Je pravda, že žánr mlátiček už tolik nevyhledávám, ale série God of War, Fighting Force nebo nedoceněný Prototype jsou věci, na které dodnes nedám dopustit. Takže když mi na „stole“ přistála nová žánrovka Devil’s Hunt, nemohl jsem se dočkat, až trochu vypnu mozek a zarelaxuju. To jsem ještě nevěděl, že vypnout mozek je v případě této hry přímo nutnost.
Devil's Hunt
Jsem Desmond, strašný tvrďák
Co je jedním z největších průšvihů, s jakým se můžete setkat při hraní her? Osobně si myslím, že neschopnost sžít se s postavou. Pokud nám někdo není sympatický, jen horko těžko budeme chtít prožívat jeho příběh, ať už je jakýkoliv.
Hry mají své hrdiny, hry mají své antihrdiny a padouchy. Devil’s Hunt nemá z mého pohledu ani jedno. Zdejší protagonista Desmond je nesympatický kretén. Plochý, nezajímavý a otravný. Floutek, který si životem jen tak proplouvá, má luxusní dům na pláži, pěknou babu a práci ve firmě svého úspěšného tatíčka. Jenže pak se mu do života připletou nesnáze a všechno se zboří jako domeček z karet. Desmond se zhroutí a spáchá sebevraždu, čímž ovšem své problémy zdaleka nevyřeší. Kam totiž podle křesťanů přijdete, když si sáhnete na život? Ano, šmahem přímo do pekla. Jenže Desmond je něčím zvláštní, a tak místo aby ho podřadní čerti píchali do zadku vidlemi, skončí na koberečku u samotného Lucifera. Ten mu nabídne práci popravčího, což je pekelný výraz pro nájemného vraha, kterou Desmond s radostí přijímá.
První cíl je obyčejný člověk, kterého Desmond za vašeho aktivního mačkaní tlačítek ubodá, což Lucifera potěší, a tak se jde na další cíl, tentokrát už spřažený přímo s peklem. Ti, kdo nechtějí jít peklu na ruku, to totiž mají spočítané, postupně se pak vše začne komplikovat.
Devil's Hunt
Nemám vůbec nic proti morálně pochybným charakterům. Kratos rozhodně není někdo, s kým byste chtěli jít na pivo, protože by vás pravděpodobně použil jako brzdu pro ozubené kolo a Alex Mercer z Prototype zase jako výživu své biomasy. Oba charaktery mají jasnou motivaci a jejich konání dává celkem smysl. Alex se snaží dopátrat toho, kdo z něj udělal monstrum a Kratos je trochu cholerik, kterého naštvali bohové. Desmond však nějakou vyšší motivaci postrádá a Luciferovi jde na ruku bez většího přemlouvání. A to i přesto, že autoři se snažili pomocí kanonády ubíjejících cut scén vytvořit dojem, že jeho proměna dává smysl.
Koketuji s myšlenkou, že scenárista Devil’s Hunt dřív psal dialogy pro nízkorozpočtové porno nebo filmy Uweho Bolla. Jaká škoda, svázání s příběhem je v tomto případě obrovské – hra je inspirována novelou Równowaga od polského spisovatele Pawła Leśniaka. Snad co pět minut je nějaká cut scéna, která se snaží navodit filmový dojem. Naposledy jsem takovou smršť příběhovosti v akční hře viděl snad v Clive Barker’s Jericho. Jenže Jericho mělo oporu v geniálním Barkerovi, tady není nic. Když v pěti minutách vidíte pět nezáživných a ničím nezajímavých cut scén, pak popojdete pár metrů a následuje dalších několik cut scén, říkáte si, že se autoři spíš měli soustředit na jiné prvky hry, takové, které by snad mohly být i zábavné.
Po hodině hraní mě z toho patosu bolela hlava jako bych zrovna prohrál šachovou partii s Deep Blue. Všechno by bylo snesitelnější, kdyby se hra nebrala vážně, jenže ona se bere.
Peklem pokřivený
Devil's Hunt
Z Desmonda se nestane rváč ze dne na den, průpravu k tomu být bijec měl ještě za svého života, kdy holdoval poloprofesionálním zápasům. Ale poté, co si jeho duši sváže peklo, dostává do vínku hned několik zajímavých schopností. Kromě nepřehlédnutelného faktu, že má nyní ruce tvořené z kamene a lávy, umí i spoustu nových vychytávek.
