Když jsem poprvé zapnul Clair Obscur: Expedition 33 a zhlédl úvodní filmeček, dostal jsem takový nápad. Schválně, jak dlouho bude trvat, než mezi herními objekty najdu první bagetu? A bylo to docela rychlé: 11 minut. Hra se totiž neskrývavě chlubí svým francouzským původem, ať už to jsou kulisy fiktivní varianty Paříže s poničenou Eiffelovou věží v dálce, elegantně oblečenými dámami s barety na hlavách, lahvemi vína v rukou dobrodruhů nebo protivníky, kterými jsou třeba zlý mim nebo oživlá koule na pétanque.
To vše je ovšem zabaleno do žánru velice populárního především v Japonsku: tahového RPG (označované jako JRPG). Hra Clair Obscur: Expedition 33 má ovšem tu výhodu, že skutečně i působí, jako by přišla z Japonska, jelikož opravdu svědomitě pochopila žánrové zadání. Ale s průchodem hrou vám dojde, že vedle spousty zajímavých nápadů jsou tu i místa, kterým mohli autoři věnovat víc pozornosti. Ale teď hezky postupně.
Musím totiž v mnoha bodech autory z francouzského Sandfall Interactive pochválit. Přestože jde o jejich prvotinu, Clair Obscur: Expedition 33 rozhodně nepůsobí jako nějaký úvodní pokus o hru od pár vývojářů, kteří právě dostudovali kurz programování. Studio je sice menší, údajně má asi 30 zaměstnanců, nicméně část lidí sem přešla z Ubisoftu, což je vedoucí herní firma francouzského trhu.
Najdi a znič malířku, nebo zmizíš
Hra následuje styl období Belle Époque a vypráví příběh fiktivního města Lumiére (každému však dojde, že jde o Paříž), které je poničené jakýmsi „roztržením světa“ (The Fracture), ke kterému došlo před 67 lety. V dálce za městem se pak tyčí monolit, na kterém každý rok zlá bytost nazvaná Paintress (malířka) maluje čísla, která vyjadřují maximální věk, kterého se lidé mohou dožít, než je smete kletba (ve hře nazvaná jako Gommage) a oni se rozplynou v mrak barevných okvětních lístků.
Číslo se každý rok snižuje a lidé mají v podstatě na výběr: nechat se s úderem momentu, kdy Paintress každý rok namaluje nižší číslo, vymazat ze světa, nebo v posledním roce života podniknout expedici s cílem Paintress najít a zastavit její kletbu. Zatím se to však žádné z předchozích 67 expedicí nepovedlo. Hra začíná přesně v momentě, kdy se rozplynou lidé ve věku 34 let a 33letí vybírají členy nové expedice.
Vy tedy vedete partu dobrodruhů v čele s bojovníkem Gustavem a šermířkou Maelle. Do party vám následně přibude také třeba kouzelnice nebo šaman schopný měnit svou podobu, vždy je však nutné myslet na to, že boje se v jednu chvíli mohou účastnit maximálně tři postavy. Přiznám se, že mi úvodní trio bojovníka, šermířky a kouzelnice vyhovovalo natolik, že jsem s nimi prošel většinu hry a zbytek si nechával jako záložní tým. Nastanou ovšem momenty, kdy vám hra na určitý úsek partu rozdělí tak, abyste byli nuceni hrát i v jiných složeních.
Ještě než se dostanu k hratelnosti, chtěl bych zhodnotit příběh hry, který v úvodu působí hodně zajímavě a rychle se vám dostane pod kůži. A musím uznat, že mě úvodní hodiny příběhu opravdu bavily, herní svět byl zajímavý a těšil jsem se, co přijde dál. Jenže pak přijde pár příběhových zvratů, které jsou přinejmenším zvláštní. S průchodem hrou mi zkrátka přišlo, že s každým dalším důležitým bodem příběhu se děj neustále komplikuje, zamotává a poměrně málo vysvětluje. Je tu spousta momentů, kdy čekáte jedno vysvětlení a místo toho dostanete dvě nové otázky. A v jistý moment vám možná dojde trpělivost.
To je ale koneckonců u spousty JRPG stejné, že hra působí příliš roztahaně a měl jsem především v druhé polovině příběhu pocit, že si autoři vymýšlejí různé zvraty a kličky v příběhu jen proto, aby děj mohl dál pokračovat. Možná to skalním příznivcům JRPG vadit nebude, ale jiným hráčům to možná poleze na nervy. A to všechno přes to, že se hra dá dohrát už za nějakých 25 hodin, ale subjektivně oněch 25 hodin bude působit spíš jako 50.
Dynamické, ale pekelně těžké souboje
V cestě za zlou malířkou vám budou stát všelijaká monstra, hra se navíc docela vyžívá v táhlých soubojích s bossy (klidně na několik fází) a také v překonávání mnoho silných variant nestvůr, které můžete cestou potkat. Jsou to již zmínění mimové nebo koule na pétanque, ale i spousta dalších. Souboje většinou probíhají tři na tři, někdy ale může být příšer méně než hrdinů.
