Když jste ještě před rokem zkusili říct před nějakým „hardcore pařanem“ slovo budget, většinou se vám dostalo místo normální odpovědi obrácení očí v sloup a nějaká ta poznámka o lamerech, nezájmu a podobně. Nyní je situace jiná. Na budgetové scéně se totiž čím dál tím častěji objevují projekty, které rozhodně stojí za pozornost, a hráči si to uvědomují. Ostatně kvality her jako Serious Sam nebo Loco Commotion (a mohli bychom jmenovat i další) jsou neoddiskutovatelné. Důvod je zřejmý - budgetové tituly již neslouží jen vydavatelským domům jako snadné rýžoviště peněz z důvěřivých a nepříliš zkušených hráčů, ale také jako pilotní projekty schopných, dosud však neznámých mladých týmů. A přesně takovým případem je i hra Deadly Dozen od vývojářů z nFusion, nad nimiž rozestřela svá ochranná křídla známá společnost Infogrames.
Svým žánrovým začleněním je Deadly Dozen klasickou taktickou akční hrou - tedy něco jako třeba Hidden & Dangerous, Codename: Outbreak a další. Ačkoliv se v poslední době na tomto poli urodilo několik zajímavých projektů a pár dalších se připravuje, rozhodně se nedá říci, že by jich bylo nějaké přehnané množství, a Deadly Dozen tak rozhodně neprojde kolem fanoušků tohoto žánru jen tak bez povšimnutí. Jaký v nás ale zanechá dojem poté, co si tuto hru ozkoušíme? Inu, rozporuplné. Nedá se říci, že by se jednalo o nějaký příšerný paskvil, ani že by to byl bůhvíjaký hit. Zároveň bychom si ale ulehčovali práci,
kdybychom řekli, že je to hra zapadající do šedi průměru a která vás ničím nezaujme. Je to mnohem složitější, takže si to proberme pěkně kousek po kousku.
Začněme na začátku, tedy u příběhu. Tím akční hry sice zpočátku příliš neoplývaly, v poslední době je ale na něj kladen poměrně silný důraz. Najdeme jej tedy i u Deadly Dozen. Probíhá 2. světová válka a vojskům Spojenců se stále ještě nedaří srazit Hitlerovo panství na kolena. Hledají se tedy stále nové cesty, jak tohoto cíle dosáhnout - a jednou z nich je vycvičení elitní skupiny dvanácti vojáků, kteří si vědí rady v každé situaci a pro něž není žádný úkol nesplnitelný. Ti jsou nasazováni na ty nejriskantnější akce v nepřátelském týlu, z nichž sice nemusí vést cesta zpět, ale zato dokáží nepřítele citelně oslabit. To je zhruba celá příběhová linie. Jednotlivé mise na sebe bohužel příliš nenavazují, ale buďme tolerantní (jedná se přeci o budget) a pojďme dál.
Nyní se podívejme na herní systém. K dispozici máte celkem dvanáct vojáků, z nichž do akce povedete vždy jen čtyři. Výběr se může řídit jak osobními sympatiemi, tak i tím, že každý z vojáků má své schopnosti (střelba, výbušniny, léčení, plížení apod.) na jiné úrovni. Pokud vám některý z vojáků zemře, neznamená to automaticky neúspěch. Misi můžete dokončit klidně jen s jedním, zatímco ostatní tři obětujete, musíte ale mít na paměti, že za mrtvé vojáky
nedostanete žádnou náhradu a s někým celou hru dokončit musíte. V průběhu samotné akce pak ovládáte vždy jen jednoho z vojáků, ostatní tři vás pouze následují podle série jednoduchých povelů (stát, následujte mě, nestřílet apod.). Pokud chcete, můžete si též vybrat některou z přednastavených formací, ale upřímně řečeno, příliš velký význam to nemá (snad jen když měníte formace rychle po sobě a ještě se točíte dokolečka, provádějí vojáci ve snaze vám vyhovět pěkné „škatule, škatule, hejbejte se“). Co je ale rozhodně užitečné, je přepínání pohledů - během hry můžete libovolně střídat first-person a third-person perspektivu, přesně podle toho, která vám v daný okamžik více vyhovuje. Z pohledu herního systému zde tedy není žádná vada na kráse, pojďme dál.
