Death Stranding vyšel v roce 2019, tedy zhruba rok předtím, než celý svět paralyzovala pandemie covidu-19. Ve chvílích, kdy jsme museli být zavřeni doma, ze svých spoluobčanů viděli jen oči nad rouškami a s blízkými pro jistotu komunikovali jen na dálku, teprve mnohým došla jeho genialita. Legendární vývojář Hideo Kodžima v něm totiž zpodobnil bizarní postapokalyptický svět, ve kterém se zbytky lidstva uzavřely v izolaci malých komunit a jedinou možnost jejich vzájemné komunikace představovali pěší kurýři zprostředkovávající distribuci zboží a informací.
Věřte nevěřte, hlavní náplní Death Stranding je skutečně „jen“ chůze skrze postapokalyptickou krajinu.
Hlavní hrdina putoval troskami Spojených států amerických a postupně připojoval fragmenty civilizace ke společné digitální síti, která jim umožnila vzájemnou komunikaci. Hodně symbolické téma bylo naředěno pořádnou dávkou typicky japonských bizarností, takže jste sebou neustále tahali schránku s „miminkem“, z nebe padal déšť, jehož kapky zrychlují stárnutí, a z rybníků dehtu vylézaly obrovské příšery.
Co bylo ovšem ještě bizarnější, byl fakt, že drtivá většina hratelnosti spočívala jen v tom, že si hráč nahodil batoh na záda a putoval z místa na místo. Ano, jde o vyloženě minimalistický koncept, obzvlášť v rámci drahé mainstreamové tvorby, ale Kodžima tuto jednoduchou premisu dokázal díky nekonečné řadě variabilních faktorů udržet zábavnou po desítky hodin až do úplného konce.
Kromě pečlivého plánování je důležité i správné rozvržení nákladu v batohu.
Bylo to divné, svoji jinakost to dávalo najevo snad až pozérským způsobem a rozhodně tomu chyběly editorské nůžky, které by odstřihly některé nefungující mechaniky, přesto šlo o nezapomenutelný zážitek daleko přesahující běžnou konzumní zábavu (viz naše recenze původní hry i následného režisérského sestřihu). Zároveň jsme ale měli pocit, že Kodžima originální nápad vytěžil do mrtě, řekl vše, co chtěl, a určitě nebude „plýtvat“ silami na pokračování. A zprvu si to evidentně myslel i on – dnes recenzovaný On the Beach totiž původně měl být jen klasický přídavek pro ty největší fanoušky.
Jenže nakonec se mu v hlavě urodilo tolik nápadů, že se rozhodl pro plnohodnotnou dvojku. Je jich tolik, aby si obhájily plnou cenovku? O tom ani na sekundu nepochybujte!
Austrálie nabízí širokou paletu biomů, dojde na pouště, ledové vrcholky hor, ale i zelenou džungli.
Nejprve si ujasněme jednu věc. I když autoři říkají, že mysleli i na nováčky, udělali skvělé shrnutí děje minulého dílu, na tři kliknutí máte neustále k dispozici bohatou encyklopedii zdejšího světa a pro tuzemské publikum připravili skvělé české titulky, bez dohrané jedničky se do dvojky raději nepouštějte. Nejde ani tak o to, že byste se ztráceli v ději, ostatně to budete beztak, protože jistá míra chaosu je tvůrčí záměr, ale bez znalosti postav a jejich motivací na vás jednoduše příběhové zvraty nebudou fungovat. Míru propojení bych se nebál přirovnat ke značce The Last of Us.
Děj se odehrává pár let po jedničce, kdy se Sam (Norman Reedus) skrývá před světem v tajné základně a užívá si zaslouženého odpočinku. Idylka končí po zdánlivě nevinné navštívě bývalé kolegyně Fragile (Léa Seydoux), která mu nabídne v podstatě rutinní „brigádu“ – stejně jako dřív propojil celé Spojené státy, pro dobro lidstva by se hodilo připojit ještě Mexiko. Vzhledem k tomu, že měřítko je ve hře pořádně pokřivené a přejít z jednoho pobřeží na druhé je záležitost maximálně pár hodin, Sam souhlasí (ostatně chci vidět muže, který by dokázal této božské Francouzce říct ne). Jenže jak už to tak bývá, něco se šeredně pokazí a o pár emočně vyčerpávajících hodin později už připojujete rovnou celou Austrálii.
