Galská vesnička se probouzí do poklidného jitra jarního ekvinokcia a nikdo nemůže tušit, že další východ slunce už přivítá pouze hromada doutnajících trosek. Tautonští nájezdníci se tu střetli jen s chabým odporem několika starců, žen a dětí a jejich zápalným šípům ani loučím tak netrvá příliš dlouho, než se jim podaří rozšířit oheň po slaměných střechách většiny chatrčí. Jediný, komu se podařilo útok přežít, mladý bojovník Larax, je rozhodnut za každou cenu pomstít ztrátu své rodné osady.
Pokud si teď myslíte, že na vás čeká klasická RTS kampaň, tak vás možná překvapí ujištění, že souvislé tažení se asi nejvíce podobá akční adventuře. Setkáte se tu sice s několika prvky strategických her, jmenovitě s velením většímu počtu jednotek, nebo izometrickým pohledem na obrovskou mapu s titěrnými postavičkami, ale tím jsme se s tímto žánrem skončili. Žádná správa osad, výroba jednotek a obrana vlastního opevnění. Larax prostě jen pobíhá mezi jednotlivými NPC, plní jednoduché úkoly a občas dostane na starost několik vojáků. Když k tomu ještě připočtete trochu RPG prvků, jako získávání zkušeností nebo používání artefaktů, mohl by titul začít vypadat docela zajímavě.
Bohužel, tento dojem odezní snad ještě rychleji, než si ho stačíte všimnout. Rozhovory, postrádající jakýkoli náznak nadhledu nebo emocí, vyznívají příliš monotónně, zadávané questy se neustále opakují (ochraň vesnici, zabij padoucha, pošli zprávu vůdci osady apod.), s artefakty to také nikdo nepřeháněl a zkušenosti jsou dobré jen k tomu, aby vám zvyšovaly počet životů a sílu útoku.
Paradoxně nejlépe zakomponovaným prvkem je jeden z mála opravdu originálních aspektů hry. Vaši vojáci potřebují pro správnou činnost svých orgánů v pravidelných intervalech přehazovat funkční stavy hypotalamu z pocitu hladu na pocit nasycenosti, a jelikož zde neexistuje možnost lovu, jste odkázáni na zemědělskou produkci spřátelených osad nebo skladiště pevností. Jejich zásobování je řešeno za pomoci mul, které mohou zajistit přísun proviantu dokonce přímo na bojiště. Ani další strategický prvek se na první pohled nezdá být tak úplně k zahození. Laraxovi, případně dalším hrdinům, kteří se během souvislého tažení nevyhnou vaší pozornosti, lze totiž přidělit určitý počet vojáků. Jednotky tímto zásahem sice přijdou o 
svobodu, ale nastolená kázeň se projeví v možnosti přidělení jedné ze tří bojových formací a posílení základních atributů odvíjející se od výše zkušeností velitele.
Autoři se však nechali příliš svázat tím, že v celé kampani bojujete za individualistické Galy, které ani ve snu nenapadne svého vůdce poslouchat. Tedy, ne že by se tvářili přehnaně rebelantsky, vzorně drží formaci až do té doby, než potkají nepřítele. Pak se ale dostane ke slovu jejich horká krev a všichni bojovníci, bez rozdílu hodnosti či oblíbeného způsobu likvidace nepřátel, se bezhlavě vrhnou do líté řeže. Jak asi může dopadnout kontaktní střet lučištníka s pochodujícím brněním nebo testování stupně nabroušení hrotů protivníkových kopí nechráněnými koňskými slabinami, si dokážete pravděpodobně živě představit. Existuje zde sice velmi příjemná možnost, ovládat každý druh jednotek samostatně, aniž byste tak přišli o výhody vedení hrdiny, ale i při nejpomalejší rychlosti hry vás bude stát slušnou frekvenci klikání, abyste ty nadržené tupce udrželi tam, kde je zrovna chcete mít.
