RECENZE: Dishonored lze hrát mnoha způsoby, potenciál ovšem promarnil

Od titulu Dishonored se čekal po všech stránkách fantastický zážitek. Ten hra sice nedodala, zejména kvůli průměrnému příběhu, ale pořád se v aktuální herní produkci vyjímá. Možností, jak ji hrát, je totiž nepřeberně.

Dishonored je jednou z mála her, na které se snad každý zkušenější hráč musí těšit. Nemusí být přitom přímo fanouškem žánru plíživých akcí, ale každá hra, která posunuje hranice a představuje něco nového, dosud neviděného, ho musí hřát u srdce. A to i proto, že jsou to právě tituly jako Dishonored, které ukazují, jak chytré, nápadité, hluboké a promyšlené mohou hry být.

Takových her je navíc, obzvlášť letos, kritický nedostatek a o to větší pozornost se k Dishonored upíná. Samotné hře to ve výsledku může trochu uškodit, protože i když je skvělá, bezchybná zdaleka není. A v některých ohledech vyvolává zklamání.

Hráči se vtělí do kůže Corva Attana, který má docela smůlu. Jen co se vrátí do průmyslově steampunkového Dunwallu, dojde k vraždě císařovny. Není to jen důvod ke smutku, ale pro Corva hned dvojnásobná katastrofa. Kromě toho, že se coby strážce císařovny měl starat o její bezpečí, je nyní navíc ideálním obětním beránkem, na kterého vraždu hodit.

Hra proto stylově začíná v císařské kobce, odkud Corvo po nedlouhém strádání vyráží za pomstou. Naštěstí nejen za ní. Kupředu ho žene především snaha najít unesenou dceru císařovny, Emily.

Vysoká očekávání

V prvních momentech hry, snad i kvůli tomu (přehnanému) očekávání, vás bude mrazit v zádech v očekávání něčeho velkého. Konkrétně epického příběhu ve fantastickém světě, který vás nenechá odejít od počítače nebo konzole.

Ono mrazení ale v prvních hodinách postupně slábne, až vyprchá zcela. Příběh bohužel není deviza Dishonored a jeho pojetí je v podstatě průměrné. Kdo se těšil na inteligentní dialogy, skvěle vykreslené postavy nebo překvapivé zvraty, bude zklamán.

Zejména v první polovině hra až trestuhodně zabředává do kruhu víceméně bez hlubších důvodů předepsaných vražd, které musí Corvo vykonat. Jejich ospravedlnění je nejčastěji v tom, že vám hra jednoduše řekne, že ten a ten je zlý a zaslouží si smrt. Pro příběh důležité věci se pak dozvíte spíše mimoděk, například na pohozeném lístku, a ani ty vás neohromí.

Zvolte si svůj styl

O to více Dishonored překvapuje volností rozhodování, jakou vám v nenápaditém příběhu poskytne. Jde zejména o to, jakým způsobem zavraždíte nebo se jiným způsobem zbavíte úhlavních nepřátel. Jejich slabosti odhalíte v jednoduchých vedlejších misích spočívajících v opatřování co možná nejširšího spektra informací.

Na jejich základě si můžete vybrat, jakou taktiku proti komu použijete. Ačkoliv jsou nepřátelé vcelku jednostranné postavy, výraznost jim upřít nelze. A právě jejich charakteristiky a prostředí, kde se nacházejí, vám otevírají široké pole možností.

Skvělé na tom je, že způsob hraní Dishonored reflektuje a to, že hrajete potichu nebo naopak jako zabijácký psychopat, se projeví třeba i s větším odstupem v různých detailech, rozhovorech a příběhových větvích.

Tímto způsobem se můžete dopracovat k několika zakončením. Zde ale opět přijde ke slovu příběhová nedokonalost, kdy hra nedokáže vyvolat tu správnou satisfakci z dokončení věcí.

Vypadá skvěle

Dishonored se odehrává v krásném světě. Platí to zejména vizuálně, kdy Viktor Antonov, který stál například už za Half-Life 2, stvořil prostředí, ve kterém je radost se pohybovat. Často narazíte na originální nápad pramenící z protnutí stylu anglické průmyslové revoluce a steampunku.

Přesto tomu bohužel něco chybí, konkrétně tajemství či bezvýznamné příběhy lidí, které by ale světu dodaly autenticitu. Zpočátku se budete snažit nahlédnout za kulisy tohoto krásného světa, avšak zjistíte, že to příliš nejde.

Zní to, jako by Dishonored bylo zklamáním. Tak zlé to ale zdaleka není. A to především proto, že ve variabilitě hratelnosti autoři své sliby beze zbytku dodrželi a dávají hráčům nepřeberné množství možností, jak se dobrat k cíli.

Jde to bez zabíjení

Dishonored je jednou z těch chytrých her, které se mohou chlubit, že je můžete dohrát, aniž byste zabili jednoho jediného nepřítele. A to přesto, že je v jádru akční. Ale právě způsoby eliminací jsou tím, co Dishonored vyznamenává a byla by možná škoda se o ně ochudit.

Jen způsobů, jak se vypořádat s prostou hlídkou, je nepřeberné množství. Můžete se k ní připlížit a zapíchnout, uspat, odhodit, poslat na ni hejno krys, odstřelit kuší, ale třeba se také proměnit v krysu a proplížit se kolem nebo se do hlídky rovnou vtělit a zavést někam do temného kouta, kde si s ní můžete pohrát ještě bezpečněji.

Samozřejmě se hrou můžete prohnat také s mečem v levé a pistolí či mini kuší v pravé ruce. Chvíli je to dokonce zábavné, jenže takto možnosti hry nevyužijete ani na dvacet procent.

24. srpna 2012

Tyto možnosti totiž skvěle rozšiřuje především systém vývoje postavy, respektive magie. K dispozici je šest aktivních schopností, které je možné dvakrát vylepšit. K tomu je zde ještě pět pasivních schopností, které lze rovněž vylepšit. Ty zvyšují například zdraví, rychlost nebo se postarají o to, aby se zabití nepřátelé automaticky proměnili v popel. Pak už není třeba se starat o osud jejich těl.

K získávání nových schopností a jejich vylepšování slouží runy, jichž je v každé úrovni určité množství, a jež se tedy vyplatí hledat. Díky speciálnímu srdci, které vám je po vylepšení samo označuje, to není složité. Podobně budete hledat artefakty přispívající k pasivním vlastnostem.

Pro hledače alternativních cest

Dishonored potěší také všechny, kdo se chtějí především plížit a hledat alternativní cesty k cíli. V tomto ohledu hra nechává vzpomenout na legendárního Thiefa (recenze třetího dílu), přestože ten byl při podrobnější vzpomínce přeci jen obtížnější.

Určitá jednoduchost, nebo spíše některé příliš silné schopnosti (typicky teleport a právě zpopelnění nepřátel), vedou k příliš účinným taktikám, které lze praktikovat prakticky od začátku do konce bez většího problému. Opravdové napětí se v některých momentech dostaví až na nejvyšší obtížnost. I tehdy se ale čas od času projeví výpadky umělé inteligence, které narušují především autenticitu zážitku.

Přes veškerou kritiku je Dishonored titulem, který si zaslouží pozornost hráčů i jejich důkladný rozbor. Ačkoliv na až příliš mnoha místech ukazuje promarněný potenciál, stále se řadí ke hrám, které herní průmysl potřebuje jako sůl. Každý, kdo má plné zuby Call of Duty a jeho klonů, to jistě dobře chápe.

V Česku hra vychází s českými titulky, a to jak na PC, tak na konzolích.