DEFCON - simulátor atomové války

Budíte se v noci ze spaní s hrozivými sny o jaderném konfliktu? Poté, co si zahrajete Defcon, naberou tyto sny konečně reálné kontury! Tento kousek by měl vyzkoušet každý příznivec inovativních her...

Introversion Games jsou jedním z nejzajímavějších týmů současného herního průmyslu. Ne snad proto, že by za nimi stály hry, které zná opravdu každý nebo měli v přípravě všemi očekávanou hitovku, popřípadě z jejich středu čněla významná osobnost. Nic z toho. Introversion jsou nezávislým týmem o čtyřech stálých zaměstnancích, kteří se se svými originálními kousky dokázali propracovat do širokého povědomí. Neprodávají sice miliony her, ale vzhledem k mizivým nákladům na každý titul, jenž je držen především nosnou myšlenkou, si mohou stále dovolit tvořit to, co se jim chce a co je skutečně baví. Mají za sebou simulátor hackera Uplink, proslavili se návykovou a abstraktně stylizovanou Darwinií a nyní chtějí opět zabodovat s Defconem, což je hra, s níž jsme měli co do činění již na osmibitech a nyní se tedy konečně dočkává moderního zpracování, byť to je vlastně to poslední, na čem v jejím případě záleží.

Ono totiž vizuální zpracování Defconu je vůbec nadmíru netradiční. Vlastně by se dalo říci, že grafickou položku, tak jak ji dnes většinově vnímáme, Introversion škrtli

Každý rok se i na obrazovkách českých televizních stanic aspoň jednou objeví snímek Válečné hry (Wargames) z roku 1983. Na jeho konci si musí hlavní hrdina zahrát proti myslícímu počítači atomovou válku, aby skutečnému jadernému běsnění zabránil. Právě zde zřejmě leží jeden z inspiračních zdrojů Defconu. Po hráčích se totiž žádá, aby po sobě házeli atomové pumy, a to na minimalisticky a chladně stylizované politické mapě světa. Už chvíli naťukáváme grafiku, tak se na ní pojďme podívat blíže, netradičně hned zkraje recenze. Ono totiž vizuální zpracování Defconu je vůbec nadmíru netradiční. Vlastně by se dalo říci, že grafickou položku, tak jak ji dnes většinově vnímáme, Introversion škrtli – ostatně na něčem se ušetřit musí a zde by jakékoliv další efekty ve výsledku stejně jen škodily. Smiřte se tak s modročernými fleky, občas ozvláštněnými několika jinými barvami, jež reprezentují vše, na co budete těch několik (desítek) hodin hraní zírat. A je úžasné, že přitom ani nepomyslíte na grafické spektákly, jako Company of Heroes. Zkrátka a dobře – jestliže přistoupíte na pravidla daná hranicemi nezávislého kumštu, dostane se vám náležité odměny.

Prapodivný název Defcon dozajista něco znamená. Ale co? My to pochopitelně víme. Jde o takzvanou připravenost obrany, obranné podmínky chcete-li (Defense Condition). Zatímco Defcon 5 značí mír, jakmile se číslovka přemění na jedničku (mezitím jsou pochopitelně další stupně), jde do tuhého a začínají létat a vybuchovat atomovky. A právě kolem Defconů se hra točí, přičemž lze říci, že každá partie skončí zmíněným masakrem. Hráč se jednoduše vtělí do kůže nikterak materializovaného prezidenta s absolutními pravomocemi, tedy i nadvládou nad těmi nejhrozivějšími zbraněmi. A vězte, že jich má dostatek. Proti vám nastoupí stejně střižení protihráči (ať už řízeni počítačem, nebo reálnými lidmi) a může se jít na věc. Ano, rozumíte dobře, vy budete tím, kdo rozpoutá jadernou válku, bude ji několik minut řídit, zabije přitom pár miliard lidí a zničí polovinu obydleného světa. Kdo by na něco takového neměl chuť?

