Říká se, že aby člověk mohl nastoupit na spirituální cestu, musí zemřít. Většinou to je myšleno obrazně. V případě našeho hrdiny to je doslovné. Kliff z klanu Greymane přichází do své vsi uctít památku padlého druha.
 |
Svět kolem je ponurý a jediné, co dodává scenérii trochu světla, jsou zapálené louče – vyladit správně jas a kontrast hry chvíli zabralo. Klidná pietní akce se rychle změní v masakr a váš kmen je napaden brutálním sokem. Několika spolubojovníkům pomůžete v boji proti přesile, ale pak se objeví někdo, s kým máte dlouho nevyřízené účty. Zabije vás a hodí do řeky.
Den, kdy jsem zemřel
Místo aby to byl konec vaší cesty, je to naopak začátek. Ocitáte se ve zvláštním podivně fantaskním světě v oblacích, který jako by designoval sám Fumito Ueda, a dostáváte mystické síly, které jsou na hranici mezi magií a pokročilou technologií z jiného světa. Někdo ve vás vidí cosi, co vy sami ne, a dává vám druhou šanci. Po zdolání podivných struktur se ocitáte zpět ve světě živých. Hned z úvodní kapitoly Crimson Desert je jasné, že autoři se snaží vystoupit z davu. Jenže příliš neřeší, že by mohli hráče o svém inovativním přístupu lépe informovat.
Váš hrdina Kliff dorazí do první velké lokace, středověkého města. Město žije svým životem a hra vás seznamuje s novými mechanismy. Ve světě Crimson Desert šaty dělají člověka, a pokud si chcete zajistit vstup do zdejšího hradu, zapomeňte na to, že tam můžete přijít oháknutí jako vandrák. Líbí se mi i přístup zdejších stráží, které vám pár ranami do obličeje, jež by normálnímu dislokovaly čelist, dají najevo, že „sem se prostě nechodí“, a pak vám uctivě řeknou, prosím jděte pryč. Ošacení ale může sloužit také k infiltraci některých střežených objektů. Jak je u asijské produkce zvykem, hra si bere inspiraci všude možně a krédo asasínů není výjimkou.
Čím je Crimson Desert tradiční, je to, co RPG dělá RPG. Plníte questy, a to jak hlavní, tak i vedlejší. Ty nejsou ze začátku pracné na skill, ale spíš na pochopení, co autoři chtějí, abyste udělali a jak.
Zasekl jsem se hned na prvním úkolu vyčistit komín. Popadl jsem koště a začal zběsile šmrdlat asi pět minut střechu i komín. Když to nezabralo, počal jsem ještě s větší vervou šůrovat vnitřek tak zběsile, že jsem zničil půl místnosti a vysloužil si téměř kriminál za vandalismus. Hra se nakonec slitovala a řekla mi přesný postup: vylez na střechu, na komín, vezmi do ruky koště a stiskni tlačítko akce. V jednom téměř pixel perfect bodě vše seplo, jak mělo.
U hry celkem často chápete, co chce, ale jak toho dosáhnout, je kámen úrazu. Titul hodně hřeší na to, kde přesně stojíte. Díky tomuto prozření jsem byl schopen splnit i druhý úkol, který jsem předtím vzdal. Otevřít padací poklop. Akce k otevření se zpřístupní jen z určitého úhlu a vzdálenosti. Pokud tušíte průšvih věcí příštích, tušíte správně.
U her se občas dostaví ten moment, kdy vše dokonale sepne do sebe. Pro mě to bylo, když jsem vyměnil gamepad za klávesnici a myš. Hra má složité, ale ne překombinované ovládání a z čistě subjektivního hlediska se mi hrála mnohem lépe v kombu klávesnice a myši.
