RECENZE: Cult of the Lamb vymyslelo, jak udělat démonické sekty roztomilé

Her s tématem kultů a sekt sice nebylo málo, ale žádná z nich pravděpodobně nebyla tak roztomilá, jako Cult of the Lamb. Nenechte se ovšem zmást, stále dojde na obětní rituály, pekelné nestvůry i hromady výkalů.

O zajímavě vypadající indie hře Cult of the Lamb jsme se poprvé dozvěděli loni v létě, nedávno jsme si pak na Steamu mohli vyzkoušet i demoverzi. Nyní se dočkáváme plné verze, abychom konečně mohli pořádně vyzkoušet, jak se v roztomilém rouše beránčím postarat o svou vlastní sektu přisluhovačů. Uplatnit budete muset jak své schopnosti správy malého městečka, tak i boj v náhodně generovaných prostředích.

Studio Massive Monster má za sebou zatím jen trojici méně nápadných titulů, ale Cult of the Lamb je jejich první větší zářez do indie scény. Hned na úvod musím ovšem přiznat, že se titul tváří všelijak a vlastně jsem moc dopředu nevěděl, do čeho přesně jdu. Půjde hlavně o komedii s černým humorem, nebo se hra bude snažit vyprávět seriózní příběh? Převažuje dohled nad základnou sekty, nebo budu spíše častěji máchat sekyrou v přilehlých lesích? A jak to celé vlastně společně funguje?

Už po prvních pár minutách ve hře se však dostavil úplně nový pocit: „to už jsem přece hrál!“. Cult of the Lamb dělá totiž jednu věc opravdu hodně poctivě: půjčuje si vše, co se mu líbí na jiných podobných titulech. Mapy v bojových pasážích svou strukturou hodně připomínají The Binding of Isaac (plus tarotové karty či nápadně podobný systém různě obarvených srdíček značících životy), dynamika boje společně s metáním salt zase Hades a pohyb mezi jednotlivými částmi map pak Slay the Spire.

Rozhodně netvrdím, že je to nějaká vykrádačka, jen mi zkrátka v tomto ohledu chyběly výraznější vlastní nápady. Co víc, ono to vlastně ani není tak úplně typické roguelike, jelikož si specificky můžete vybrat, jakou část náhodně generovaného světa navštívíte. Má to dopad na délku těchto pasáží, jelikož v boji nestrávíte obvykle déle než deset minut.

Proč tu vůbec boj je? Jak už bylo zmíněno, hrajete za beránka, hlavu sekty, která se vypravuje na křížové výpravy proti „staré víře“. Vaším úkolem je nejenom posbírat hlavy představitelů této staré víry (říkají si biskupové), ale cestou nasbírat jednak potřebné suroviny, ale hlavně i obrátit na vaší víru další zvířátka z lesa, které nacházíte buď náhodně, nebo jako odměnu za skolení vybraného bosse.

K dispozici máte vždy jednu náhodně vybranou zbraň, ať už to třeba dvoubřitá sekyra nebo jedem pokrytá dýka a také speciální schopnost, která povětšinou slouží jako útok na dálku. Je však třeba ji využívat jen v případě nutnosti, má totiž jen omezený počet použití a musíte nabíjet pomocí porážení nepřátel hezky z blízka.

Pokud zrovna nebojujete, staráte se o svojí vesničku, která slouží jako základna vaší nově vytvořené sekty. Rekrutům, které potkáte na křížových výpravách, zde můžete rozdat úkoly, a to ať už sbírání přírodních surovin (kamení, dřevo, jídlo), nebo třeba uctívání vás samotných. Na víře vašich kultistů totiž závisí váš postup hrou, neboť v podstatě slouží jako měna pro odemykání nových budov a zlepšování podmínek pro život.

Vedle toho můžete pro své nohsledy uspořádat také různé rituály, žehnat jim, dávat jim dary nebo vyhlašovat doktríny, na jejichž základě vaše sekta funguje. Celé je to taková překroucená varianta na Animal Crossing, zde jsou ovšem vaši vesničané daleko postradatelnější. Můžete být milostivý vůdce a odměňovat je, kázat o věčném životě a vystrojovat hostiny, nebo je naopak nechat bojovat na život a na smrt, uvězňovat rebely nebo dokonce i ve spánku zabíjet ty, kteří se vám zprotivili. Je to na vás.

Sám se úplně nemohu rozhodnout, která část hry je tou silnější, zda správa vesničky a nebo křížové výpravy. Na jednu stranu je tato simulátorová část se správou osady plné kultistů pojata docela zajímavě a celkem mě bavilo sledovat, jak si žijí vlastním životem. Hodně rychle se to však okouká a navíc pokud se více zapojujete třeba do stavby budov, těžby kamení a podobně, tak spousta těchto úkonů je až otravně dlouhá. Několikrát jsem se přistihl, že jsem zmáčknul tlačítko na gamepadu a stočil pozornost třeba k mobilu v druhé ruce, než se daná akce dokončí.

Několikrát mi také přišlo, že se mě hra snaží buď záměrně, nebo omylem zmást. Například mě nechtěla pustit ven z osady umělou bariérou, protože jsem z nějakého důvodu musel vykonat jakýkoliv obřad v kostele. Když jsem tak učinil, tak bariéra u východu z osady nezmizela a já jsem musel stylem „pokus omyl“ zjistit, že žádný obřad nebyl potřeba, nýbrž hra čeká na to, až splním jednu konkrétní vedlejší misi, která s obřady nemá nic společného.

Cult of the Lamb každopádně díky pestrobarevné 2D grafice nabídne poměrně zajímavý styl, který podtrhují všechna ta roztomilá zvířátka na jedné straně a démoni a jiná pekelná stvoření na straně druhé. Hra hezky pracuje s kontrasty, takže se nedivte, když budete třeba po milém růžovém jelenovi, který vám pomáhá ve vesnici kácet dřevo, uklízet hromady zvratků a výkalů. I o to totiž ve hře jde, starat se o blahobyt vesničanů tím, že jim vaříte co možná nejméně závadná jídla a staráte se o čistotu prostředí. Jinak přijde hladomor a nemoci.

Hře jsem už od původního představení fandil a ve výsledku jsem však trochu rozpolcený z toho, co přišlo jako finální produkt. Na Cult of the Lamb je vidět, že jej vytvářeli s láskou příznivci žánrů roguelite a simulátorů vlastního městečka, jen se nemůžu zbavit dojmu, že výsledek je spíše něco jako „Jak pejsek a kočička pekli videohru“.

Cult of the Lamb dohrajete za zhruba 15 hodin v závislosti na tom, jak moc se věnujete vaší vesničce a po dokončení hry nezbude prakticky žádný důvod se k ní vracet. Berte ji tedy tak, že vám na danou dobu může poskytnout zajímavý mix žánrů, který dovede zabavit. Jinak to ale zkrátka není nic, na co bych delší dobu vzpomínal, či se chtěl i vrátit.