RECENZE: Kampaň v Call of Duty: Modern Warfare 3 patří k těm slabším

Modern Warfare 3 je projektem plným rozporů. Spoléhá na nostalgii, což je někdy fajn a někdy je toho už moc. Nabízí větší volnost, což je teoreticky dobrý krok, ale prakticky spíš hře ubližuje. Některé mise jsou strhující, zatímco jiné nudné. Kampaň je navíc opravdu krátká. Toto zkrátka úplně nevyšlo.

Přijde mi to jako včera, co jsem hrál Modern Warfare 2, a už je tu třetí díl rebootované série, který má zprostředkovat epický filmový zážitek typický pro značku Call of Duty. Ale bohužel ne vždy se zadaří. Tentokrát je na vině novinka, která nadělala víc škody než užitku.

Na papíře vypadá většina věcí dobře: máme tu ikonické hrdiny i padouchy, zběsilý příběh, proslulé lokace z minulých her a snahu o větší volnost. Jenže slibně působící mix chutná ve finále překvapivě trpce.

Modern Warfare 3 je reboot, což znamená, že se dočkáme odkazů na množství různých aspektů z minulosti. To nemusí být špatné. Některé momenty budou pro fandy Call of Duty sympaticky nostalgické a možná se jim zalesknou oči, ovšem jiné naopak působí jako líná recyklace a přijde onen nepříjemný pocit: „To už jsem viděl, a někdy i v lepším podání.“

Dějově asi neočekáváte originální záležitost a děláte dobře. Je to mix klasických prvků, jako je (starý známý) ruský padouch Vladimir Makarov, hrozby v podobě chemických zbraní nebo mrazivé teroristické útoky. A ano, je to, jako byste namixovali zápletky z hromady různých béčkových akčních filmů. Ale ve finále to nevadí (možná až na otevřený a uspěchaný konec), nikdo asi od Modern Warfare neočekává scénář oscarových kvalit. Příběh je jakž takž funkční, aby aspoň trochu smysluplně propojoval jednotlivé mise.

A znovu kontroverzní

Možná víte, že se Modern Warfare dočkala určitého poprasku kvůli misi z druhého dílu původní série z roku 2009 nazvané No Russian, jejíž náplní bylo teroristické řádění, kdy se obětmi stali nevinní civilisté (aktivní zapojení hráče ale nebylo nutné).

Svou poměrně provokativní úroveň má i třetí Modern Warfare. Je zde mise, ve které – pozor, spoilery – se hráč ujme „teroristky z donucení“, která se ocitne s výbušnou vestou v letadle plném nevinných lidí.

Technicky řečeno jde spíš o interaktivní film než o právoplatný level, ale i tak se dá tušit, že s ohledem na to, co se nyní děje ve světě, způsobí tato krátká epizoda ze hry velké brblání.

Některé z nich jsou klasické v tom slova smyslu, že jde o explozivní epický zážitek, kdy se neustále něco děje a vy nemáte čas si pořádně vydechnout. Neřekl bych, že dané lineární levely patří k vrcholům série, ale jsou často strhující a dokážou vás vtáhnout do dění.

Navíc jako netrpělivý člověk oceňuji, že i když jsou často koncipovány tak, abyste je plnili určitým stylem, když se to nepovede, není vše ztraceno (aspoň ne ve většině misí). Znamená to například, že přestože je úroveň vystavěna na stealth počínání, pokud vás nepřátelé objeví dřív, než by měli, máte šanci se z toho „ramboidně“ vystřílet (samozřejmě v závislosti na zvolené obtížnosti – na vyšších úrovních je to méně pravděpodobné).

RECENZE: Call of Duty: Modern Warfare II je epická jízda ve filmovém stylu

Řekl bych, že předchozí díl byl v tomto přísnější. Tentokrát je o něco snazší vyřešit určité momenty i jiným přístupem, než bylo primárně zamýšleno, můžete si tedy vybrat, jaký herní styl vám vyhovuje.

Volnost? Není to vždy dobrá věc

To je typ svobody, který já, spíš zběsilý a neposedný člověk, oceňuji, protože mi někdy stealth přístup prostě nejde. Ale jak Modern Warfare 3 ukazuje, volnost není vždy ku prospěchu věci.