Trochu jiné fantasy
Mám rád nové fantasy světy. Nabízejí mraky tajemství k rozlousknutí. Crimson Desert je odlišný. I když zde potkáte orky a trolly na ulici, pořád působí víc jako středověk než fantasy svět z díla J. R. R. Tolkiena nebo universa The Elder Scrolls. To, jak moc je svět podivný, se dozvídáte velmi pozvolně. Ale podivný je a postupně dovede strhnout. Úvod ale autoři příliš dobře nedávkují a vlastně hra začne ukazovat své největší klady až po prvních zhruba třech kapitolách zakončených tuhými výzvami, které by mohly kde koho odradit. Co ze začátku táhne kupředu, jsou bravurně zvládnuté souboje.
Autorům se povedlo vzbudit pocit, že je hráč bohem války. Kratos ale ať se jde zahrabat, tady jste Leonidas bez své třístovky proti celé armádě Xerxese – a vyhráváte. Nejen že je souboják skvělý na ovládání, je až hollywoodsky efektní. Představte si ty nejlepší středověké filmové bojové scény bez jediného střihu, protnuté zpomalovačkami, abyste v té vřavě měli šanci se aspoň trochu orientovat. Styl Zacka Snydera vytočený na max s trochou toho Michaela Baye.
S mocnými útoky lze demolovat i některé budovy. A pocit, když svrhnete na celou skupinu strážní věž i s její osádkou, opravdu stojí zato. Díky mystickým silám i ovládáte speciální drapák, kterým lze uchopovat věci a hlavně dělat akrobatické vylomeniny, které vám pomohou lépe překonávat obtížný terén. K tomu pomůže i možnost plachtit a samozřejmě i oř, kterého si lze kdykoli přivolat.
Ač je ovládání komplexní, není komplikované. Využíváte kombinací tlačítek myši a kláves – stisknutí Ctrl, Shift atd. Lze si velmi rychle osvojit i pokročilá komba, která si odemykáte za magické „hyperkrychle“. V Crimson Desert se neleveluje postava v tradičním smyslu. Kromě zvyšování zdraví, staminy a „many“, které je také za hyperkrychličky, se za magické boxíky odemykají i nové schopnosti. Třeba úder štítem nebo vytvoření neprostupné bariéry, která odráží veškeré projektily. Nic není gamechanger, který by z vás udělal nezastavitelnou mašinu. Spíš si tím zpestříte hratelnost a trochu vyrovnáte síly proti bossům.
Každá výhoda se počítá. Vylepšit šance lze také získáním co největšího počtu zamčených krychliček, které se nacházejí volně po světě. Jenže jejich vlastnictví není samo o sobě výhra. Krychle se odemknou, až když splníte danou zkoušku – pobít třicet nepřátel za minutu, sejmout x protivníků jen pomocí určité zbraně nebo takové aktivity hodné hrdiny, jako sjet po řiti sto metrů dlouhou skálu či podržet pět ptáků. Opeřených.
Za splnění výzvy se krychle odemkne a vy získáte „zkušenostní bod“. Je to fajn mechanika, nutí nezabřednout jen u jedné zbraně a techniky, ale organicky experimentovat s útoky a zbraněmi a trochu si zablbnout u těch méně seriózních. Ne každou schopnost si lze odemknout, některé se musíte naučit pozorováním nepřátel při útocích. Ačkoliv řadoví nepřátelé nejsou až takový problém a jsou spíš krmení do masomlejnku, bossové, to je jiná.
Bossfighty mají své mouchy, ale určitě ne hratelností, ale technickými trably. Hned první pořádný boss dá zabrat a donutí vás uvědomit si, že byste měli zjistit, jak vylepšit své vybavení. Na nejvyšší možnou úroveň. Všechen craftovací materiál si nechávejte, nedělejte stejnou chybu jako já.
Boss je rychlý a stačí jedna chyba, aby vás odrovnal. Hra je v tomto ohledu zcela nekompromisní a chyby se trestají opravdu krutě. Tak, že i několik minut pečlivě zvládnutého bossifghtu může jít do kopru díky jednomu zaváhání. Nevadí mi, pokud je souboj výzva, naopak. Pouze u opravdu tuhých soubojů přichází ten pocit euforie a adrenalinu. Jenže Crimson Desert nemá bossfighty úplně optimalizované.