Tahový systém soubojů je hodně podobný hrám, jako jsou třeba ty ze série Persona nebo některé díly Final Fantasy, koneckonců i sami autoři obě značky uvádějí jako zdroj inspirace. Rozhodně se nedá upřít například inspirace Personou 5, co se soubojových menu týče.
Co je každopádně fajn, že souboje nejsou příliš statické a naopak vyžadují vedle voleb vhodného útoku také pravidelné časování stisku kláves jak při útočení pro jejich správné provedení, tak na vykrývání ran protivníků. Právě u bránění se je to ještě mnohem důležitější, protože pokud správně pokryjete výpad, může člen vaší party ještě provést extra útok. Na druhou stranu je třeba krytí opravdu správně časovat a mít na paměti, že jsou zde rovnou čtyři druhy různých typů bránění se či úhybů podle druhu útoku. Jednoduché to tedy určitě nebude.
Dynamika soubojů je tedy na tahový systém až překvapivě složitá a rozhodně se nedá říci, že se u hry budete nudit, právě naopak. Je třeba si vypilovat reflexy skoro jako u nějaké hudební hry, protože spousta útoků nepřátel opakuje předem nastavený rytmus zásahů. A do toho samozřejmě ještě musíte správně volit útoky, které mohou mít různý typ poškození (voda, oheň, země, světlo apod.), různý počet zásahů i různou sílu.
Ačkoliv mě souboje a jejich různorodost vcelku bavily, ale co působilo hodně nevyváženě, je obtížnost. Hra má tři stupně: příběhový, expediční (normální) a expertní. Ačkoliv na pohled působí srozumitelně, tak musím upozornit, že lehká obtížnost zde v podstatě není. Autoři měli nastavení obtížnosti pojmenovat spíše jako „normální, těžká, supertěžká“ a i na tu nejnižší se od vás bude vyžadovat poměrně hodně práce, abyste neumírali i třeba kvůli několika drobným chybám v časování odrážení útoků.
Ještě také připomenu, že hra je poměrně lineární, a byť vám dovolí volně cestovat po herní mapě a vracet se na již prozkoumané lokace, vždy vás vede pevně daným směrem a všechny cestičky svádí hezky zase do jednoho konkrétního bodu. S partou dobrodruhů buď budete pobíhat po jednotlivých lokacích nebo po větší mapě světa, přičemž pouze na oné velké mapě máte představu o tom, kam se máte vydat díky směrovce na mapě. Samotné lokace sice občas mohou působit otevřeně a také zde ani nemáte k dispozici žádnou mapku nebo kompas, ale ve skutečnosti jste pořád spíše v uzavřeném koridoru s pár bočními cestičkami.
Výborný audiovizuální zážitek
Teď zpět k pozitivům hry. Co se Clair Obscur: Expedition 33 opravdu povedlo, je hudební stránka. Ano, je to těžce subjektivní kategorie, ale už teď vím, že se mi soundtrack, který mísí orchestrální hudbu, jazz, kabaret a i pár rockových písní, zaryje do paměti ještě na hodně dlouho. O to víc mě mrzel fakt, že hra je prakticky bez bugů, ale jediné, co se na hře pravidelně rozbíjelo, byly výpadky hudebního podkresu. V jistých částech hry bylo zkrátka úplné ticho, což třeba v soubojích působilo hodně divně a určitě to nebylo záměrné. Snad to autoři ještě opraví.
Vizuální stránka hry je rovněž skvělá, především v cutscénách, kde vidíte často detaily v obličejích jednotlivých postav, špínu a fleky od krve na jejich uniformách a drobné detaily na jejich zbraních. Některé lokace sice mohou působit trochu nudněji než jiné, ale celkově musím autory pochválit, protože povětšinou je na co se dívat.
Hru jsem testoval na PlayStationu 5 Pro, kde je nastavení kvality nebo výkonu. Vybral jsem si samozřejmě výkon a v podstatě jsem nezaznamenal žádné záškuby v plynulosti. Jedinou vadou na kráse je pak tedy to, že cutscény jsou na konzoli zamčené na 30 FPS, ale tam to vlastně až tolik nevadí. A jak už jsem zmínil, technický stav hry je jinak velice dobrý, na žádné zásadní bugy ani vizuální chyby jsem nenarazil.
Ani zklamání, ani hit
Clair Obscur: Expedition 33 má opravdu hodně předností. Skvěle vypadá, hratelnost je v jádru opravdu zábavná, příběh vás v úvodu naláká na spoustu zajímavých prvků a hudbu ze hry jen tak z hlavy nevyženete. Místo receptu na úspěch však ale autoři klopýtají na možná zbytečně komplikovaných dějových zvratech a celkové neochotě události pořádně vysvětlovat v pozdějších fázích hry a také na nevyvážené obtížnosti.
Hra se rozhodně dá doporučit fanouškům žánru, kteří chtějí zažít něco nového oproti běžné tvorbě z Japonska, ovšem určitě bych Clair Obscur: Expedition 33 naopak nedoporučil příznivcům jednodušších her, kteří se chtějí hlavně bavit a málo stresovat. Na titul hry roku to podle mne určitě nebude, ale minimálně se autory vyplatí sledovat, kam se posunou zase někdy příště.
