Civilization V: ovládnout svět ještě nikdy nebylo tak snadné

Série Civilization a její hraní bylo vždy skvělou zábavou. Civilization V zpřístupnila širokým hráčským masám pocit, že mohou vládnout národům od starověku až po éru vesmírných letů.

Civilization 5 | foto: pro iDNES.cz

Tahové strategie série Civilization staví hráče do role vůdce národa, s nímž se snaží ovládnout svět. Budujete města, zkoumáte technologie, vedete války a vůbec máte na starost všechno, co nás v hodinách dějepisu tolik nudilo. Co by se na úspěšném herním konceptu mělo měnit? Sid Meier´s Civilization V, jak zní plné jméno hry, tentokrát nepřichází bavit pouze ostřílené stratégy, ale i nováčky v žánru.

Mnoho povyku pro CiV

Důvodů, proč se o Civilization V zajímat je několik. V první řadě je to opojná moc, kterou hráč nad svým národem získá. Stavění měst a odklikávání výzkumů nezní příliš dramaticky, jenže tato příprava na válčení a jiné druhy nechutností umožňuje hráči volit si vlastní herní styl.

Civilization nemá žádnou kampaň ani předpřipravené situace. Hráč začíná s jediným osadníkem 4000 let před letopočtem a země kolem něj je stále ještě plná panenských lesů a nedotčených oceánů.

Brzy po založení prvních měst hra těší průzkumem neznámých krajin a opatrným navazováním kontaktů s jinými civilizacemi. Jak se rozvíjejí technologie, stupňuje se závod o lepší a efektivnější zbraně (a infrastrukturu) stejně jako snaha uzurpovat klíčové strategické suroviny.

Hráč má nad svou strategií plnou kontrolu. Chce-li pomalu postupující pěchotu krytou katapulty, je to stejně platná možnost, jako chce-li rychlé nájezdníky na koních.

A právě díky tomu, že celá éra od roku -4000 po rok +2050 probíhá na jediné mapě, je zde přítomná kontinuita hraní. Hráč stále cítí potřebu splnit další strategický cíl. Ještě získám ložisko železa. Ještě ho ubráním před Římany. Ještě jim dobudu Řím. Ještě s nimi srovnám technologický krok. Ještě jim dobudu ten ostrov. Ještě prozkoumám jejich kontinent. A najednou jsou čtyři hodiny ráno a vám se motá hlava.

Čím víc se impérium rozpíná do světových stran, tím víc je třeba intrikovat s počítačem řízenými národy proti jiným počítačem řízeným národům, stejně jako snažit se poskočit v technologickém žebříčku. Pamatujete si na ony skvostné momenty z Tajemné záře nad Pacifikem či Dne nezávislosti, kdy technologicky méně vyvinuté národy ani zbla nechápaly šíleně vyspělé zbraně protistrany? Civilization vám umožní tuto situaci zažít z obou stran barikády.

Tohle všechno jsou důvody, proč bylo hraní her série Civilization vždy skvělou zábavou. Avšak také to byly důvody, proč hráči nevyžívající se v historii a herní komplexnosti na hru často zanevřeli.

Stokrát nic zabilo vola

Dietní kůra kúra, která postihla Civilization V (dále jen CiV), ji zbavila nánosu tabulkového editoru s grafickým rozhraním. Nejenže výhled na mapu světa je mnohem blíže a informací méně, řada starých herních konceptů chybí. Nebo jsou zcela překopány.

Místo tradičního nastavování kolik procent rozpočtu věnujete do výzkumu, kultury, špionáže a dalších možností je v CiV jediná položka: spokojenost. Čím větší stát máte, tím rychleji přibývá nespokojenců. A nespokojenci se nemnoží ani nebudují nové stavby a jednotky. Kdo chce nespokojenost snížit, musí stavět kolosea a divadla a získávat zdroje luxusních surovin (perly, stříbro, velryby, atd.). Zjednodušením ubylo čísel, ale zůstala původní hratelnost nutící civilizace jít si po krku kvůli nezbytné expanzi.

Do finální verze se neprobojovaly ani jiné tradiční záležitosti jako rozšiřování hranic skrze kulturu či špionáž. Políčka na mapě si, až na výjimky, kupujete za peníze (a ekonomika je také ovlivněná štěstím populace). Na sabotáže u sousedů zkrátka zapomeňte. Stejně jako na složitější diplomacii.

Harcovníky série možná chytají mrákoty, většina uvedených změn je ale ku prospěchu a plynulosti zážitku. Rozličné koncepty, od špionáže po náboženství, se v minulém díle stejně málokdy doplňovaly a hráč si mnohdy v jedné hře nevyzkoušel ani polovinu možností. A především, vývojářský tým pod vedením Jona Shafera nezůstal jenom u škrtání "nedotknutelných" pravidel.

Kdo je Sid Meier?