Herečka Léa Seydoux dostala daleko větší roli než minule. A je skvělá.
To je asi tak vše, co vám k zápletce hodlám říct, protože opulentní filmové scény posunující děj dopředu nečekanými směry (a že jich je) patří k tomu nejlepšímu, co hra nabízí. Jsou plné hereckých celebrit, jejichž jména by sice asi sama o sobě neutáhla hollywoodský trhák, ale fajnšmekři o nich dobře vědí. Kromě titulní dvojice vás potěší i Margaret Qualley, Nicolas Winding Refn, Elle Fanning, Troy Baker a v epizodních roličkách, o nichž zatím nesmíme mluvit, se mihnou opravdu nečekané tváře.
Stejně „divné“ polohvězdy alternativní scény se pak podílely i na tvorbě hudebního doprovodu. Hlavní slovo měl tentokrát francouzský multiinstrumentalista Woodkid, z minula dobře známé kapely Chvrches a Low Roar, jejichž zpěvák se druhého dílu bohužel nedožil, znát můžete i osobitou zpěvačku se slovenskými kořeny Caroline Polachek. Co je ale důležitější než samotní umělci, je originální způsob, jak Kodžima s hudbou pracuje. Nepoužívá ji jen jako podkres, ale klidně na ní vystaví celou scénu, a tak se připravte na dlouhé působivé výhledy do krajiny, které sice děj nikam neposunují, ale o to víc pomáhají budovat atmosféru.
Grafika je nádherná i na „obyčejném“ PS5, obzvláště ve chvílích, kdy se schová uživatelské rozhraní.
I když jsou produkční hodnoty hry obrovské a Death Stranding 2 muselo být na výrobu strašlivě drahé, celkově působí spíš minimalisticky a nezahlcuje vnímání příliš podněty. Většinu času totiž opět trávíme prostým přesunem z místa na místo, z velké části po vlastních nohách.
Pokud vám to přijde poněkud absurdní, nedivím se. Jenže na rozdíl od ostatních her zde k přesunu nestačí jen držet analogovou páčku v příslušném směru a čekat, než se tam dostanete. Pohyb realisticky ztvárněnou krajinou je alfou a omegou hry a je až nebývale komplexní. Vše začíná u pečlivého studia mapy, kde si musíte naplánovat optimální trasu. Samozřejmě chcete snížit pravděpodobnost nebezpečí na minimum, na druhou stranu je ale zase potřeba myslet na omezené zásoby a zdroje, které v nehostinném světě rychle docházejí.
Časem budete moci využívat i různá vozidla, jsou ale místa, kam se nedostanou.
Ani ten nejlepší plán ale většinou nevydrží střet s realitou, a tak je potřeba se neustále adaptovat. A to zdaleka ne jen na nepřátele, kterých je ve skutečnosti pomálu. Jednou vás překvapí rozvodněná řeka vylitá z koryta, jindy smrtící časodéšť, roj nebezpečného hmyzu, případně nečekané zemětřesení, které zablokuje důležitý průsmyk. Každý z potenciálních problémů se dá samozřejmě řešit, Sam má k dispozici zařízení, na výrobu mostů, žebříků, úkrytů, solárních nabíječek a dalších „MacGyverovin“, jenže tyto důležité předměty zase zabírají místo v batohu. A toho není nikdy dost. Patrně největší novinkou hry je mobilní základna v podobě „dehtové“ lodi DHV Magellan, kde můžete trávit čas rozhovory s posádkou, ale i když ji můžete využít k přesunu materiálů, většinu si stejně musíte odnosit po svých. Časem (rozhodně dřív než v jedničce) se dostanete k různým vehiklům, které putování zásadním způsobem usnadní, ať už jde o různé automobily, levitující přívěsy nebo horolezecká brnění, ovšem zároveň s tím stoupá i náročnost okolního terénu.
