Osamělá loď Cassiopeia se zmraženou posádkou putující neprobádaným vesmírem představuje poslední šanci lidstva na přežití. Když tu její plášť náhle penetruje meteorit, z něhož se okamžitě začne šířit záhadný mimozemský organismus…
Ne, Supermassive se opravdu neštítí ani těch největších hororových klišé, což moc dobře víme už od jejich prvotiny Until Dawn z roku 2015. Naopak, milují je tak moc, že v podstatě nic jiného ani nedělají. Jejich jediným příspěvkem hernímu světu je totiž v posledních letech série interaktivních filmů The Dark Pictures. Jde o nezávislé samostatné příběhy, které spojuje jen premisa, kdy má hráč za úkol udržet nesourodou skupinku hlavních hrdinů při životě. Což není nic snadného, protože jediné špatné rozhodnutí nebo nezvládnutá akční sekvence má často fatální následky.
Znáte takové ty situace, kdy u sledování hororu žvýkáte popcorn a posmíváte se filmovým postavám, že se chovají hloupě a smrt si vlastně zaslouží? Tak tady přesně pochopíte, že v časovém presu se člověk rozhoduje spíše instinktivně než s rozmyslem. A tak se budete i vy zkratkovitě schovávat pod postelí nebo skákat z pátého patra na beton, přesně jako ti „blbci“ ve filmech.
Měli jsme tu vlkodlaky, loď duchů, čarodějnické procesy nebo strašidelný dům, nyní se podíváme do vesmíru. Výsledek je ale v mnohém stejný. Pořád se střídají scény a postavy, se kterými se pohybujete v rámci uzavřených lokací (ty jsou oproti minulosti o dost větší) a hledáte těch pár interaktivních míst, které posunou děj dopředu.
Hra sice originalitou neoplývá, ale zprostředkovat pocity odporu a strachu dokáže spolehlivě.
Oproti minulosti přibyly i scény, ve kterých se plížíte před hlídkujícími nepřáteli. Ale nebojte, žádný Splinter Cell se z toho nestal. Stačí nebýt zbrklý a vypozorovat jejich návyky. A když vás chytnou, většinou ještě dostanete možnost k nápravě. Tyto pasáže sice přinášejí další úroveň interaktivity, za jejíž nedostatek jsou podobní interaktivní filmy tolik kritizovány, ovšem dle mého zde naopak přebývají. Nemyslím si, že jsem sám, kdo si podobné hry pouští právě proto, že se může soustředit čistě jen na vyprávění a vlastně v nich nechce to samé, co dělá tolik jiných her. A to daleko lépe.
Plíživé sekvence jsou zbytečné a bylo by lepší, kdyby jimi autoři více šetřili.
Mnohem více chápu kritiku toho, že na hráčových rozhodnutích až tolik nezáleželo a příběh jel po stejných kolejích jen s mírnými obměnami. A tady udělali vývojáři obrovský krok, neřkuli skok dopředu. Ano, samozřejmě ani teď samozřejmě nebudete mít absolutní svobodu, ovšem zdejší větvení hraje daleko větší roli a úplně mění vyznění některých scén. Když o nějakou postavu přijdete, tak nejen, že prostě z následujících scén zmizí, ale otevřou se tím i úplně jiné způsoby řešení nastalých situací. A co je skvělé, důsledky vašich rozhodnutí se často projeví až za hodně dlouhou dobu. Nechci tady příliš spoilerovat, ale asi si sami dokážete představit, jak moc se liší scéna, když máte k dispozici zbraň anebo ne.
Zemřel Tony Pankhurst, děsivý kurátor hororové série The Dark Pictures |
Pokaždé když na podobnou „výhybku“ narazíte, tvůrci vás na to dopředu upozorní, takže budete přesně vědět, kde se láme chleba. Co víc, do každého z těchto bodů se můžete vracet a zkoušet, jak by to vypadalo, kdybyste se rozhodli jinak. Je to super, když toužíte vidět veškerý obsah, co si pro vás vývojáři připravili, doporučuji ovšem první průchod absolvovat v survivor režimu, který přetáčení neumožňuje. Přeci jen cílem hry není dosáhnout maximálního výsledku, ale vcítit se do svých postav.
Na každém rozhodnutí záleží, jejich důsledky se přitom nemusí projevit hned.
O které s největší pravděpodobností budete postupně přicházet. Hra vám totiž občas nedá dostatek indicií na to, abyste mohli úspěšně předvídat výsledek vašich akcí.
Supermassive konečně přesedlali na pátou generaci Unreal Enginu a na výsledku je to vidět. Obzvláště tváře digitálních herců (nejznámější z nich je Lashana Lynchová, která před pár lety nadzvedla půl internetu, když se na chvíli stala agentem 007) jsou mimořádně detailní, samotné prostředí je klasicky „vesmírně“ sterilní. Vypíchnout si ovšem zaslouží nepřátelský organismus, který podobně jako třeba v Dead Space, dokáže z těl obětí udělat pořádnou čalamádu.
Slabší povahy by se hře měly raději vyhnout, jde o poctivý „body horror“ a pro vaše svěřence si připravili celkem 44 kreativních smrtí, které si s vynalézavostí nezadají ani s Mortal Kombatem. Vyloženě mě pak nadchly licencované písně, které hrají v předělech mezi kapitolami – Portishead, Viagra Boys nebo třeba The Blood Red Shoes přináší tolik potřebné oddechnutí mezi další porcí teroru.
Celkově lze konstatovat, že Directive 8020 je solidní žánrovka, která se svým očividným vzorům, jako je Vetřelec, Věc nebo Horizont událostí, nemůže rovnat, ale jejich fanoušky určitě neurazí. Pokud máte náladu na pořádný horor tak jsou Supermassive sázkou na jistotu, pokud ale nutně netrváte na sci-fi zasazení, klidně můžete nejprve sáhnout po nějakém starším dílu. Žádný zásadní posun se ani tentokrát nekoná.
