Demon´s Souls dávají většině hráčů hodinu, maximálně dvě

Máte rádi opravdu drsné výzvy? Tak v tom případě bychom pro vás něco měli.

Demons's Souls

Doba se překotně mění a člověk snadno zapomíná, jaké to bylo dřív. Když například nebylo běžné nosit v kapse mobil. Když návštěva kina neotřásla rodinným rozpočtem. Nebo když hraní videoher vyžadovalo skutečné tvrďáky. Celé muže s ďábelskými reflexy a nadlidskou trpělivostí. Pro hořekující milovníky oněch starých časů se nicméně občas z hlubin věků vynoří připomínka, jež dá na chvíli zapomenout na šedou současnost. Třeba hra Demon´s Souls.

Zpočátku tomu přitom nic nenasvědčuje. Na první pohled se titul tváří jen jako jedno z mnoha příběhových RPG. Pradávné království, jeho zamoření zlem, hrdina, co si plivne do dlaní a jde odmořovat. Mysteriózní mlha, levely kouskované nahráváním dalšího obsahu. Až se člověk diví, že něco tak obyčejného vydává právě Atlus, firma proslulá svým přinejmenším výstředním portfoliem, s kultovní značkou Shin Megami Tensei jako zářným příkladem.

Hra pohrdá jakoukoli "blbovzdorností".

Ani technická stránka není něčím, co by překvapilo. Videa jsou sice na úrovni, zato hratelné pasáže střídají působivá místa s mnohými, jejichž fádnost rozhodně pár efektů nezachrání. Daleko lépe dopadly modely postav, u nichž však pro změnu nějak drhne fyzika.

Padajícími krámy samozřejmě hýbe engine Havoc, ale to zase máme pocit, že jsme se vrátili někam do dob druhého Maxe Payna: předměty se hezky kutálejí, nicméně hrdinův pohyb má na ně příliš drtivý dopad – hrne je jako buldozer. A co hůř: přeběhněte přes padlého nepřítele a budete zírat, jak ochotně se vám zamotá mezi nohy jako hadrový paňáca. Ale nakonec jde o démony, což při troše dobré vůle jejich gumo-hadrovitost zdůvodní.

Vzhled postavy si lze upravit dnes již tradičně štědrým editorem, nicméně i všechna menu hry svým vzhledem zřetelně odkazují k minulosti. A v neposlední řadě ani samotná postava není v základním polotovaru vrcholem atraktivity. Protože se rádi díváme na slečny, vybrali jsme si ženskou hrdinku a dalo nám opravdu zabrat, než vyhlížela aspoň trochu k světu. A i potom vypadala spíš jako služka na těžkou práci. To jsme ještě netušili, o jak prorocký pocit se jedná.

Lze si rovněž vybrat z řady tradičních profesí, jež svou rozdílností představují jeden z potenciálních důvodů pro opakované hraní. Boj se tentokrát odehrává v reálném čase a pokud se jako my chopíte meče, lze se na ovladači jednou rukou ozhánět jím a druhou štítem.

Soupeře je přitom třeba zamáčknutím pravého analogu nejprve označit – jinak budete bodat na všechny strany, jen ne tam, kam chcete. Čímž není řečeno, že i s takto "uzamčeným" protivníkem občas nekřísnete čepelí do zdi místo do démona.

Už na základních soubojích ovšem začíná být znát, že tahle hra není až tak úplně běžné RPG. Dokonce už v prvním levelu, který supluje řádný tutoriál, kladou protivníci čím dál větší odpor, dovedou se krýt štítem, solidně se pohybují a kdo chce i k této úvodní části přistupovat tak ledabyle, jak výukové pasáže většinou dovolují, záhy zjistí, že i zde musí používat léčiva a hlavně mozek, nechce-li potupně skončit na marách už při tréninku. Tomu ale pravděpodobně stejně nezabrání.

Přitom možná zaregistrujete další známku toho, jak hra pohrdá jakoukoli "blbovzdorností": umožňuje léčení i ve chvíli, kdy jste zdrávi, a o cenný předmět tak samozřejmě přijdete. A když se konečně dovlečete na konec zmíněného pseudo-tutoriálu, koho tam nenajdete? No přece zuřivého bosse přes celou obrazovku!

Na konci pseudo-tutoriálu najdete zuřivého bosse.

Pokud však tohoto pořízka nezdoláte, což bude nejspíš osud většiny, neuvidíte nápis Game Over, nýbrž vás hra uvrhne do místa zvaného Nexus, jakéhosi mysteriózního chrámu, z něhož vedou postupně odemykatelné vchody do pěti lokací, dále členěných do levelů. Kromě těchto portálů pak Nexus obsahuje i klasické možnosti nakoupit či vylepšit všechno možné i nemožné.

