Přestože název hry zní Call To Power II, jedná se o další pokračování legendární strategické hry Civilisation. Po urputných právnických bojích si ochrannou známku „Civilisation“ udržela firma Microprose a Activision, tvůrce Call To Power, už nikdy nemůže toto kouzelné slůvko použít.
Call To Power II je vlastně taková utajená Civilizace. Hra zahrnuje zakládání měst, rozvoj infrastruktury, diplomacii i vědu, jen to kouzelné slůvko Civilisation chybí. Konečná mimosoudní dohoda mezi firmami Microprose, pod jejímiž křídly vytvořil Sid Meier první Civilizaci, a Activision, která vrhla na trh předělávku Civilisation: Call To Power, zní totiž tak, že termín „Civilisation“ se mohl objevit pouze v názvu prvního dílu Call To Power. Proto tedy recenzuji hru s názvem Call To Power II. Hráče však právní tahanice mezi firmami nemusí zajímat, daleko důležitější je, že se konečně objevil na trhu subjekt, který má na pravidelném vydávání her opírající se o „civilizační“ koncept zájem. Firma Microprose pohořela ani ne tak kvůli tomu, že by si Activision pro jednou „vypůjčila“ její ochranou známku, ale protože nebyla schopna civilizačním maniakům dodávat jejich dávku strategického běsnění pravidelně a v odpovídající kvalitě. O tom svědčí nepovedená Civilisation: Test of Time, v níž se za řečmi o nové hře skrývá stará Civilisation 2 obohacená o pár nových prostředí a scénářů.
Pokud jste ještě nikdy o Civilisation neslyšeli, vězte, že se jedná o nejlepší strategickou hru všech dob. Hráč se stává náčelníkem kmene nomádů na úsvitu historie. V okamžiku, kdy najde zemi mlékem a strdím oplývající, založí první město, na okolních žírných lánech uskuteční první setbu, začne budovat první vojenskou jednotku své armády a mudrcům dá rozkaz bádat nad vynálezy. Jeho státeček se postupně rozrůstá, počet obyvatel roste, půda je zvelebována prostřednictvím zavodňovacích kanálů a osady spojí síť silnice. Z přímořských osad vyráží na moře první chatrné kocábky obsazené kolonisty a vojáky. Za těchto okolností musí dříve či později dojít ke střetu s jinou civilizací. S tou je možné buďto spolupracovat - vyměňovat si zeměpisné poznatky a výsledky vědeckého bádání či se dokonce bránit společně agresorovi - anebo s ní naopak válčit na život a na smrt. Dřív, než se hráč vzpamatuje, je tu renesance, pak průmyslová revoluce a následuje doba moderní - každá se svými vynálezy, vojenskými jednotkami, budovami ve městech a divy světa - unikátními stavbami, které dotyčnému státu poskytnou nějaký jedinečný bonus. Hráč může zvítězit dvojím způsobem - buďto vymlátí všechny soupeře, nebo podnikne nějaký jedinečný čin, například vyšle hvězdolet, jehož posádka osídlí vzdálenou sluneční soustavu. Řečeno stručně, Civilisation je ta nejdokonalejší simulace lidské historie, která existuje, a navíc vrcholně zábavná a hratelná hra především pro ty, kteří milují pocit moci.