Nový díl totiž přichází s takzvanými misemi Open Combat, kdy jsou sice známy vaše úkoly, ale jakým způsobem je splníte, je čistě na vás. Působí to jako dobrá věc, ovšem dokud nezjistíte, že to nepříjemně narušuje tempo hry.

Já od Modern Warfare očekávám dynamický zážitek na filmové úrovni, ale dané úrovně působily často rozvlekle. Jsou poměrně rozsáhlé a někdy až nudné. Když z lineární úrovně, kde jste si užívali divoké přestřelky a exploze, přejdete do levelu, kdy se tak trochu „couráte“ od jednoho úkolu ke druhému, aniž by se po cestě dělo něco zajímavějšího, jednoduše to nemile překvapí.

Je hezké, že se tvůrci snaží přijít s něčím rádoby novým, ale z mého pohledu to kvalitě hry příliš nepomohlo. Mnohem lepší volbou je to, že v případě přímočařejších misí máte možnost zvolit si způsob jejich hraní, než rozsáhlejší otevřené úrovně, kde máte sice velkou volnost, ale většinou se nedá smysluplně využít. Ne že by ani v minulosti nebyla nabídnuta větší svoboda, ale nikdy předtím jsem neměl takový pocit rozvleklosti a absence atmosféry a napětí.

Nepotěšilo mě například ani to, že v úrovni, v níž bylo nutné zničit tři vrtulníky, se mi povedlo odstranit dva a těsně před zničením třetího byla má postava zabita. Musel jsem opakovat celou misi, protože nedocházelo k automatickému ukládání. V lineárnějších levelech se postup zaznamenává vcelku často (někdy v rámci pár sekund), ale tady jsem měl smůlu, musel jsem začít znovu. A Open Combat úrovně nejsou úplně krátké.

To samé ovšem neplatí pro celou kampaň. Samozřejmě záleží na zvolené náročnosti a tomu, jak moc budete chtít prozkoumávat otevřenější lokace, ale odhadem můžete sledovat závěrečné titulky klidně i za čtyři hodiny, což není zrovna moc ani na Call of Duty. Speciálně s ohledem na zakomponování misí Open Combat, které jsou mnohdy zdlouhavé.

Vzrušení ubylo

Nebudu chodit kolem horké kaše – úrovně Open Combat pro mě byly spíš nutné zlo a těšil jsem se, až skončí. A asi se mi nemůže nikdo divit, když mě v jednu chvíli hra rozmlsá intenzivním levelem v nitru věznice, kde probíhá vzpoura, a za chvíli člověk bloudí v bludišti z kontejnerů, které působí nekonečně a hlavně nudně. Problémem je, že Open Combat misí je poměrně dost a ukousnou nemalou část z kampaně.

Ale abych jen neprskal. Pokud dojde na lineární mise, sice jsem zmínil, že nejsou úplně tím nejlepším, co Modern Warfare přineslo, ale veskrze jsou povedené, přestřelky zábavné a adrenalinové. Občas se sice ukáže, že umělou inteligencí ovládaní protivníci nejsou géniové, ale obecně jsem si většinu těchto úrovní užil. Přesto je trochu mrzuté, že chybí originálnější momenty, jako je například honička na autech z předchozí hry, která sice nebyla ideálně zpracovaná, ale šlo o zajímavé zpestření.

Modern Warfare 3 je řemeslně zvládnutý víc než slušně, vizuály a zvuková stránka nejsou vůbec špatné, žádné technické problémy jsem nezaznamenal.

Modern Warfare 3 je důkazem, že ne vždy jsou nové prvky nutně pozitivem. Někdy prostě platí, že když něco není rozbité, není třeba to spravovat. Mise Open Combat jsou zdlouhavé a ne vždy zábavné a hlavním negativem je to, že narušují tempo hry a kazí její dynamiku. Nový přírůstek do série prostě není to pravé ořechové a nenabízí takovou porci zábavy jako dvojka, která byla zkrátka lepší.

A jen pro informaci: možná jste četli, že hra dokáže ukousnout pořádnou část z vašeho úložiště, a není to lež – v mém případě to bylo pěkných 234,9 GB.