Dnes již čtyřdílná série Delta Force z dílen vývojářského týmu Novalogic, jenž je jinak znám především leteckými simulátory všeho druhu, si za dobu své existence stihla vytvořit renomé arkádové akce, ve které jde spíš o zábavu než o důsledné kopírování reality. Z řady nevybočilo ani zatím poslední pokračování s přízviskem vydané v březnu minulého roku, jež se poměrně úspěšně svezlo na popularitě stejnojmenného naturalistického snímku Ridleyho Scotta. Ačkoliv se zbrusu nový datadisk Team Sabre podobá svému předchůdci jako vejce vejci, pojítko s filmem nyní představuje pouze název a promyšlený reklamní tah vydavatele.
Team Sabre ve hře jednoho hráče opouští konflikty zmítané Somálsko, kam se hráč vydal minule, a nabízí rovnou dvě separátní kampaně situované do kolumbijské džungle a ífránských pouští. Nutno podotknout, že nové kampaně se samostatně z hlediska délky nevyrovnají původní somálské operaci – kolumbijské tažení zahrnuje 5 misí, íránské pak o jednu více. Díky rozlehlejšímu charakteru map a bohatší 
struktuře úkolů se však herní doba i tak pohybuje v rozmezí deseti a patnácti hodin, což je na datadisk poměrně slušné číslo. Navíc se hráč během konfiskování kokainových zásob kolumbijských narkobaronů pro interní účely speciálních jednotek přenese z prachu stereotypních písečných dun do zelené džungle, čímž je míra inovace naplněna alespoň částečně. Mise v Íránu se naopak svým prostředím velice podobají původní hře, ovšem i zde lze během honby za zběhlým íránským generálem nalézt zpestření v podobě noční záchrany rukojmích držených v útrobách ropné plošiny.
Charakterem jednotlivých misí si pro nás autoři žádná překvapení nepřipravili. Opět jde převážně o zběsilé sledování ukazatele směru zobrazeného na radaru, přičemž na jakékoliv taktizování zde není místo. A to doslova. Stačí se jen trochu výrazněji odchýlit od stanoveného kurzu a ihned následuje štěkot vysílačky o opouštění cílů mise a o chvíli později také nekompromisní ukončení hry. To hře nicméně nelze příliš vytýkat, poněvadž jde stále o pouhou střílečku, ve které se nepřátelé na hráče hrnou rychlostí zdražování nájemného a kde je
pokřivená realita prezentována třemi nepřesnými výstřely z M16, jež stačí na likvidaci terénního vozu nebo vojenského člunu. Od zbytečné jednoduchosti tak hru zachraňuje jednak systém omezených pozic pro uložení hry, ale také několik vypečených úrovní, z nichž jmenujme například neprostupnou džungli obsazenou proklatě dobře poschovávanými odstřelovači. Stejně jako v původním Black Hawk Down doplňují vojenskou atmosféru četná rádiová hlášení a často se měnící cíle misí. K zajímavým úkolům se kromě zmíněné ropné plošiny řadí zejména obsazení letiště sloužícího coby překladiště drogových zásilek nebo zachraňování pilotů havarovaného černého jestřába, kteří ve hrách poslední dobou padají jako abstinenti po panáku absinthu.
Bohužel se autoři příliš nepoučili z chyb původního dílu, což platí zejména pokud přijde řeč na umělou inteligenci. V Black Hawk Down byla neskrývaná tupost protivníků mírně zahalena hustou zástavbou úrovní, přičemž se nepřítel nakopnutý skriptem vždy objevil v tu nejnepříhodnější dobu zpoza rohu 
nebo vykouknul z předtím nepostřehnutého okna. Ačkoliv se s hustým skriptováním setkáváme i zde, mapy mají daleko otevřenější charakter, a tak se příhodný okamžik k překvapení hráče nabídne jen velmi zřídka. Většinou jen procházíme údolím a za podpory několika stejně přihlouplých týmových kolegů čistíme prostor z uctivé vzdálenosti, nejlépe odstřelovací puškou. Inteligence počítačem řízených spoluhráčů je rovněž na úrovni nepřátel – tu na sebe protivníci nezareagují a nepodají si ani ruku, natož aby vystřelili, onde se zase vycítí přes kopec a začnou bezhlavě častovat drahocennými náboji nevinnou písečnou dunu.
Drobným zklamáním je opětovná nemožnost řízení jakékoliv techniky. Novými vojenskými čluny nebo obrněným vozem se má hráč možnost projet pouze coby pasažér nebo obsluha těžkého kulometu. Zbraňový arsenál obohacuje trojice zbraní v čele s vynikající pomocnicí odstřelovačů PSG1 doplněnou dvojicí útočných pušek germánské
provenience H&K G36 a G3A3, z nichž používanější se stane nejspíše první jmenovaná, neboť G3A3 není ve výsledku nijak extrémně účinná.
Plného využití dosáhnou zbraně až ve hře více hráčů. Multiplayer je do jisté míry záchranným kruhem, který Taem Sabre vytahuje z šedi mírného nadprůměru. Přes čtyřicet map hratelných přes LAN nebo firemní Novaworld vyzařuje poctivé designérské úsilí a vzhledem k původní hře je vidět znatelný posun k lepšímu. Zákeřní odstřelovači budou jen stěží hledat místa, odkud by neviděni připravovali o život neustále se respawnující oponenty. Mapy jsou nyní o něco větší a nabízejí tak více prostoru k týmové taktice. Celkově však má hra více hráčů v Black Hawk Down rychlý spád a svižný, adrenalinový charakter. S multiplayerem také padá problém umělé inteligence, čímž se hra posunuje do zcela jiné dimenze.
Velmi diskutabilní je technické zpracování. Team Sabre vypadá kromě nových prostředí nachlup stejně jako jeho předchůdce, což je pochopitelné, ovšem méně pochopitelné je poměrně
hustá chybovost. Občasné vypadávání textur, propadání se skrze povrchy nebo ignorování splnění úkolu mise sice částečně řeší aktuální patch či nové ovladače grafické karty, ovšem k dobrému dojmu toto rozhodně nepřispívá.
Team Sabre ve výsledku splňuje přibližně to, co se od něj očekávalo. Těm, kteří si oblíbili již Black Hawk Down, nabídnou dvě singleplayerové kampaně i přes mizernou umělou inteligenci dobrou zábavu, stejně jako povedený multiplayer čítající vpravdě ohromné množství propracovaných map. Naopak pro ty, jež se čtvrtým dílem série doposud neměli tu čest, nemá cenu kvůli datadisku pořizovat původní hru, kterou Team Sabre tak či tak vyžaduje.
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