Těžko říci, čím to je, že souboje s desítkou protivníků jsou hladké a ovládání téměř bez škobrtnutí, zatím co u bossfightů je znatelná prodleva mezi stiskem tlačítka. Možná za to můžou špatně optimalizované efekty. Bossové na rozdíl od řadových protivníků nešetří magickými kejkly, která dávají hardware víc zabrat. Každopádně input lag pocítíte i při snížení kvality na naprosté minimum. Snad to autoři úplně vychytají co nejdřív. A také se trochu zamyslí nad checkpointy před bossfighty. Protože některé checkpointy jsou od samotného souboje vzdálené i několik minut gameplay a nepřeskočitelných cut scén. Mám rád retro a nostalgii, ale tohle je něco, na co bych u her rád nadobro zapomněl.
Co je také trochu na hlavu je mechanismus učení. Jdete po cestě, na ní běží něco označené otazníkem, seberete to něco a tím zjistíte, že to je veverka. Veverku máte teď v kapse a zabírá vám zbytečně drahocenné místo v inventáři. Jenže jinak, než že veverku strčíte do kapsy ji „nepoznáte“. To se týká všeho, co váš hrdina, který nejspíš celý život žil pod kamenem, nezná. Nádobí, zbraně, kamení, nástroje. Dokud to nešupnete do báglu, nevíte co to je. To zní papírově přinejmenším vtipně, ale je to i frustrující. Soustavně musíte vyhazovat věci z inventáře - často doslova vysypáváte z kapes havěť, abyste mohli poznávat zdejší svět.
Hrdino, máš oči, šneka přeci poznáš i bez toho, abys ho dával do kapsy. Díky poznání daných věcí i poznáte jejich hlubší účel. Něco se hodí jako přísada do jídla, něco ke craftingu či alchymii. Vše je provázáno a má svůj smysl. Například komplexnější uvařené jídlo doplňuje slušnou porci zdraví, ale zároveň může i poskytovat podle ingrediencí i další benefity, jako odolnost vůči typu útoku. Tahat s sebou celou spižírnu je tedy sice praktické, ale inventář není bezedný a rychle se zaplní. Naštěstí si lze koupit nové místo v inventáři u kupců, nebo si je vysloužit jako odměnu za splnění úkolů. Balanc hry ještě není úplně perfektní, a autoři postupně v update ladí i takové věci jako je právě počáteční velikost inventáře.
Dělej, co chceš
Zdá se mi to už jako pravidlo, že Asiaté rádi kombinují všechny své oblíbené značky. Crimson Desert tak chvíli působí jako víc fantaskní Assassin’s Creed, pak přeskočí atmosférou k Red Dead Redemption a o chvíli později zase environmentální puzzle hře jako The Witness a nakonec vám přivodí flashbacky na Skyrim. A přitom zůstává unikátní.
Pearl Abyss se zamysleli, co všechno by měli do hry dát, aby se hráči co nejvíc cítili součástí zdejšího světa. A pak tam narvali skoro všechno. Crimson Desert rozmanitostí možností připomíná můj namodovaný Skyrim, kde jsem měl přes tisíc modů, ale tohle je přímo v základním balení. Hra se postupně rozkošatí do obrovských rozměrů. Vedlejší úkoly zůstanou čistě lineární a rozhodně nedosahují kvalit Zaklínače 3, ale Crimson Desert není jen o questech.
Nejvíc mě bavily úkoly pro váš kemp, který postupně založíte a budete spravovat a to hlavně kvůli osazenstvu. Opravdu to onou dynamikou ale i skvělými dialogy připomíná Red Dead Redemption 2. Chemie mezi vašimi druhy funguje. Charaktery jsou skvěle napsané a vážně jsem si je oblíbil. Proto vám bude i záležet na fungování kempu a to je další důležitá rovina hry. Své svěřence můžete posílat na různé úkoly. Těžit, lovit, ale i plnit bojové mise. Každý člen má nějaké pasivní schopnosti, které mu buď zvýší výdělek nebo vůbec umožní danou akci vykonat. Jen balancem mezi výdělkem, jídlem a surovinami lze funkčně vést kemp a postupně ho expandovat.