Od první Civilisation vydané na počátku devadesátých let se na konceptu hry v dalších dílech nic podstatného nezměnilo. Přibyla jen lepší grafika, pestřejší a vyváženější sada bojových jednotek a propracovanější a pohodlnější ovládání. První Call To Power přinesl několik poměrně radikálních inovací: Vznikl koncept veřejných prací, díky kterému hráč budoval infrastrukturu (silnice, doly apod.) prostým kliknutím myši, zatímco dříve bylo třeba hnát na místo speciální jednotku a zadávat jí příkazy. Narodila se myšlenka jakési skryté války, kdy místo, aby spolu bojovaly armády v poli, vysávaly nepřítele speciální jednotky jako otrokář, klerik či právník, proti kterým bylo třeba bojovat dalšími speciálními jednotkami. Zatímco v dřívějších „civilizačních“ hrách tvořila hráčův stát vcelku autonomní města, které musel pracně spravovat jedno po druhém, v Call To Power se nejdůležitější rozhodnutí (množství přerozdělovaných potravin, délka pracovní doba, velikost mzdy atd.) dělala na centrální úrovni. Vydržování vojenských jednotek už nestálo jako dříve určitou část produkčního potenciálu měst, nýbrž finanční sumu, která se lišila podle toho, zda se armáda nacházela ve stavu války, ohrožení či míru. Oproti těmto novým originálním nápadům se v původním Call To Power vyskytovala celá řada chyb, které svědčily o tom, že Activision rozhodně není na strategie expert. I přes to se Call To Power stala nejprodávanější tahovou strategií loňského roku. Za těchto okolností se dalo očekávat, že v Call To Power II se tvůrci soustředí na vychytání chyb a dodání drobných vylepšení podle nejčastějších přání hráčů. Kupodivu úspěch byl jen částečný.
Jedinou oblastí, ve které se dá jednoznačně mluvit o zlepšení, je diplomacie. Hráč může důmyslně jednoduchým systémem předkládat nabídky i protinabídky, navrhovat výměnu vědeckých i zeměpisných poznatků či společnou obranu a k podpoře svých požadavků může partnera uplácet penězi i vynálezy. Naprostou novinkou je možnost požadovat či nabízet předání určitého města. Hráč může k odstínění svého požadavku přijmout pět způsobů chování (od poddajného až po agresivní). Když nic nepomáhá, můžou nastoupit hrozby obchodního embarga (to je zpravidla dost bezzubé) či války.
Hráči vesměs žehrali na mizerné a nepřehledné ovládání. Na tomto poli bylo dosaženo částečného zlepšení - každá oblast správy impéria (obchodní cesty, města, armáda, věda atd.) dostala přehlednější a snadněji obslužné menu, ke kterému se dá intuitivně dostat přes ikonky na růžici v dolní části obrazovky. Když chce hráč změnit státní zřízení (tyranie, monarchie, teokracie, republika, fašismus, komunismus atd.), zobrazí se mu vedle sebe údaje o současném a budoucím režimu, na jejichž základě se může rozhodnout bez listování manuálem. Management obchodních cest byl drasticky zjednodušen - stačí vyrobit patřičný počet karavan a pak je prostě přidělit některé z nabízejících se tras. Pro hráče, kteří se rádi hrabou ve statistikách, přibyly komplexní grafy posuzující výkonnost jeho státu z různých hledisek. Přesto však v ovládání zůstává jedna velká vada. V Civilisation I a II se všechny informace o daném městě (produkční kapacita, nálada obyvatel, vybudované stavby, přítomnost vojenských jednotek) zobrazily na jediné obrazovce.
Hráč Call To Power II musí jako v prvním díle zoufale přepínat mezi několika okny, aby se kýženého údaje dohrabal.
Další často vytýkaná vada byla přílišná síla některých speciálních jednotek, jmenovitě otrokáře, který odvlékal do zajetí obyvatele cizího státu a tím drasticky redukoval jeho lidnatost i výkonnost. Jeden otrokář vydal často za pět legií a jedinou obranou proti němu bylo postavit kolem města zeď. V Call To Power II může hráč vyrobit speciální jednotku na potírání otrokářství - abolicionistu, který připochoduje k městu, které otroky využívá, osvobodí je a navíc způsobí v dotyčné osadě chaos. Definitivním řešením otrokářského problému je postavení divu světa nazvaného Emancipation Act podle zákona, kterým Abraham Lincoln prohlásil všechny otroky za svobodné. Na místo otrokářů však nastupují další specialisté - klerici, kteří vymáhají na poddaných cizího státu finanční dary pro svůj kult, televangelisté (moderní verze kleriků), exponenti cizích korporací, kteří exploatují národní bohatství, a konečně právníci, kteří můžou příhodnou žalobou zablokovat produkci jakéhokoliv města. Mezi těmito speciálními jednotkami existují poměrně komplikované vztahy, jejich použití je velmi pestré a hráč, který nechce cedit krev svých poddaných na bojišti, se může vybíjet v této „tajné válce“.