Ve hře jsou takzvané tři školy bojového umění: Executor, Void a Unholy. Každá má unikátní set schopností. Executor je síla přímo od Lucifera. Desmond s ní dokáže metat ohnivé vlny, vytvářet mocné výbuchy nebo útočit v rychlém sledu na několik nepřátel. Void je škola nejmocnější, je to energie mystická, s těmi nejničivějšími kouzly. Při kombech se z energie Void vytvoří obří pěsti, které doslova zamáčknou každého do země, případně si můžete vyvolat vír, co vše na chvíli zmrazí. A pak je tu Unholy, speciálně vytvořená pro boj s anděly. Kombinující defenzivní i ofenzivní dovednosti.
Mezi školami můžete libovolně přepínat – což zjistíte až poté, co se kouknete do nastavení kláves a přenastavíte je z původních numerických pozic, jinak přepínání nefunguje. Dovednosti si odemykáte za duše nepřátel. Můžete je vypínat a zapínat podle potřeby. Jediné, co vás limituje, je počet duší, kterými disponujete. V závěrečné fázi hry, pokud vysbíráte všechny skrýše s bonusovými dušemi, nebude problém mít aktivní vše. Není to špatný nápad, protože si tak snadno upravíte set na jednotlivé bossfighty i menší šarvátky.
Poslední pekelnou zbraní je zuřivost. Když se vám při soubojích nabije, vypustíte démona a Desmond se na chvíli plně promění v pekelnou zrůdu.
Souboje nejsou moc záživné. Určitě nečekejte adrenalinový nášup, jako u God of War, kde cítíte každé křupnutí kosti či vazu. I Devil’s Hunt sice má „dorážečky,“ ale jsou buď naprosto okatě vykradené z God of War, nebo nejsou nápadité. Se souboji to není až tak tragické, a když si osvojíte přepínání škol dovedností a plynule metáte jedno kombo za druhým, jistý pocit satisfakce se občas přece jen dostaví.
Neuvidím svého odrazu v zrcadle
Grafika je rozporuplná. Hra sice běží na Unreal Engine, měla by vypadat k světu, ale používá podivné rozmazání okolí a nenabízí ani možnost V-sync.
Co je ale naprostý bizár, je špatné zrcadlení zrcadla. Pokud jsem se ve hře někdy lekl, nebylo to, když na mě autoři ušili „lekačku,“ nýbrž, když jsem došel do koupelny a tam na mě v zrcadle koukala podivná pokřivená hlava Desmonda. Až po chvilce jsem pochopil, že ačkoliv se dívám do zrcadla čelem, tak se tam zrcadlí temeno hlavy. Po otočení zády se najednou objevil obličej. Možná, že autoři tím chtěli symbolizovat, že si protagonista ani nemůže pohlédnout do očí, ale nesázel bych na to. Abych ale nejel jen po temné notě, vývojáři si dali moře práce s designem úrovní i monster.
Díky linearitě levelů si mohli dovolit udělat prostředí extrémně detailní a propracované. Žel, i zde je spousta much. V lépe řešených hrách hrdina dělá vyžadované úkony, jako přelézání překážek či protahování skulinami automaticky, zde musíte najít správné místo pro interakci a pak zmáčknout akční tlačítko. Míst, která je třeba takto překonat, je ve hře chorobně moc a najít přesný bod, kdy Desmond udělá, co po něm chcete, je často téměř nadlidský úkol. Pohyb po okolí ztěžuje i náhodně nereagující ovládání. Zvuk na tom není špatně, až na drobnost, že občas chybí namluvení postav nebo se dabing bezdůvodně zrychlí.
Zpět do pekla
Co to mají ti Poláci s peklem? Agony, Inner Chains, Devil’s Hunt. To už je jak diagnóza. Co hry ještě spojuje? Nejsou moc dobré. Devil’s Hunt se mi zdá z toho pekelného polského tria jako největší propadák. Hra je navíc krátká, po pěti hodinách vás čeká neuspokojivě utnutý konec, který není ani cliffhangerem, ale pokusem o rozjetí nové epizodické ságy. Celá hra přitom mohla být zábavný brak, kdyby se autoři nebrali tak strašně vážně a kdyby neudělali tolik špatných designérských rozhodnutí. Devil’s Hunt je trochu jako filmy od Asylum, snaží se parazitovat na známých značkách, podobném tématu i jméně. Chcete kvalitní zábavu? Zkuste Devil May Cry.