Během hry nejste vždy odkázáni jen na cestování pěšky - budete mít k dispozici i motorizovaná vozidla - džípy, nákladní automobily, sajdkáry a další. Ta se vám budou hodit převážně v momentech, kdy máte již všechny úkoly splněny a potřebujete jen jediné - dostat se co nejrychleji pryč od rozzlobených nacistů. Během jedné minuty můžete s jejich pomocí prosvištět kolem stráží, kulometných hnízd a tanků, místo abyste se kolem nich čtvrt hodiny plížili. Poněkud smutné ale je, že z vozidel nemůžete střílet - a to nejen vy, ale ani ostatní vojáci, kteří neřídí. Je to trošku zarážející, protože to znamená, že jste sice mnohem rychlejší než
obvykle, ale jinak jste naprosto bezbranní. Mějte také na paměti, že životnost vozidel není neomezená, takže místo kýžené spásy může takový nákladní automobil znamenat pro celou vaši jednotku rychlou cestu do pekel. Ovládání vozů je přiměřené faktu, že se nejedná o stěžejní prvek hry, a stejně tomu je i s jejich fyzikou. Řekněme tedy, že možnost dočasné motorizace vaší elitní čtyřky je příjemným prvkem hry, i když není zcela bez vad na kráse, a pojďme dál.
Zaměřme se nyní na mise. Tvůrci jich pro vás připravili deset a podíváte se v nich na taková místa, jako je Německo, Afrika, Dánsko a další. Některé se odehrávají ve dne, některé v noci, některé za deště - zkrátka nepočítejte s tím, že by byla jedna jako druhá. Různorodé jsou i úkoly, které v nich plníte. Budete likvidovat nežádoucí osoby, získávat tajné dokmuenty, dojde i na demolice apod. Poněkud horší to je ale s designem levelů. Některé jsou sice vcelku realistické a nic vás na jejich skladbě nezarazí, jiné jsou ale zbytečně překombinované a připomínají spíš bludiště (ano, mluvím o druhé misi...). Odhlédněme však od chvílemi křečovité snahy tvůrců o co největší zamotání vašich hlav a zeptejme se, zda je deset misí dost. Rozhodně ano - od budgetové hry toho víc ani čekat nemůžeme a buďte si přitom jisti, že za jedno nebo dvě odpoledne Deadly Dozen nedohrajete, což se nedá říci o všech plnohodnotných titulech (zdravím Remedy a jejich hru Max Payne :o)). Záleží ale
pochopitelně na vámi navolené obtížnosti, takže opusťme téma misí a pojďme dál.
Obtížnost je nastavitelná poměrně široce a nic vám nebrání v tom si s ní trošku pohrát. K dispozici máte hned dvě páky. Tou první, která nás ničím nepřekvapí, je klasická volba Easy - Hard. Zajímavější je ovšem páka druhá. Tou je volba, zda má být model zranění realistický či arkádový. Ačkoliv jsem sám zastáncem realismu ve hrách, vřele vám doporučuji vybrat si druhý jmenovaný model, v nemž vám každý zásah ubere jen pár procent zdraví (nejedná-li se o střelu do hlavy, pochopitelně). Proč vás tolik varuji před realistickým modelem zranění, při kterém stačí k vaší likvidaci často jen jeden jediný zásah? To si řekneme za okamžik, hned jak uzavřeme kapitolu obtížnosti prohlášením, že je odstupňovaná velice dobře a že zatímco na nejlehčí můžete mise klidně proběhnout stylem Doom, na nejtěžší byste při tomto postupu před sebou měli asi tak pět vteřin života. Nyní pojďme dál.
