RECENZE: Ve středověkém Chivalry 2 zabaví sekání hlav jen na chvíli

Druhý díl populární středověké akce se ukazuje být obstojným nástupcem. Opět za třesku mečů, sekyr a kopí v multiplayerových bitvách mydlíte ostatní hráče a z krátkodobého hlediska je to zábava. Dlouhodobý potenciál hře schází.

Před téměř devíti lety vyšla na tehdejší dobu poměrně originální akční multiplayerová řežba Chivalry: Medieval Warfare od studia Torn Banner. V podstatě to bylo nápadité napodobení klasických akčních her, kde se hráči vzájemně mydlili meči, kopími, sekyrami a luky. Velký důraz na multiplayer a pohled z první osoby vše jen umocňoval.

Zatímco jednička stála svými základy na modifikaci k Half-Lifu 2, dvojka už je v podstatě velkolepé dílo, které tvůrci zamýšleli v první řadě. Do hry se tak najednou může pustit až 64 hráčů zároveň. Soubojový systém má být bohatší, na výběr je více zbraní i stylů vašeho středověkého vojáka. No a samozřejmě je i nová grafika, podpora moderních konzolí a podobně. Jak je to však ve skutečnosti?

V první řadě zmíním, že jsem hru testoval na PlayStationu 5, který je specifický jednak podporou haptické odezvy v ovladači DualSense, ale také na něm i tolik nevynikne jemná práce s kombinováním úderů pomocí tahů myši. To bylo už u jedničky jednou z hlavních vlastností, že jste do úderů mohli vložit „váhu“ tahem myši, který tak zvýšil jeho sílu i dosah. Samozřejmě, že to jde i s gamepadem, jen mám takový vlezlý pocit, že to zkrátka není úplně ono.

Chivalry 2 je každopádně duchem totožná multiplayerová mlátička, jako byl první díl. Singleplayer obsah zde nehledejte, vyjma úvodního výcviku a tréninku proti botům tu nic takového zkrátka není. S tím se pojí i fakt, že hra sice má jakýsi příběh dvou znepřátelených frakcí, ale vzhledem k povaze hry ho můžete vesele ignorovat. Vše se dá shrnout asi takto: „Jste modří? Mlaťte červené. Jste červení? Mlaťte modré. Mají všichni jinou barvu? Mlaťte všechny.“

Celá hra stojí a padá na dvou režimech: týmových bitkách a řežbě stylem všichni proti všem. Týmy se mohou setkat buď v 64, nebo 40 hráčích a v obou případech buď hrajete mapy s průběžnými úkoly typu „dotlačte beranidlo na dané místo“, „ochraňte karavan“ a podobně, nebo je to zkrátka klasický team deathmatch, kdy jde jen o to pomlátit co nejvíc nepřátel.

Herní režim všichni proti všem je pak esence naprostého chaosu, ale zároveň uznávám, že mě bavil asi nejvíce. Hra vás vždy náhodně vhodí někam na okraj poměrně malé herní arény, přičemž prakticky neexistuje omezení toho, aby vás hned ve zlomku sekundy někdo mohl přetáhnout kladivem přes hlavu. Skupinové souboje jsou o tom, kdo pokosí největší množství lidí okolo sebe, nebo kdo koho šikovně prošpikuje z nechráněného úhlu, když se zrovna dotyčný věnuje někomu jinému.

Samotný boj je poměrně komplexní. Vedle sady různých úderů (ze strany, shora nebo výpad) můžete i blokovat rány, kopat, odrážet údery či mrštit svou zbraní. Pokud se vám povede najít nerušený duel jeden na jednoho, může z toho být vlastně poměrně efektivní série úderů, protiúderů a odrážení, pokud mají dotyční hru řádně naučenou. V opačném případě stačí jeden až dva dobře mířené výpady a je hotovo.

