V poslední době se toho na poli akčních rubaček pro PlayStation 2 urodilo více než dost. Po velmi příjemně hratelném Rise to Honour se nám pak do rukou dostává remake klasiky z nejklasičtějších: Castlevania. Firma Konami už pro PS2 jednu klasiku předělala, nicméně Contra nedopadla tak dobře, jak by si zasloužila, ovšem od té doby již nějaký ten čas uběhl, a musíme s potěšením konstatovat, že na Castlevanii to je znát. Na rozdíl od Contry se totiž autoři rozhodli upustit od retro 2D grafiky a s vědomím všech rizik a úskalí, která s sebou nesou všechny pokusy o živelnou 3D rubačku, se pustili do díla.
Příběh není nikterak inovativní, ostatně, co jiného taky lze po všech těch konverzích původního tématu Castlevanie snad na všechny kdy existující herní platformy čekat. Takže hlavní hrdina Leon se opět vypraví do útrob temného hradu, aby našel a osvobodil svoji vyvolenou. O co větší klišé ale představuje příběh, o to větší porci akce si užijete. Asi nemá smysl nějak více rozebírat, o co že vlastně v celé sérii již dlouhá léta jde, takže jen opravdu stručně. Hlavní a ano, vlastně i jedinou, myšlenkou je, že prolézáte gigantickým hradem a tam pomocí svého věrného biče, případně různých jiných vylepšujících předmětů, rubete úplně do všeho, co je v dosahu. A nejinak je tomu samozřejmě i tentokrát.
Největší změnou je tak asi grafické zpracování, kdy je všechno kompletně trojrozměrné a tudíž by se dalo říci, že i pěkné. No, taky jak se to vezme. Leon má sice krásně pomalovaný kabát, ale textury interiérů nesou stopy lesklé bídy. Jsou na první pohled sice poměrně solidní, na pohled druhý ale už nepotěší jejich poněkud stereotypní opakování na mnoha místech hradu. Rovněž pohyby hlavního hrdiny nejsou zrovna dokonalé a hned od prvních chvil je jasné, že jedinou věcí, u které se dbalo na pořádné rozpohybování tak je právě všemocný bič. Na druhou stranu je ale potřeba zdůraznit, že na vizuálních efektech a motion capturingu tato hra nikdy ani stavět nechtěla.
Než vstoupíte do temného sídla hlavního záporňáka, stavíte se ještě v jakési přilehlé chýši, v níž přebývá podivný stařík, který vám dá úvodních pár rad do hry. Zjistíte rovněž, že se sem můžete v případě obtíží vrátit a nakoupit si předměty potřebné k pokračování vaší anabáze. No, anabáze. Spíš jen takového víkendového výletu, protože hra sice není z úplně nejkratších, ale rozhodně nepatří ani mezi ty nadprůměrně dlouhé. Dá se v pohodě dohrát za víkend, ovšem na druhou stranu je potřeba zvážit, zdali někdo vůbec chce, aby hra tohoto typu byla dlouhá jako týden před výplatou, když jejím hlavním posláním je, aby se hráč během několika chvil „jen“ dobře akčně zabavil. A to se Castlevanii daří více než dobře.
Hrad je rozdělena do několika částí a ty se dále dělí na poměrně rozlehlá patra. Hned v úvodu se pravděpodobně každému podaří najít celkem dobře zpracovanou mapu, takže nějaké delší bloudění rozhodně nehrozí a hráč se může od prvních okamžiků plně věnovat akci. Již po několika málo prozkoumaných místnostech se začnou nepřátelé valit v počtu více než hojném a bude tedy na místě využívat všech Leonových možností k jejich eliminaci. Základem je samozřejmě práskání bičem, které v základu představuje rychlý švih nebo silný, ale pomalejší úder. Sympatické na tomto systému je to, že se postupně učíte nová a nová komba, kterých je docela dost solidní počet, a i když je asi nebudete nějak účelově využívat, představují vítané oživení hry. Lze rovněž vyvolávat jakési magické útoky, které se liší podle toho, jaký předmět máte zrovna v držení, přičemž samozřejmě musíte disponovat i nějakou tou magickou energií. Ta se dobíjí pomocí malých srdíček, která ale vypadávají z rozbitelných předmětů, takže rozhodně nemusíte mít strach, že s ní budete muset nějak šetřit. Z rozšmelcovaných nepřátel zase vypadávají nejrůznější užitečné předměty a peníze, za které si ve starcově pastoušce můžete nakoupit právě ty předměty, které z protivníků nevypadávají :-).