Na řadě je hratelnost. Ta by byla na slušné úrovni, kdyby ale na rozdíl od všech předchozích probraných prvků netrpěla velmi vážnými nedostatky. V tomto směru se zdá, že hra Deadly Dozen neprošla pořádným betatestem a že ji Infogrames vypustili na trh minimálně o měsíc dříve, než by vývojáři z nFusion chtěli. Nebudeme se zde zmiňovat o všech těch drobnostech, kterými je např. zasekávání a následné ztrácení členů týmu, padání
hry, opravdu neskutečně dlouhé nahrávání a chybné zobrazení briefingových obrazovek (to vše je ostatně jen otázkou patchů) a přejdeme k tomu nejmarkantnějšímu kiksu, kterým je umělá inteligence. Ne, že by byla prachmizerná, to ne. Je jen neskutečně špatně vyvážená, konkrétně členové vašeho elitního komanda nesahají ani po paty tomu nejmizernějšímu nacistickému vojákovi. Každý váš nepřítel má mnohem lepší zrak, sluch i mušku než vaši vojáci, takže vy sami je ještě nevidíte a oni po vás už střílejí. Už chápete, proč nedoporučuji používání realistického módu zranění? Nejde ale jen o to, že hra je pak ďábelsky těžká. Ona tím výrazně trpí i realističnost. Pokud číháte v houští na nic netušící patrolu a ona vás uvidí dříve, ačkoliv vy ji čekáte a ona vás ne, je to na pováženou - a znechutí vám to snahu dělat ve hře kousky, které znáte z filmů (ze skutečnosti ne, maximálně z paintballu :o)) a jejichž úspěch by vám vlil do žil novou chuť do života. V Deadly Dozen na to klidně zapomeňte... Zapomeňme ale na zklamání, které nám tento titul v hratelnosti přinesl a pojďme dál.
Ještě zde nepadlo ani slovo o technickém zpracovnání. Pokud by se jednalo o plnohodnotný titul, jistě by se pár věcí ke kritice našlo, jako třeba pohyb postav a jejich úžasné bruslení, nepříliš přesvědčivý déšť a další. Máme-li však být upřímní, grafika i zvuky jsou nadprůměrné. Vizuální zpracování je dokonce takové, že při zveřejnění prvních screenshotů
se nám ani nechtělo věřit, že se nejedná o plnohodnotný titul. Množství detailů i kvalita textur jsou opravdu více než dostačující, modely postav i objektů jsou věrné a stejně na tom jsou i zbraně. Ostatně, obrázky mluví za vše. Lokace jsou poměrně rozsáhlé a přitom nenarazíte na žádné přechody nebo „nahrávací zpomalování“. I zvuková stránka je na slušné úrovni - sice vás nijak nepřekvapí a není příliš nápaditá, ale k dokreslení atmosféry a orientaci ve hře plně postačuje. Protože ale o technické stránce nelze říct jinak nic zvlášť dobrého nebo zvlášť špatného, opusťme ji a pojďme dál. Ne, pardon, nikam nechoďme. Probrali jsme již vše a je čas na závěrečné shrnutí.
Pokud budeme hru Deadly Dozen posuzovat podle budgetových měřítek, jedná se o jeden z nejkvalitnějších projektů poslední doby. Z hlediska hry jako takové si ale nemůžeme odpustit pár zásadních výtek. Dobrou grafiku, zdařilý herní systém a atmosféru totiž strašlivě kazí nevyváženost hry, nedoladěnost a zabugovanost. Většinu těchto záporů lze sice neutralizovat vydáním několika patchů, ale to tvůrce nijak neomlouvá - hra by se měla na trh dostat ve své finální podobě, ne k ní dospět o půl roku později. Je to moc velká škoda, protože pak by se mohl titul Deadly Dozen postavit hned vedle Serious Sama jako jedno z největších překvapení roku. Takto si zaslouží jen cenu za nejzahozenější šanci roku - a mírně nadprůměrné hodnocení.
| Deadly Dozen | ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
|