Pokud jste jen zavadili o výborné strategie jako Age of Empires nebo Stronghold, jistě si pamatujete nezbytné obstrukce kolem používání obléhacích strojů. Aby vám byly vůbec k něčemu dobré, museli jste jim zajistit pořádnou obranu ostatními jednotkami a nemálo si pospíšit s jejich zapojením do bitvy, aby stihly napáchat co nejvíce škod, než je nepřítel proměnil v nepoužitelnou hromadu třísek. Kdepak v Celtic Kings, tady stačí postavit a nerušeně pálit, dokud budova, jež vám stojí v cestě, nelehne popelem. Naprostou idylku vám naruší maximálně pár zatoulaných šípů z věží, ale to byste museli být na hlavu padlí, abyste katapult exhibicionisticky poslali na dostřel protivníkových lučištníků.
Rozladění z nemastné neslané kampaně mě jako obvykle nijak nepřipraví o optimismus, s nímž zavítám do režimu samostatných scénářů. Množství nastavení pro generování mapy jen podporuje mé naděje na vylepšení dosavadního nelichotivého názoru na hru. Vedle klasických výběrů rasy (Římané a Galové), velikosti území, počtu soupeřů a přítomnosti neutrálních vojsk, tu na vás čekají i takové maličkosti jako volba ročního období, existence tajných průchodů nebo možnost navštívit Stonehenge a jiná kultovní místa, kde lze nalézt magické předměty. 
Ještě několik minut se zdá, že veškerá nuda z kampaně je ta tam a já si konečně užiji zábavné strategie. Do vínku totiž dostanete osadu, kterou ve svém vlastním zájmu budete klasickým systémem vylepšování funkcí budov zvelebovat a samozřejmě se zda také dočkáte produkce surovin (potraviny a zlato) a najímání jednotek. Tedy přesně to, co dobrodružství s Laraxem chybělo. Po zahájení průzkumu území navíc naleznu loděnici a konečně upotřebím nákladní muly pro přepravu cinkavého platidla. Abyste totiž mohli zkonstruovat loď, musí doky disponovat něčím, čím přinutí své zaměstnance k produktivní činnosti.
Ale co je to všechno platné, když i přes počáteční volbu čtyř protivníků zjistíte, že jste na mapě úplně sami? Jedinou zábavnou alternativu pro případ absence nepřítele, budování osady svých snů, zavrhli autoři již původním konceptem hry, stavění baráčků tady prostě nemáte v popisu práce. Takže na vás opět zbude jen stereotypní genocida neutrálních Tautonů, jejichž nechuť vzdalovat se od svých základen vás brzy přivede do naprosto stejně nudné situace, jakou jste poznali již v kampani. Jediným důvodem pro koupi tohoto titulu tak asi zůstane pouze možnost hry s živými protivníky v multiplayeru, která jistý potenciál rozhodně nepopře. Ale popravdě, komu by se ještě po prožitých radovánkách v singleplayeru chtělo mařit čas a peníze u síťové hry?
Grafické zpracování vám alespoň trochu vynahradí rozčarování z nepovedeného herního systému a detailním 3D terénem i množství vydařených objektů vás určitě nijak nezklame. Podobě budov i jednotek, stejně jako věrohodnosti animací pohybu, toho nelze mnoho vytknout, zamrzí pouze malé množství efektů dynamické složky. Zvuková stránka už si ale podobnou chválu rozhodně nezaslouží. Jednoduché hudební motivy by vás svou kompozicí iritovaly i v případě jejich několikanásobně větší délky nebo početnějšího zastoupení. Pokud navíc v celých Celtic Kings naleznete jen tři skladbičky, jež se opakují po několikaminutových intervalech, nezbývá, než zavítat do příslušného menu a mučení vašich nebohých zvukovodů rázně učinit přítrž.
Kombinace několika žánrů, zvláště strategie a RPG, ve většině případů poskytuje jen velmi málo prostoru pro vytvoření nepříliš povedeného titulu. Haemimont ale dokázal, že když se chce, lze nabízený potenciál promrhat přímo královsky. A přitom stačilo jen věnovat více pozornosti betatestu, aby zakomponované prvky, které samy o sobě nijak zavrženíhodné nejsou, daly společně vzniknout přinejmenším velmi kvalitní strategii.
Připravujeme recenzi české verze hry
| Celtic Kings: Rage of War | ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
|