Tím ale možnosti nekončí, v Crimson Desert můžete i vytvářet obchodní trasy nebo investovat na burze. A co ještě můžete dělat? Hrát hazardní hry, dekorovat domy, bojovat v arénách nebo třeba si střihnout Grand Theft Horses a krást karavany. Zde nemusíte být úplný klaďas a s maskou lze provádět kdejakou podvratnou činnost, nebo naopak stát na straně zákona a stát se lovcem hlav. Je to ale o vašem osobním hraní na hrdiny. Hra nemá možnost dialogové ani jiné volby, nelze ovlivňovat výsledky úkolů. Ty jsou ve většině případů dané.
Některé dodatečné možnosti vám i zpříjemní původně frustrující aktivity, jako lootování padlých nepřátel. Boje jsou sice skvělé, ale někdy jich je přeci jen moc. Nepřátelé se stále rojí a vy ani nemáte čas je obrat o loot. To se změní když si ochočíte své zvířátko, to za vás loot sebere, zatím co budete zápolit proti další třicítce načuřených nepřátel.
Pokud si chcete od běžného shonu odpočinout, můžete jen velmi detailně a zdlouhavě kácet v lese stromy, od pokácení, po nasekání na kmeny a jejich následné rozštípání na polena. Úplně vše je propracované a nepůsobí to ve hře nepatřičně. Samozřejmě, že ne vše je úplně dotažené. Hlavně správa kempu by zasloužila vlastní podmenu. Je to aktivní a dost důležitá součást hry a není nad ní taková kontrola, která by měla být. Postupně se vám i naskytne možnost prohazovat hratelné postavy, každou se svým stromem dovedností.
Kouzelný svět kam až oko dohlédne
Byl jasný den, tak jasný, že bylo vidět ty nejvzdálenější vrcholy, moře daleko na horizontu i poušť rozprostírajícím se na samém kraji. Pak jsem sestoupil níž a strhla se bouřka taková, že nebylo vidět na krok. Pokud nějaké slovo vystihuje grafiku, tak dechberoucí. Ne snad kvalitou grafiky, ale detailem a obrovským dohledem. I to pomáhá skvěle vtáhnout do světa. Každá věžička je místo, kam můžete dojít a nejspíš ukořistit zajímavý loot. Výborný je i dabing, který se neštítí pořádně ostrých slov. Hudba přesně reflektuje onu touhu inspirovat se všude možně. Protože chvíli slyšíte Skyrim, pak Witcher, Elden Ring.
Hra běží díky DLSS svižně a docela rychle i načítá lokace. Hře se ale nevyhnuly bugy, a některé vůbec příjemné nejsou. Questy je občas potřeba aktivovat hned několikrát, protože se NPC zaseknou a někdy vůbec nefunguje interakce. Většina se dá vyřešit rychlým cestováním či spánkem, ale je pár questů, které se mi úplně dohrát nepovedlo.
Co je také dost otravné, je nutnost mačkat pravidelně při běhu i závodech shift. To aktivuje „funkce jedním prstem“ což samozřejmě ukončí váš zamýšlený úprk.
Parádní nové RPG, které se jen tak neomrzí
Od Crimson Desert jsem až tak moc nečekal. Ale jeho svět a obrovské množství aktivit mě naprosto pohltily. Je to přesně ten typ her, které mám tak rád. Kde se dá klidně utopit i stovka hodin a pořád nejspíš nebudete znát vše a bude co dalšího nacházet. Ponořte se do Crimson Desert se vším co nabízí a nemyslím, že byste litovali. Abych citoval slova NPC ze začátku: „zpomal a užívej si zdejšího světa“.