Poněkud zvláštně ale bylo přistoupeno ke zpracování menu. Ta jsou možná až příliš složitá, respektive dávají vám na výběr z poměrně mnoha nejrůznějších věcí, které máte zrovna v držení, takže by se na první pohled mohlo zdát, že se jedná o jakési akčněji laděné RPG. Bohudík tomu tak není a Castlevania tak zůstává dál věrná svým ryze akčním kořenům. Zvolit si tak sice můžete z poměrně široké škály nejrůznějších zbraní, krystalů, sošek a dalších předmětů, ve výsledku to bude ale stejně víceméně jedno. Samozřejmě až na případy, kdy je některý z protivníků vůči něčemu imunní. To zjistíte navíc docela jednoduše, jelikož prakticky kdykoliv máte možnost nahlédnout do solidně zpracovaného bestiáře, který je navíc i sympaticky rozsáhlý, takže nemusíte mít strach, že byste celou dobu kosili stále jedny a ty samé kreatury.
Jedinou výtku, co se týče akčního spádu hry, ale musíme směrovat ke skákání. To se provádí jednoduchým stiskem křížku, dvojí stisk vyvolá klasický dvojskok. Navíc to vypadá, že je Leon přímým předkem Indiana Jonese, protože se pomocí biče umí i zhoupnout a překlenout tak na příhodných místech vzduchem i větší vzdálenosti. Nejde ale ani tak o to, že nějaké vážnější akce
jdou s bičem provést jen na pevně daných místech, jako o to, že jejich provedení není mnohdy úplně jednoduché a stisk tlačítek i odraz musejí být naprosto přesně načasovány. Občas se taky snažíte někam půl hodiny vydrápat, abyste to následně vzdali a během několika málo chvil zjistili, že se tam dá dojít normální cestou z některé z vedlejších místností. Zbytečně to tak brzdí celkově svižné tempo. Druhou výtkou pak je poněkud zvláštní linearita. Nevadilo by ani, že tak jako tak musíte vždy projít celou mapu a tak se pomocí porůznu rozmístěných spínačů dostat dál, ale přestože jsou mapy dost rozlehlé a rozvětvené, vyvolávala v nás hra nepříjemný pocit, jako bychom šli v jakémsi pevně postaveném koridoru. Možná je to tím, že interakce s okolím se omezuje pouze na rozbíjení jakýchsi svícnů, možná je to strohým zpracováním středověkých prostor, možná něčím úplně jiným, ale tak jako tak to působí dost podivným dojmem.
Co naopak musíme do nebes vychválit, je jednoznačně hudební doprovod. Jedná se sice pouze o krátkou smyčku, kde se vedle dvou pokusů o gotické motivy střídá i třetí, který se nedá
označit jinak než slovem nářez. Ano, recenzent uznává, že se v něm probudila stará osmibitová nostalgie, ale přece si nemůže pomoci. Představte si moderní variaci na jednoduché melodie
známé právě z osmibitů, kdy pomocí několika málo tónů a jednoduchých melodií dokázali tvůrci
vytvořit tak chytlavou hudbu, že se vám v mozku válela ještě pár let. Tak přesně taková je jedna třetina soundtracku v Castlevanii. Naprosto super.
Celkově tak musíme tuto hru hodnotit velice kladně. Solidní akce pro ty, kteří právě takovéto rubačky vyhledávají. Hra na jednu stranu posouvá celou sérii zase o kousek dále, ale dokázala si uchovat svérázný retro šmrnc. Závěrečné hodnocení tak po zásluze odpovídá známce, kterou jsme udělili nedávnému Rise to Honour, který se nám sice líbil o malinký kousek více, ale je nutno poznamenat, že se jedná o poněkud odlišný přístup v rámci akčního žánru. Každopádně se ale u obou her výborně pobavíte. Díky za pozornost.
| Castlevania | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