Vývojář ze staré gardy stojící nejen u zrodu celé série Civilization, ale také dnes už zapomenutých legend jako NATO Commander či Kennedy Approach (simulace letového kontrolora).

Byť je Sid zcela jednoznačně nejznámější tváří firmičky Firaxis, která sérii Civilization produkuje, už dávno není hlavním game designerem. Tím je u CiV mladičký Jon Schafer.

Dnes Sid okupuje teplé místečko "kreativního ředitele", což v praxi znamená, že může navrhovat úplně cokoliv a přesto na ramenou nenese odpovědnost. Gratuluji k práci snů, Side!

Jon Schafer a Sid Meier

Válka není vždycky stejná

Ačkoliv lze dosáhnout vítězství i nevojensky, třeba nechat se zvolit v OSN vůdcem světa, stvořit utopii či vyslat kolonizační hvězdolet k Alpha Centauri, bez válčení se stejně žádná úspěšná velmoc neobejde. A právě naprosto překopané boje jsou hlavní devizou CiV.

Zatímco v minulých dílech bylo možno uložit libovolný počet jednotek na jediné políčko (ba se to doporučovalo), nyní může každý hex okupovat jednom jediná jednotka. CiV tak obrovskou mírou získává na taktičnosti, protože hráč musí neustále správně manévrovat a hlídat si strany i záda.

Dělostřelectvo a lučištnící konečně střílejí přes několik čtverečků, ale v boji na blízko jsou křehcí jako porcelán. Mnohdy tak dobrý taktik může obchvatem zvítězit i nad početnější armádou, protože bez palebné podpory se prostě neobejdete.

Také boj o města prošel revolucí. Města se brání sama (byť je možné je jednou jednotkou posílit) včetně toho, že odstřelují na dálku. Dobytí města vyžaduje spíše manévrování než soustředěnou palbu, jak jsme byli zvyklí z minulých dílů. A hlavně už vám nebráněné město neobsadí žádný zbloudilý mušketýr.

Komplexnost nového boje jde ruku v ruce s jeho intuitivností. Vývojáři se ostatně inspirovali u starších taktických strategií typu Panzer General a znovu se potvrdilo, že krást od těch nejlepších se vyplácí.

Mír pro naší dobu

Další novinkou jsou městské státy. Tyto jedno-městské civilizace jsou rozeseté po celém světě a často sedí na ložisku strategických surovin. Stejně jako v reálném světe může zažehnout světovou válku touha zajistit si malé naleziště v jednom malém městečku, které je ale shodou okolností pod ochranou obrovské říše. Právě městské státy vynahrazují nutnou míru intrik a jsou jistým motorem hratelnosti v pozdější fázi.

Navzdory vyjmenovaným superlativům ale není všechno zlato, co se třpytí. Dlouhodobějším hráčům vynechaná špionáž či osekaná diplomacie zkrátka chybět bude. Nu, možná se jich dočkáme v rozšíření. Chybí také vazalství, tolik oslavované na Civilization IV, a paradoxně kvůli svému zjednodušení je diplomacie mnohem nepřehlednější.

Také oceňované překopání válčení přináší několik nepromyšleností. Protože nemůžete jednotky přesunovat společně, je třeba hýbat s každou samostatně. Většinu hry to nemusí vadit, ale při přesouvání invazní flotily přes půl globu zatoužíte po jednoduchém označení jednotek do bloku.

Manévrování s větším počtem jednotek po malém území je vůbec horor, protože jednotky se často navzájem blokují. Zvláště v terénu bez silnic a železnic svou formaci změníte jen stěží.

Chléb a (video)hry

Zmínit bych mohl i dokonalou vizuální stránku, ale obrázky řeknou víc než tisíc slov. Hudební podkres je, pravda, o něco chudší než licencované chorály v Civ IV, ale přesto umí atmosféru správně dokreslit. A rozverné detaily, jako přepnutí výhledu do "deskové" verze mapy, potěší i hráče se slabší konfigurací.

Pro někoho esenciální strategický "deskový" výhled.

Strohou řečí statistiky je CiV méně bohatší než předchozí díl, jenže statistika není vše. Podíváte-li se nalevo a napravo, zjistíte, že strategické hry nám vymírají. Kdysi prosperující žánr se letos dočkal nových zajímavých zástupců, ale jejich počty už nejsou, co bývaly. Zjednodušování je cesta k přežití, přičemž zjednodušení v CiV je provedené s maximálním citem k finální hratelnosti.

Nadávat tvůrcům za to, že se hru snaží prodat širšímu publiku, by bylo jako žádat ji o bankrot. Zvláště v éře různých placených i neplacených přídavků si profi hráči CiV stejně opepří řadou modů. A naopak, příležitostnější světovládci nebudou umírat pod záplavou čísel a tabulek.

Podstatné totiž je, že v jádru CiV nechybí to, kvůli čemu jsme si sérii my staří hráči zamilovali: strhující mix expanze, intrik, válčení a technologického pokroku.