Píše se rok 2075 a naše rodná planeta se změnila k nepoznání. Tam, v ulicích velkoměst dříve plných života, zůstává pouze - v podobě ruin - odkaz z časů, které nenávratně minuly. Země je zničená, téměř pustá a zdevastovaná. Svět řídí byrokratická korporace, která investicí do technologií a síly pomalu ovládla svět, který nyní díky speciálním policejním jednotkám řídí. Jedinou naději svobody představuje malá skupinka odporu, Resistance, která funguje na bázi gangů, disponuje zbraněmi a takříkajíc ví jak na věc. Charakter jejich akcí samozřejmě spadá do škatulky tichých záškodnických útoků. Vy samozřejmě patříte mezi "vyvolené", kteří svět osvobodí od diktátorské nadvlády a teroru.
Titul Devastation vzbudil zájem ještě dávno před samotným vydáním. Jednak tu máme poměrně atraktivní kulisy zpustošené planety, které vzdáleně připomínají RPG Fallout. Svoji troškou benzínu do plápolajícího ohně přilila i vydaná demoverze určená pro hru více hráčů. Ta nabízí sice pouze dvě mapy, nicméně obě patří mezi obzvlášť vyvedené (zejména Union 
CTF) a jasně naznačují, s čím se v plné hře setkáme. Zajímavě je v tomto kontextu vyřešen systém zbraní, které si přímo nakupujete v základně za peníze vydělané masakrováním nepřátel. Vůbec hra více hráčů patří mezi největší devizy hry, poněvadž mapy lze označit za velmi hratelné a dobře připravené (třeba parkoviště). K tomu si připočítejme přítomnost editoru a neoficiální vyjádření tvůrců, že se hře hodlají i po vydání dosti věnovat. Uvidíme, každopádně dle ohlasů se již vytvořila fandovská komunita, která na hru víc hráčů nedá dopustit. Upřímně se ani moc nedivím.
Větší část hráčů však více zajímá hra jednoho hráče, která zprvu nabízí velmi slušný rozjezd. Hráč utíká z hořícího komplexu laboratoří a jak jsem si poznamenal na papír stranou, již v tomto okamžiku vyniká ohromné množství detailů. Na stole například uvidíme detailní pohled na rozřezanou laboratorní krysu, do mikroskopu na stole se můžeme podívat, z automatu vypadávají po stisknutí tlačítka plechovky. Příjemně překvapí i snaha tvůrců vyšperkovat 
místnosti velkým počtem objektů, aby byl herní zážitek co možná nejlepší. Zajímavá je i snaha tvůrců o to nerozlišovat od sebe různé objekty k sebrání a zbraně, samozřejmě v jistých mezích. Fyzikální model (hra běží na Unreal engine) například dovoluje spatřit z kopce se kutálející sud, do které později vystřelíte a vyhodíte tím do vzduchu nepřátele okolo. Zpět ale k laboratořím, protože na začátku vlastně nemáte čím střílet. Stačí sebrat láhev, o zeď jí rozbít a hnedle máme zbraň se kterou se vypořádáme s prvním nepřítelem. V tomto momentu se sluší podotknout, že hra nabízí režim jak arkády, tak ten více realistický s trojí volbou obtížnosti. Ale i na nejnižší obtížnost se to chce stále krýt, dávat si pozor na odstřelovače či vojáky s automaty, poněvadž v Devastation se umírá velmi snadno.
