Letošní díl Call of Duty je už tím osmnáctým v historii série a co se týče změn je jedním z těch konzervativnějších. Autoři ze Sledgehammer Games nabídli přesně to, co od nich hráči dlouhodobě očekávají, bohužel však nic navíc.
Klíčovou částí hry je jako vždy hra více hráčů.
Jádro hry opět leží v rychlém kompetitivním multiplayeru, který se odehrává na malých mapách ve zběsilém tempu. Více než simulaci skutečné války, jakou se alespoň vzdáleně snaží zprostředkovat konkurenční Battlefield, Call of Duty připomíná arénové střelnice jako byly ve své době Quake a Unreal. Díky přímočaré hratelnosti a propracovanému systému neustálého odměňování pomalu za každý vystřelený náboj dokáže zaháčkovat na pořádně dlouhou dobu, její zběsilé tempo je ovšem v delších seancích únavné.
Tou nejvíce sledovanou novinkou každého dílu je jako vždy příběhová kampaň, a tak se na ni pojďme podívat blíž.
Vanguard celou sérii vrací po čtyřech letech do období druhé světové války, kde jsou ostatně její kořeny. Na rozdíl od kompaktního WWII (naše recenze) se tentokrát podíváme po celé zeměkouli. V celkem devíti misích se zúčastníme například obrany Stalingradu, tankové bitvy v pouštním Tobruku anebo leteckých soubojů u Midway. Poměrně překvapivě tyto momenty drží pohromadě, jelikož je zastřešuje příběh, který se odehrává na samotném konci války, kdy už rudá armáda stojí na prahu Berlína. Na první pohled nesourodá parta hlavních hrdinů si vzpomínkami na minulost krátí čas v žaláři mezi výslechy psychicky nevyrovnaného nacisty Jannicka Richtera, jehož excelentně ztvárnil slavný herec Dominia Monaghan (například Smíšek v Pánovi prstenů).
Příběhová kampaň je krátká, ale zavede vás na mnoho bojišť po celém světě.
Kromě několika skvělých příběhových filmečků je však příběh po většinu času zcela upozaděn a náplň krátké kampaně lze nejlépe popsat slovy jedné z postav: „Střílím nácky. Oni umírají. To je můj plán.“
Což o to, samotné střílení je skutečně zábavné a ať už si vyberete těžkou brokovnici, samopal nebo třeba odstřelovací pušku, vyvolává zásah virtuálního nepřítele ten správně sadisticky uspokojivý pocit. Jenže problém je v tom, že akce je tu tolik, že rychle dojde k zahlcení.
Ano, že se ve střílečce hodně střílí, se tak nějak automaticky předpokládá, občasná změna tempa by ovšem výslednému zážitku jedině prospěla. Hra po celé ty zhruba 4 nebo 5 hodin (na třetí obtížnost ze čtyř) setrvale drží pedál na podlaze a člověk si připadá jako na lovu kachen. Kvůli neměnnému tempu mám nakonec problém vybavit si z té jedné nekonečné přestřelky nějaké výraznější místo, byť mnohé lokace jsou na pohled dechberoucí. Výjimkou jsou snad jen pasáže za ruskou odstřelovačku Polinu Petrovovou (její předlohou byla skutečná hrdinka Ljudmila Pavličenková), během nichž postřílíte „jen“ desítky, a ne stovky nepřátel.
Rozbombardovaný Stalingrad nabízí sice působivé kulisy, bohužel v nich budete jen dokola střílet záplavy nepřátel.
I přes tuto kritiku musím uznat, že jsem se po většinu času solidně bavil, rozhodně však ne na tolik, abych někomu mohl doporučit investici do hry za plnou cenu. Pokud tedy někoho multiplayerová část vůbec nezajímá, raději vynechte Vanguard úplně, poměr cena/výkon by byl špatný, i kdyby byla cenovka poloviční.
Oproti tomu multiplayerová část už od začátku nabízí obsahu dostatek. Celkem je tu 20 bez výjimky skvěle navržených map a k tomu bezpočet zbraní, které si ještě dále můžete modifikovat pomocí spousty technologických doplňků, jako jsou zaměřovače nebo třeba dodatečné zásobníky. Nabídka módů je bohatá, většina z nich jsou staří známí, ale jsou tu i novinky. Například v Patrol klasicky zabíráte „vlajku“, ta se ovšem po mapě neustále pohybuje. Zajímavý je i Champion of the Hill, cože je miniaturní variace na battle royale, které se účastní 8 dvojic či trojic hráčů a vyhrává ten, kdo zůstane jako poslední.
Příjemnou novinkou je možnost vybrat si preferované tempo hry při vyhledávání serverů, podle toho se pak mění maximální počet lidí na každé mapě. Už od prvního dne přitom není problém během několika sekund získat dostatek zábavychtivých spoluhráčů pro jakýkoliv režim, hra totiž podporuje i crossplay napříč všemi třemi hlavními platformami. Pokud nemáte náladu na „master race“ cheatery, případně neschopné páčkovací spolubojovníky, jde naštěstí kdykoliv vypnout.
Nechybí samozřejmě ani povinná letecká mise, příliš zábavná však není.
Nejvíce změn pak najdeme v „hororovém“ zombie režimu, bohužel žádná není k lepšímu. V době vydání totiž ještě není hotová jeho příběhová kampaň, na kterou si zřejmě budeme muset počkat až do příštího roku. Náhradou má být nový mód Der Anfang, což je jakási variaci na roguelite žánr, kdy se se spoluhráči nacházíte v malé oblasti rozbombardovaného Stalingradu, odkud vyrážíte na různé mise. S tím, jak je plníte, se pak otevírají další části města a také lepší schopnosti, po smrti ovšem o všecko přijdete. Tento režim vyžaduje dobrou koordinaci mezi spoluhráči, minimálně alespoň v tom smyslu, aby se nikdo po hlavě nevrhal od předem prohraných soubojů, takže mi místo zábavy přinášel spíše jen frustraci.
Co se technologické stránky týče, nelze mít nejmenších výhrad. Grafika je absolutně špičková, obzvláště v kampani některé scény berou dech. Navíc hra na PS5 létá bez škobrtnutí v 60 FPS. Daň si za to ovšem vybírá v drobných detailech, například obličeje mimo neinteraktivní hrané scény neodpovídají dnešním standardům. Naštěstí po většinu času na obličeje budete hledět jen přes zaměřovače vašich zbraní, takže to ve výsledku ani příliš nevadí. Dobrou zprávou pro konzolové hráče je pak také bezproblémová implementace ovládání pomocí klávesnice a myši, které jednoduše strčíte do USB, a můžete se tak u přesnějšího zaměřování hrbit úplně stejně jako na PC.
Celkově se letošní Call of Duty vcelku povedlo, jen tu chybí nějaký zásadnější faktor, který by je dokázal jednoznačně prodat. Kampaň je sice fajn, ale svojí minimalistickou délkou investici za AAA novinku neobhájí. Multiplayer může zabavit opravdu na dlouho, na druhou stranu občasní hráči nezaznamenají žádný zásadní posun oproti minulým ročníkům, a tak ho mohou pro letošek s klidným srdcem vynechat. Nakonec se tak nejspíše budete rozhodovat podle toho, jak moc vám sedí kulisy druhé světové války. Ať už to bude jakkoliv, nejspíše nebudete muset litovat.