Pokud se rozhodne pro konvenční způsob boje, má k dispozici pestrou paletu jednotek námořních, pozemních a časem i vzdušných.
Opět se ale opakuje kardinální problém z prvního dílu - početní přesila daleko přehrává kvalitu výzbroje. Hráč může vytvářet armádu až dvanácti spojených jednotek. Pokud shromáždí pět legií a vrhne je proti kulomety vyzbrojené pěchotě, je tato přesilou lehce udolána. Navíc má produkování zastaralých jednotek tu výhodu, že jsou dříve hotové, takže je lze valit proti nepříteli ve velkých kvantech. Na co stavět deset tahů řadovou bitevní loď ježící se hlavněmi děl, když vám ji při ostřelování města potopí šest katapultů? Na tuto otázku nechť si vývojáři z Activision odpovědí sami.
Další spornou změnou je koncept rostoucího akčního rádiu měst. Město do určité velikosti ovládá jen přímo sousedící políčka, pak už dvě řady polí od sebe a v konečném stádiu celé tři řady. Teoreticky tedy platí. že aby města jednou v budoucnu, až se dostatečně rozrostou, mohla maximálně využívat svůj potenciál, měla by mít kolem sebe volný prostor do vzdálenosti tří polí. Počítač si bere tuto zásadu ortodoxně k srdci a sází města v tak obrovských vzdálenostech od sebe, že jich může na svém teritoriu založit jen velmi málo. Oproti tomu mně se osvědčila taktika zakládat města relativně blízko (čtyři pole od sebe jako ve staré dobré Civilisation II), díky čemuž jsem expandoval daleko rychleji a dynamika mého růstu počítačové protivníky prostě převálcovala dříve, než se jejich pár měst mohlo rozvinout dostatečně pro využití svého územního potenciálu.
Nechybí ani kosmetická chybička z minulého dílu, kdy silnice a jiná infrastrukturní vylepšení zbudovaná mimo dohled měst na mapě zůstávají jakoby neviditelná,
dokud je „neobjeví“ některá jednotka. Oproti tomu tvůrci převzali ze strategie Alpha Centauri koncept hranic, takže je jasné, kde nepřátelská jednotka má a nemá co pohledávat a nemůže jako v minulém díle vandrovat ve vašem týlu do aleluja. Grafické zpracování a tedy i hardwarové nároky zůstaly na totožné úrovni s jedničkou - hráč si dokonce může vybrat mód dle výkonnosti svého počítače. Hra byla též rozšířena o několik scénářů (tažení Alexandra Velikého, sjednocení Japonska), ve kterých je hra modifikována o speciální pravidla a zvláštní úkoly, a editor. Oproti minulému dílu ubyla možnost stavět města na oběžné dráze, zůstal však koncept kolonizace mořského dna.
Suma sumárum znamená Call To Power II jisté zklamání. Zůstalo neopravených několik očividných chyb z jedničky a suma nabízených vylepšení není zas tak velká. Pokud však chcete investovat do nějaké „civilizační“ hry, jedná se o rozhodně lepší volbu, než šáhnout po dílu prvním. Majitelé slabších počítačů můžou dát přednost staré dobré Civilisation II. Ti, kteří nemají počítač vůbec, pak mohou zkusit lidem vládnout v reálném světě. Při pracném šplhání po žebříčku zvolené politické strany však nebudou moci ukládat pozice.
| Call To Power II | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