Jak již bylo řečeno, mise nepostrádají z počátku náboj dravé hry plné nápadů – na ulici potkáme močícího nepřítele, zavřou nás do vězení, vysvobozujeme zajaté přátele (prvky stealth akce), provádíme záškodnické akce, zabíjíme žraloka. To vše v poutavé grafice, které můžu vyčíst snad jediné – oblohu v některých misích 
reprezentuje jeden nic moc statický obrázek, což kontrastuje se zbylým prostředím. V některých misích lze zpozorovat, řekl bych ztrátu nadšení, poněvadž prostory nedosahují kvalit první třetinky hry, ale jde o vytipované úrovně – i ke konci je patrná snaha udržet atmosféru. V misích si také zastřílíme z těžkého kulometu, budeme likvidovat helikoptéru, procházet se po střechách baráků plných sniperů, čekají nás nepříjemné automatické obranné věže a droidi. Tvůrci se také snažili apelovat na hráčovu taktiku, respektive fakt, že prostřílet se hlavní přístupovou cestou nemusí být vždy zrovna ideální řešení. Později se ve hře setkáme s přístrojem, který obnovuje zabité vojáky. Na jednu stranu tento fakt příliš nepotěší, na tu druhou však lze přístroj po nalezení v každé misi zničit a navíc, vy jej od jistého okamžiku vlastníte také! Bohužel se však misím nevyhnula jedna celkem podstatné chyba – po skvělém rozjezdu se totiž recyklují nápady. Většinou už pak jde o to někam dojít, zmáčknout tlačítko, zahnout jinam, tam nahrát přístupové kódy do přenosného hackerského zařízení a díky 
těmto kódům vypnout bezpečnostní ploty. Potom třeba umístíte výbušninu – je to vážně ohromná škoda, že ke konci tuto výše vypsanou činnost opakujete dokola, byť v různých prostředích. Také herní doba nepatří k nejdelším. Na druhou stranu příběh podávaný v pěkných in-game scénách trošičku nutí hrát dál... V okamžicích kdy hráč hledá určený objekt je velmi nápomocna malá mapka v pravé horní části obrazovky. Kromě pozice přátelských i nepřátelských vojáků v dosahu zobrazuje bod, respektive směr, kde se kýžený objekt nalézá. Nedochází tak k nudnému prohledávání úrovní, navíc daný předmět o sobě dává vědět tím, že červeně poblikává. Celkem snadné, mnohem horší už bývají situace, kdy vy potřebujete určitý čas k nabourání se do nějakého systému, zatímco vás musejí vaši kamarádi bránit před nepřáteli. V těchto okamžicích jste vskutku velmi zranitelní, ale o tom to vlastně je.
Co se týče zbraní, tak v tomto ohledu si vybere asi každý – je jich více jak dvacet. Nabízí se klacek, kudla, 
láhev, meč, které brzy vystřídá některá z pistolí. Pistole ovšem zase střídají automaty, navíc s možností střílet zároveň ze dvou zbraní. Na zbraních mi přijde dobré, že stále nelze hrát pouze s jednou z nich. Ve venkovních prostorách se vyplatí používat útočnou pušku a sniperky, v interiérech a úzkých chodbách je suverénní volbou brokovnice. Až na drobné prohřešky hra rozlišuje zásahy do různých částí těla – zatímco jedna kulka do hlavy pošle nepřítele k zemi, šest kulek do neprůstřelné vesty jej nepoloží (za předpokladu použití "slabších" zbraní). Ale s pořádnou výbavičkou se z přestřelek stávají brutální jatka, poněvadž stojí-li nepřítel u zdi a vy jej zasáhnete, zeď za ním to pěkně krutě zkrvaví. Za originální považují nápad s krysou – pustíte ji na zem, na dálku ovládáte a po stisknutí tlačítka prásk, ohromná exploze. Jednak je to pěkná finta na nepřátele, ovšem krysu využijete i třeba k ničení generátorů, kam se sami nedostanete. Přeci jenom, krysa se protáhne skoro každou skulinkou, člověk ne. Efektní i efektivní je laser, jenž člověka na jednu ránu sežehne - usmažený člověk 
nejdříve zachovává tvar, aby se postupně rozpadnul na popel.
Hráč však nehraje na vlastní pěst, ale s týmem – máme tu alespoň základy taktické akce. Týmu udělujeme jednoduché příkazy přes kontextové menu, zde se také dozvíme, jak na tom jsou po stránce zdraví. Inteligence vašich spolubojovníků i nepřátel mi přijde na normální úrovni, čili občas překvapí v kladném slova smyslu, občas v tom záporném. Do hry sedne celkem rychlá hudba, která se rozezní při počátku přestřelky, což je dobrý nápad, stejně jak ten, že stiskem klávesy si vyvoláte in-game player. Do hry lze nahrát i svoji vlastní hudbu, stačí přes přiložený prográmek konvertovat zvukový soubor s koncovkou wav a posléze jej nahrát do adresáře s hudbou. Co dodat – singleplayer později ztratil trochu ze svého počátečního náboje, ovšem hra více hráčů, editor, pěkné post-apokalyptické kulisy a několik dobrých nápadů sehrávají významnou roli co se týče celkového výsledku. Na jedné straně se objevilo mnoho fanoušků, zejména díky mupltiplayeru, na té druhé se však ukázala skupina, které hra zkrátka nesedla. Osobně se přikláním k té prvně jmenované.
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