To, že je váš hrdina po smrti, mu nebrání pokračovat ve hře v tomto stavu, nicméně jeho možnosti jsou omezené. Třebaže na pohled vypadá stejně, ovšem až na tu auru. Je tedy žádoucí, i když zpravidla nikoli vysloveně nutné, znovu nabýt festovnější kostru, ale to nebude zadarmo.

Do původního těla se lze vrátit buď použitím oživovacího předmětu, nebo zabitím speciálního protivníka. Motorem místní ekonomiky jsou ale duše, k nimž se lze dostat jak prostým nálezem těchto reliktů cizího násilí, tak hromaděním energie, vysávané z obětí vaší vlastní agresivity.

Postupně pak vysvítá vtip a zároveň háček celé hry. Je totiž nevídaně, ba absurdně těžká a současně téměř abstraktní: prakticky bez příběhu, bez větvených dialogů; jen pomalý, monotónní masakr. Buď jste zrovna zesláblým duchem, anebo jste živi, zdrávi však pravděpodobně nikoli, a v ducha se co nevidět proměníte.

Hra používá automatické ukládání a připravte si nervy na to, že na začátek levelu, kam vás neúspěch nemilosrdně srazí, budete jen nevěřícně zírat. Kompletně vzkříšení protivníci už se na vás těší. A těžce nasbírané duše? O ty jste přišli. Můžete je ale částečně získat zpět na místě, kde jste naposledy padli.

Královská inspirace

Tvůrci hry tvrdí, že tento titul je duchovním nástupcem série King´s Field, avšak nikoli vysloveně jejím pokračováním. V kom by však "Duše démonů" probudily hlad po kořenech, možná mu přijde vhod malá rekapitulace. RPG série King´s Field tedy zahrnuje tři číslované díly na PlayStation (jednička pouze v japonské verzi; pro zajímavost vyšla třináct dní po uvedení konzole na trh), jeden na PS2 a dva na PSP (pouze japonské verze). Plus ještě několik kuriozit typu kousků pro mobilní telefony. V místech, kde se série prodávala, tradičně rozdělovala hráčskou veřejnost, váhavost v názoru na ni je vzácná. Což bude zajisté platit i o možná právě založené nové sérii Demon´s Souls.

Takže znova! Povraždit zase všechny protivníky, kteří vám minule dali tak zabrat a snažit se s dušemi raději vrátit k obchodníkům v Nexu. Případně se nechat ubít o kousek dál než předtím. Většina hráčů tu monotónní tíhu nejspíš nerozdýchá. Přitom titul rozhodně není nehratelný. Kdo zatne zuby a vydrží, časem se s tím podivně zlým a přitom férovým prostředím sžije a začne oceňovat hloubku vývoje postavy a těch pravých rozvažovacích orgií, kam investovat ty přetěžce dobyté duše.

Nechybí ani pozoruhodný multiplayer, a to jak kooperativní až pro tři hráče, tak soupeřivý, v každém případě však plný neotřelých nápadů. Zajímavá je například možnost zanechávat na zemi odkazy pro další hráče, analogické krvavým nápovědám ze singleplayeru: stavíte je z předpřipravených slov. Nic vám ale nebrání záměrně mást veřejnost a hnát kolegy přímo do pekel.

Narážíte též na neinteraktivní, avšak atmosférické přízraky svých předchůdců, jakož i na krvavé stopy jejich smrtelného zápasu, nad nimiž si můžete vyvolat několik posledních vteřin jejich života jako malou varovnou nápovědu.

Rovněž lze vstupovat do příběhů jiných připojených hráčů coby Black Phantom. Odměnou za zabití protivníka je znovunabytí vlastního fyzického těla. I vy ovšem můžete být ve vlastní hře takto napadeni. A to jsou jen drobné střípky z široké škály důmyslného propojení hráčů na síti i multiplayeru se singlem.

Nakonec tak do značné míry bere za své i prvotní dojem, že máme tu čest s jakousi realtimovou obdobou nechvalně proslulého tahového Metal Dungeonu pro starý Xbox. Protože přes nejednu povědomou asociaci je Demon's Souls rozhodně mnohem lepší a barvitější hrou než zmíněná, rovněž ultimátní RPG bizarnost.

I tehdy se ovšem našli lidé, tvrdící, že právě až u Metal Dungeonu se pořádně "realizovali". A my pro tento postoj máme pochopení. I tato novinka by se tedy těmto ostrým hochům mohl a měl zamlouvat.

Demon´s Souls jsou bezesporu hrou pro velmi úzký okruh hráčů a devadesátková i vyšší hodnocení, jež po světě sklízejí, podle našeho názoru hráče a potenciální kupce spíše ohrožují, než aby pomáhala k rozhodnutí, vedoucímu k mnoha hodinám nadšené zábavy. Kdo si však plně uvědomí, do čeho jde, a přesto si hru koupí, získá něco opravdu unikátního a nezapomenutelného.

Hru zapůjčila firma Gamehouse.