Dissidia: Final Fantasy je kombinací bojovky a RPG

Fanouškům dlouholetých herních sérií se není lehké zavděčit. Dissidia ale ukojí touhy i těch nejnáročnějších Final Fantasy Fanatiků.

Dissidia: Final Fantasy

Na první pohled se Dissidia: Final Fantasy zdá jako splněný sen všech fanoušků letité RPG série Final Fantasy. Může pro ně být vlastně něco lepšího, než bojovka, ve které se spolu a proti sobě mohou utkat všichni hrdinové z prvních deseti dílů této klasiky? Ano může, a to pokud bude tato bojovka křížená s RPG. A to si pište, že Dissidia: Final Fantasy je přesně takto naroubovaná.

Ve Square Enix totiž pochopili, že když proti sobě postaví hlavní postavy a záporáky z Final Fantasy I až X, tak si polovina fanoušků ucvrnkne do kalhot a ihned po vydání poběží do obchodů. V podstatě stačilo vytvořit hezké modely Clouda a spol. a hodit je do arény. I tak by s největší pravděpodobností Dissidia mizela z obchodů jako hnusné zelené banány ze socialistické prodejny ovoce a zeleniny o Vánocích.

Příběh není ničím jiným, než stokrát převyprávěnou story o souboji dobra a zla.

Jenže naštěstí si byli výrobci a vydavatelé v jednom vědomi, že znehodnotit takovýto potenciál by byla škoda, a proto hru opravdu propracovali a vybavili dostatečným obsahem, aby si na své přišli i hardcore hráči. Těm se zavděčí především silný RPG styl celé hry.

Dissidia přichází s dlouhým příběhovým režimem, který je motorem této nablýskané káry. Jakmile shlédnete úvodní bitevní sekvenci, tak pochopíte. Samotný příběh vypráví o boji mezi bohyní harmonie Cosmos a jejím protivníkem, bohem sváru Chaosem. Ti spolu svádějí souboj o celé světy nekonečně dlouho, ale nikdo z nich nemůže zvítězit, protože jejich síly jsou vyrovnané. Proto si oba, zřejmě jako znalí hráči, zvolili bojovníky, kteří tuto bitvu rozhodnou.

Zatímco dobrosrdečná Cosmos si zvolila Udatného Válečníka Světla, mladého roztržitého Tiduse nebo roztomilého zlodějíčka Zidana, tak Chaos sáhl po zákeřné Ultimecii, šíleném Kefkovi nebo pánovi zloby Sephirothovi. Skloubení postav z různých dílů funguje ve stylovém světě Dissidie bez problému, za což může asi nezaměnitelný FF styl každého bojovníka. Design postav od Tetsuyi Nomury prostě vždy patřil k těm nejlepším.

Samotný příběh není ničím jiným, než stokrát převyprávěnou story o souboji dobra a zla. V podání postav z Final Fantasy I až X ale stejně vypadá dobře, co si budeme povídat. Ovšem svým obsahem a pojetím se spíše blíží Kingdom Hearts, než klasickému Final Fantasy dojáku plnému propracovaných emocí.

Příběh tak i přes svou celkovou jednoduchost nevadí ani neruší, což se nedá říci o některých dialozích. Ty jsou hodné spíše hry o Chocobech, a důstojný projev kultovních postav se tak nekoná. Prostě „to musí udělat“ a „postaví se společně zlu“.

Samotné postavy jsou právě tím, co přitahuje ke hře největší pozornost. A není se čemu divit. Hlavní hrdinové i protivníci z prvních deseti Final Fantasy jsou prostě super. No dobře, nebudeme zapírat, pokud se vám bude dařit a libujete si v online jedenáctce, tak i vy si přijdete na své. Nám se samozřejmě zamlouvali bojovníci z dílů VI a dalších, protože tyto díly jsme hrávali nejvíce.

Příběhový režim Dissidie je zajímavým hybridem mezi lehkým tahovým RPG, akčním RPG a bojovkou. Než se pustíte do samotného hraní, tak se vás hra zeptá, jak zkušení jste hráči a budete si moci zvolit i svůj oblíbený den, kdy nejvíce hrajete. V něm pak budete dostávat nějaké ty dárečky.

Za vyhrané souboje vás čekají nejenom zkušenostní body, ale i různé předměty včetně zbraní.

Hlavní režim je rozdělen do několika kapitol, z nichž v každé budete hrát za jiného bojovníka. Než se vrhnete do samotného boje v arénách, tak vás nejdříve čeká taktizování na speciální „šachovnici“. Na ní budou mimo vašeho hrdiny, nepřátel a bossů rozmístěné předměty a i další překvapení. Na pohyby po „šachovnici“ dostanete přidělen určitý počet bodů, který když přečerpáte, tak vás po splnění dané úrovně čeká penalizace. Během procházení „šachovnic“ získáte různé předměty i schopnosti, jako například speciální útoky, které můžete použít už zde, a oslabit tak protivníka ještě před samotnou bitvou, což v kapitolách s vyšší obtížností přijde vždy vhod.

Samotné bitvy jsou všechno možné, ale hlavně osobité. Než se začnete těšit na pořádný akční nářez, tak vás ale vrátíme na zem. Tohle není klasická bojovka ani v akční části hry. Pokud tak chcete mlátičku v klasickém provedení, tak raději sáhněte po nedávném SoulCalibur: Broken Destiny.