I pouhé přenesení pár dodávek léků přes blízký kopec je výzvou, vybízející k mnoha odbočkám. Cestou totiž můžete narazit vzácné suroviny a ztracené zásilky čekající na doručení, prakticky celý okolní svět je jeden nekončící vedlejší úkol. Pokud máte potřebu splnit každou výzvu, tak se konce dějové linie patrně nikdy nedočkáte, jelikož se neustále generují nové.
Souboje a přestřelky jsou žánrovým standardem, ideální se jim ale co nejvíce vyhýbat.
Oproti minulému dílu tu tentokrát máme daleko víc akčních pasáží. Scenáristé si dokázali vcelku uspokojivě poradit s omezením, že osudu ponechané mrtvoly způsobí po čase obří explozi schopnou vymazat z povrchu světa celá města. Kromě automatických „uklízečů“, pročesávajících svět, přišli i s myšlenkou paralyzujících nábojů. Za nepřáteli se tak nemusíte vždy jen zdlouhavě plížit (byť je to samozřejmě optimální postup), ale klidně je můžete na férovku postřílet. K dispozici jsou i uspávací granáty, uspávací odstřelovací pušky nebo uspávací brokovnice, takže ve výsledku tak lze rozsévat klasický videoherní chaos. A i když to poněkud narušuje jinak až meditativní poklidné tempo hry, celkově lze toto tolerování přímočarého postupu vnímat pozitivně.
Zajímavé jsou i souboje s bossy. Jsou tu klasičtí obří „příšeráci“ (jejichž design je i v rámci tradičně ujeté japonské produkce velmi originální), ale také přestřelky s organizovanými komandy. Minule jim velel Mads Mikkelsen, tentokrát neméně charismatický následovník Luca Marinelli, který má podobně démonický výraz. A navíc čelenku ve stylu Solid Snakea, což je jasné pomrknutí směrem k fanouškům série Metal Gear. Právě první střetnutí s ním, které se odehrává mezi ohňostroji, jsou pak absolutní audiovizuální orgie!
Některé scény dokážou vyrazit dech.
Tak jako každá playstationová exkluzivita od dob nešťastného Days Gone je Death Stranding 2 v podstatě bugů prostý, a to jsme ho dostali na recenzi s měsíčním předstihem. I na „obyčejné“ PS5 hra lítá při 60 FPS, za vyzkoušení ale určitě stojí i mód kvality, který po většinu času určitě valí rychleji než garantovaných 30 FPS. Ono také, co si budeme povídat, až na občasné střety s nepřáteli je svět úplně prázdný, což výkonu rozhodně pomáhá. Nejsem sice úplně nadšený z použitého uživatelského rozhraní, které zapleveluje obraz spoustou nadbytečných informací, ale tak nějak to v kontextu příběhu dává smysl. Autoři navíc dobře vědí, kdy ho vypnout. Když se člověk vyškrábe na vrchol hory, kamera si najde co nejefektnější záběr a do toho se spustí se nějak tklivá píseň, dostaví se onen pocit okouzlení, kvůli němuž se davy lidí každoročně škrábou do vrcholků Vysokých Tater.
Osamocenému putování krajinou kupodivu neubírá na atmosféře ani povinná online složka, kdy se do vaší hry přenášejí fragmenty z her ostatních hráčů. Tu narazíte na někým vybudovaný most, tu na ztracenou zásilku nebo varování před nebezpečím. Za sdílené věci získáváte „lajky“, fungující podobně jako klasické zkušenosti z jiných her, takže otevírají cesty k novému vybavení. Zatvrzelí vlci samotáři sice mohou hrát offline, ale hra jim okolní kurýry sama domýšlí, takže nikdy nebudou mít kýžený pocit osamění. Ale to je tak nějak přirozeně vyplývá ze samotné pointy příběhu, takže to rozhodně není výtka.
Celkově lze Death Stranding 2 shrnout obligátním „pokud se vám líbila jednička, dvojku nesmíte minout“. I když v podstatě jen kopíruje první díl, stále zůstává natolik originální, že mu to rádi odpustíte. Navíc má skvělý, neustále gradující příběh plný tajemství, jenž sám o sobě stojí za to ponořit se do virtuálního turismu na další desítky hodin. Pokud ve hrách nutně nepotřebujete neustálou akci a dokážete se jen tak kochat, nemůžete sáhnout vedle.
