to, jako byste byli součástí obrovského prostoru. Obličeje všech postav jsou detailní a mají parádní mimiku, a to platí pro každého, nejen hlavní hybatele děje.. Navíc je Veilgueard snad až překvapivě odladěný, až na občasné grafické glitche jsem se za ty desítky hodin nesetkal s jediným bugem. Co se mi líbilo už méně, jsou přeplácané grafické efekty. Střetnutí kouzelníků připomínají spíše laserovou show než zápas na život a na smrt, v tomto ohledu se mi vybavil loňský propadák Immortals of Aveum (viz naše recenze). Na druhou stranu nejde jen o infantilní omalovánky pro děti, nepřátelé umírají v plamenech, stříká z nich krev, případně se po zásahu ledovým kouzlem efektně rozpadnou na kousíčky.
Scénář je velmi výpravný, navštívíme zalidněná města i opuštěné pustiny.
Čímž se plynule dostáváme k patrně nejlepší části hry, kterou jsou překvapivě souboje. Na rozdíl od minulých dílů zde zcela odpadá taktický element, protože spolubojovníci se chovají zcela autonomně, a tak se o ně nemusíte starat. Bitky jsou ryze akční, mácháte kolem sebe zbraněmi, uskakujete před nepřátelskými projektily a odrážíte údery na blízko, občas použijete nějaké to mocnější kouzlo, které se ovšem poměrně dlouho nabíjí. Prvotní inspirace byla asi v „souls“ hrách, na rozdíl od nich však nejde ani tak o přesné načasování úderů a bloků, jako spíše o správnou prioritizaci nepřátel a volbu správných typů útoku.
Hrál jsem za mága, který má k dispozici pomalejší magické projektily, rychlejší, ale méně účinný paprsek a „kudlu“ na blízko. I s takto omezeným arsenálem jsem dokázal nadělat spoustu parády a ani po desítkách hodin nepocítil stereotyp. A co teprve souboje s obrovskými bossy! Až se proti vám poprvé vyřítí obrovitánský drak, jemuž minutová koncentrovaná palba tak maximálně opálí záda, pocítíte skutečnou bezmoc a strach. A tak to má být.
Vrcholem hry jsou střetnutí s působivými bossy.
RPG prvky jsou zde notně upozaděny, byť tedy ignorovat zcela nejdou. Po přechodu na novou úroveň klasicky získáváte body zkušeností, které můžete investovat v poměrně bohatém diagramu schopností. Kromě toho je důležité pravidelně měnit výbavu za lepší, případně jednotlivé kusy dále vylepšovat. Všechny zdejší statistiky jsou snadno čitelné, a tak není nutné zdlouhavě porovnávat miliony různých parametrů, tak jak to známe třeba z Diabla nebo looter shooterů.
Vypadá to ideálně, že, tak proč „pouhých“ 80 procent? Inu, na vině jsou především scenáristé. Občas nechají své hrdiny bezobsažně žvástat, tlačí hráče do situací, které nedávají smysl, většinu vedlejších dějových linek nedokážou pořádně vypointovat. Trvá několik desítek hodin, než si ke všem postavám vytvoříte nějaký vztah, i poté však některé dialogy působí jako vygenerované umělou inteligencí, což je u takto upovídané hry velký problém. Méně je někdy více a k funkčnímu jádru je bohužel nutné se prokousávat skrze banality.
Každopádně jinak jde po všech stránkách o propracované dílo, které potěší jak zasloužilé veterány, tak i úplně nováčky. Stačí jen přijmout fakt, že scenáristé se tentokrát příliš nenadřeli, i tak tu máme důstojné pokračování série. Byť tedy toho s předchozími díly kromě stejného světa nemá až tolik společného.