Dissidia je totiž i přes svou akčnější náplň plná spousty prvků z Final Fantasy. Bojovkářům tak příliš nebude po chuti, a to už proto, že při boji jsou k dispozici jen dva útoky. Jeden protivníka zbaví zdraví, zatímco ten druhý statečnosti. A co to ta statečnost je? Jde o určitý počet bodů, který určuje, kolik protivníkovi uberete po útoku zdraví. Čili je logické nepřítele nejdříve obrat o nějakou tu statečnost a teprve poté o zdraví.

Boje se tak stávají po čase lehce repetitivní, ale naštěstí jsou zde i kouzla, summoni a EX Core power-up, po kterém můžete spustit Limit Breaky postav. To se pak obrazovka vypadá jak obloha na Silvestra. Za vyhrané souboje vás čekají nejenom zkušenostní body a s nimi levelování, ale i různé předměty včetně zbraní. Ty při nošení zvednou statistiky zdraví, útoky, obrany, štěstí atd.

Boj tak sice není to, na co jsme zvyklí z Tekkena, ale pro RPGčkáře to na škodu nejspíše nebude. Arény jsou interaktivní, takže lze ledacos zničit, i když zase nejsou zas tak veliké. Ohraničeny jsou neviditelným polem, na které když hodíte protivníka, tak se může těšit na úbytek zdraví.

Kamera vás sleduje většinou zezadu, při boji i ze strany a někdy vás sleduje takovým způsobem, že vlastně vůbec nevíte, co se děje. Bohužel tak ruší hratelnost. Vzhledem k tomu, že v Dissidii běháte po zdech a odpalujete nepřátele skrz celou arénu a třeba i sloupy, tak to není moc fajn.

Final Fantasy bojovka poprvé

Dnešní hráči si toho již možná nebudou vědomi, ale Dissidia není zdaleka první bojovkou ze světa Final Fantasy. V roce 2000 se majitelé prvního PlayStation dočkali zajímavého počinu Ehrgeiz: God Bless the Ring. Titul byl postavený na postavách z Final Fantasy VII, takže jste mohli protivníkům namlátit s Cloudem, Tifou, Sephirothem, Vincentem, Yuffie nebo odemykatelným Zackem. Tato bojovka samozřejmě obsahovala i zcela nové bojovníky, z nichž nejzajímavější byl Ken "Godhand" Mishima. Jeho jméno a "stojaté" vlasy byly jasným odkazem na sérii Tekken, takže jsme svého času tento "cross-over" opravdu žrali. V dobových recenzích hra moc neobstála a nelze říci, že úplně neprávem. Bojový systém byl odfláknutý, což nezamaskovaly ani patrové arény. Paradoxně nejvíce času jsme tak strávili v Quest režimu, který byl nefalšovaným akčním RPG ve stylu Diabla.

Mimo příběhový režim je zde samozřejmě i arkáda a multiplayer. Arkádový mód však příliš zábavný není. Sice vás ihned pustí do boje, ale postrádá RPG elementy hlavního režimu, který dělá ze hry opravdovou zábavu. Samotný boj totiž připomíná prastarý Power Stone na Dreamcast, ochuzený o spoustu power-upů. Bez RPG prvků, tahové šachovnice a tun předmětů by totiž byla Dissidia jedna velká nuda. Běhání po stěnách se Sephirothem je sice cool, ale samo o sobě ne na více než pár minut.

Multiplayer pak trpí stejným problémem jako arkáda. Dissidia totiž zkrátka není klasická bojovka a znovu opakujeme, že ti, kteří čekají dalšího Tekkena, by se hře měli obloukem vyhnout. Hra více hráčů pobaví asi jen opravdové Final Fantasy Fanatiky, kteří budou chtít porovnávat s přáteli dovednosti svých oblíbených postav. A aby toho nebylo málo, tak multiplayer funguje pouze přes ad-hoc. Hra přes internet tu bohužel není.

Z technického hlediska budeme na Dissidii pět převážně chválu. Hru je možné instalovat na paměťovou kartu, což má za následek zkrácení nahrávacích časů. Instalovat si můžete 246, 395 nebo 584 MB. Čím více dat na memory stick nahrajete, tím budou loadingy kratší. A všichni víme, jak umí být nahrávací časy u PSP her děsivé.

Grafická stránka hry je báječná. Především modely postav stojí za vyzdvihnutí. Jsou detailní, jejich animace povedená a již na první pohled je zřejmé, že si s nimi někdo opravdu vyhrál. Prostředí je lepší průměr, především kvůli některým holým arénám, ale i tak si nestěžujeme. Hudba se stane rajskou především pro ty, kteří nejsou ve světě Final Fantasy nováčky. Když sestupuje Sephiroth z nebes za zvuků One Wing Angel, tak stále běhá mráz po zádech.

Dissidia: Final Fantasy je tedy hrou určenou především milovníkům hlavní RPG série a těm, kteří chtějí při bojování zlepšovat své postavy a jejich statistiky. Ke klasické bojovce má hra daleko, ale nikdo tady neříká, že je to v tomto případě špatně.

Hru zapůjčila firma Gamehouse.