Zajímavějším vše dělá systém staminy a pevnosti vaší zbraně. Vašemu hrdinovi může třeba neustálým krytím ran dojít dech a pak už nejde dál blokovat rány, a nebo vám prostě nepřítel rozbije vaší hlavní zbraň. Pak je třeba buď utéct, nebo tasit sekundární, případně si to rozdat pěstně. Existují také ještě celkem humorné situace, kdy vám místo smrtelné rány nepřítel jen usekne ruku a váš hrdina se slovy „Ještě mám jednu!“ vytasí dýku a můžete na dalších pár chvil pokračovat v boji.

Typy vašich zbrojnošů jsou celkem čtyři, každý má ještě tři další podtřídy. Najdete zde jak hromotluka se sekyrou, který sice dává nejsilnější rány, zato toho však kvůli absenci těžké zbroje a štítů moc nevydrží, tak oplechovaného rytíře, řádového vojáka nebo lučištníka. Každý má vlastní speciální schopnost. Zbraně jde dále i vizuálně konfigurovat, stejně jako vašeho hrdinu samotného.

Nákupy kosmetických doplňků se provádějí za herní zlaťáky získané za vaše výsledky v soubojích i postupem úrovní. No jo, ale také si je prostě můžete koupit formou mikrotransakce. A to se bavíme o hře v základu za tisícikorunu. To se opravdu pochválit nedá. Že by se už pomalu autoři připravovali na variantu, že budou i dvojku rozdávat zdarma?

Po grafické stránce hře nic moc vytýkat nejde. Bojiště jsou hezky detailní, stejně jako modely rytířů a jejich zbraní. Zároveň je to už od pohledu multiplayerovka, u které jde především o to, aby se co nejvíce lidem dobře hýbala. Na PlayStationu 5 máte volbu mezi režimem kvality a výkonu. Zatímco kvalita je velice slušných 4K/60FPS, v režimu výkonu se sníží rozlišení a odemkne snímková frekvence, která by tak měla dosahovat až 120 FPS. Na slíbený ray-tracing režim ve 4K/30FPS se zatím čeká.

Ačkoliv 120 FPS zní hodně lákavě, kvalita hry v tomto nastavení dostane citelnou ránu v kvalitě obrazu a vzhledem k tomu, že 4K/60FPS je naprosto dostačující, bych doporučoval nechat tento režim. Na PS5 ještě zmíním šikovné využití haptické odezvy ovladače DualSense. Tlačítko pro blokování ran máte na levém ukazováčku a podle stavu vaší staminy jde hůř mačkat. Když se váš hrdina rozběhne, cítíte v rukou jeho kroky a tepání ovladače napoví, že máte málo životů.

Chivalry 2 není bez chyb. Docela mi vadil rozbitý matchmaking, kdy člověk spustí vybraný režim hry, jenže hra dělá jakoby nic, nepotvrdí vaši volbu, neukáže odpočet. Občas se sama probudí a přeci jen vás do hry pošle, občas je však nutné volbu několikrát opakovat. V samotné hře se najdou momenty, které mi moc nedávaly smysl, například soupeři, kteří nějakým záhadným způsobem vyblokují ránu, i když jsou ke mně zády, poškození započítávající se ještě před tím, než se dokončí animace zásahu, nebo zkrátka dost hloupé AI, pokud není dostatek hráčů.

Což je mimochodem kvůli absenci crossplay nedostatek právě verze na PS5, kde chybí hráči. Hra je kolikrát i z poloviny zaplněna boty, kteří jsou v podstatě pobíhající body zdarma. Většinou vaše rány ani nekryjí a vlastně na vás mnohdy civí a čekají, až je převálcujete.

Chivalry 2 je sranda, o tom není pochyb. Hra se dá pustit klidně na deset minut, odehrát si jednu řežbu všichni proti všem, užít si dosyta usekaných končetin a hromadných mlátiček a pak jít zase dělat něco jiného. Jenže reálně se obávám, že pokud vás Torn Banner nebude pravidelně tahat zpět do hry nějakými novými mapami, herními režimy či alespoň kosmetickými doplňky, budou servery hodně brzy liduprázdné. 

Dlouhodobý potenciál Chivalry 2 v této podobě nemá a vlastně by mu slušel nějaký základní vstup hráčů zdarma, nebo alespoň zařazení do kolekce typu PS Plus/Xbox Game Pass.