Každá partie Defconu je rozdělena do pěti stupňů válečné eskalace, přičemž může hrát maximálně pět hráčů – ti mohou být v případě nedostatku doplněni i umělou inteligencí. Pátá a čtvrtá fáze slouží k umisťování spíše jednoduchých útočných a obranných technologií (opatření). Používáte scannery, abyste prozkoumali vzdušný prostor, připravíte obranné rakety, necháte vzlétnout bombardéry, na moře vyplují křižníky, pod hladinou se zdraví kapitánové ponorek apod. Fáze třetí a druhá už je ve znamení menších, pořád víceméně bezvýznamných potyček. Lidé při nich sice umírají, nikoliv však v masovém množství, jelikož se stále používají jen konvenční zbraně. Teprve Defcon 1 to všechno rozpoutá a atomová válka je v plném proudu.

Teprve Defcon 1 to všechno rozpoutá a atomová válka je v plném proudu.

Každá partie se do jisté míry rozhoduje právě na rozmezí Defconu 1 a 2, jelikož vždy velice záleží na tom, kdo do toho praští jako první, rozuměj kdo se jako první rozhodne podstoupit risk a vypálí na nepřítele raketu s atomovou hlavicí. Proč risk? Inu, jednoduše proto, že pokud protivník vystihne ten správný okamžik, máte problém. Jakmile totiž z jaderného sila vystřelíte, už ho nemůžete použít jako jaderný deštník, což protihráč samozřejmě může a pak se mu o dost lépe kontruje. Za čas se ovšem boj dostane do takového víru, že úplně zapomenete, kdo byl první a začnete se soustředit na výhru. Vaše nejcennější „zboží“ může být na nepřítelovo území doručeno hned několika způsoby. Je tu letectvo či loďstvo (lodě, ponorky) a ačkoliv se to nezdá, taktizuje se o sto šest. Rakety ničí města a neosobní počítadlo obětí sviští neskutečnou rychlostí. Do toho hraje ponurá hudba, jako na nějakém pohřbu budoucnosti. Přes primitivní grafiku se dostavuje hodně zajímavá atmosféra v podobě nejrůznějších pocitů. Zážitek z destrukce je zkrátka svěží, neotřelý a v mnoha případech i inspirující. Partie se většinou vejdou do dvaceti minut. Vítězí ten, komu se podaří uchránit větší počet civilistů, případně ten, kdo má na svědomí více jednotek, měst a lidí nepřítele.

Každý z hráčů si ještě před začátkem vybere jeden ze světadílů, který pak pochopitelně bude obhajovat. S tím se však pojí menší problémy v otázce vyváženosti. Třeba Evropa je mnohem lépe udržitelná než Sovětský svaz apod. Je to škoda, protože možností, jak zvrátit nepříznivý vývoj mnoho není. Defcon nabízí i množství různých módů, jejichž základní premisa je však vždy stejná, liší se pouze podmínky, a to mnohdy ne příliš výrazně.

Rakety ničí města a neosobní počítadlo obětí sviští neskutečnou rychlostí. Do toho hraje ponurá hudba, jako na nějakém pohřbu budoucnosti.

Klady a zápory

Neotřelý koncept
Zábavný multiplayer

Po čase se ohraje
Někomu nebude vyhovovat specifické zpracování

10 Euro (Steam)
Anglicky

Defcon není úplně snadné hodnotit. Tvůrci udělali jednoznačně dobře, že ho distribuují za příznivou cenu (za 10 euro přes Steam, krabice se k nám nedováží), jelikož jinak by verdikt nebyl tak jednoznačný. Hra je bezesporu zábavná, přímo z ní čiší, jak moc těží z dobře vykonstruovaného nápadu, ale přestože by chtěla, nevydrží na kdovíjak dlouhou dobu. Ano, po dobu deseti hodin dokáže bavit bezvadně, ale pak už jsou její možnosti přeci jen z velké části prozkoumány, umělá inteligence není zrovna geniální a ani problémy s vyvážeností při běhu na dlouhou trať vůbec nepomohou. Jde o odlišný zážitek od konvenčních her, a jako takový by se za těch pár šupů měl vyzkoušet. Po těch deseti hodinách ho můžete odložit do šuplete a za několik týdnů či měsíců zase vytáhnout. Ani tehdy by neměl zklamat.