Za těch 22 let, co série Call of Duty vychází, se toho změnilo mnohé. Vlastně vše. Z druhoválečné střílečky, která se snažila co nejvěrněji zprostředkovat atmosféru skutečných bitev, se hra posunula do hyperaktivní zběsilosti, konkurující spíše Fortnite než dříve bratrskému Battlefieldu (jehož poslední díl se mimořádně povedl).
Aktuální Black Ops 7 pak tento přerod definitivně podtrhuje a vývojáři už se ani nesnaží předstírat, že mají generaci boomerů úplně u zadku. Takže pokud stále s nostalgií vzpomínáte, jak jste kdysi do rána „smažili“ dvojku, případně první Modern Warfare na LANkách, tak vzpomínejte dál a k novému „Kodku“ se radši ani nepřibližujte. Tahle hra není pro starý.
Kvůli kampani si hru rozhodně nepořizujte. Připomíná spíše drogový úlet, navíc je optimalizovaná pro 4 hráče.
A nejlépe je to vidět už na kampani. Často se říká, že Call of Duty je jen o multiplayeru a příběhová kampaň je jen takový tutorial, ale osobně znám docela dost lidí, kteří naopak hrají pouze tu. Sám jsem si některé díly (první Black Ops, WW2, Infinite Warfare…) pořídil jen kvůli ní, mulťák ani nezapnul a i tak měl pocit dobře utracených peněz. Čas od času je podobný vyskorozpočtový výplach prostě potřeba, i mozek si někdy potřebuje odpočinout, že jo.
Na letošní díl jsem se těšil od prvního traileru, který mi atmosférou připomínal něco mezi Deus Ex a filmem Inception. Ehm, více jsem se mýlit nemohl. Pravdou je, že s tradiční předskriptovanou kampaní, na jakou jsme až na výjimky v podobě Black Ops 4 a druhých Modern Warfare 3 (ano, číslování jednotlivých dílů není úplně nejšťastnější) zvyklí, nemá společného nic. Kdybych ji měl k něčemu přirovnat teď, tak nejspíše k raidu z Destiny 2 na koňské dávce LSD.
Zábavnost kampaně závisí na tom, s kým budete hrát. Ani s partou kamarádů však není příliš o co stát.
Zápletkou se vůbec nemá smysl zabývat, prostě hrajete za partu mariňáků, které nějaká potetovaná káča nechala zplynovat halucinogenem a oni ji musejí zabít, aby zachránili svět. Ne, vážně, snad nikdy pro mě u hraní nebyl příběh tak nepochopitelný jako v tomto případě. Což je trochu škoda, protože jednu z důležitých rolí má třeba můj oblíbený herec Michael Rooker. Každopádně s tím, na co jsme byli v předchozích dvou dekádách od Call of Duty zvyklí, tu nenajdeme nic ani náznakem.
Polovinu kampaně strávíte v abstraktních vesmírech, kde budete střílet po obřích pavoucích, oživlých kytkách nebo obrech, k tomu z nebe budou pršet mačety a vždy, když se konečně zorientujete, teleportují vás zase někam jinam. Druhá polovina misí se odehrává na veliké otevřené mapě, kde můžete volně poletovat (doslova) a vybírat si místa střetnutí po svém. Po dohrání hry se mimochodem tato velká mapa otevře celá a můžete tam plnit „endgame“ do aleluja.
Kampaň střídá veliké otevřené mise s halucinogenními koridory.
Ještě větším úkrokem od zažitých standardů je však fakt, že kampaň je kooperativní pro čtyři hráče, což s sebou nese spoustu negativ. Třebaže musíte být pořád online, že hru nemůžete ukládat v průběhu misí (po opuštění hry se dosažené checkpointy vymažou) a že vás po pár minutách nečinnosti hra automaticky vykopne. Ano, můžete to zkusit i sólo, ale náplň na to není optimalizovaná – jednak spousta mechanismů přijde vniveč (například vojáky se štíty musíte obklíčit, což se v jednom dělá opravdu špatně), jednak s vámi spolubojovníci mluví a jsou součástí cutscén, přestože na bojišti fyzicky nejsou. Takže pokud nemáte přátele, kteří by do hry zainvestovali, jste vydáni na milost a nemilost anonymním lidem z internetu, což může dopadnout všelijak.
Už 14 dní po vydání jsem měl potíže v dopoledních hodinách někoho vůbec sehnat, večer se vždycky někdo našel, jen aby se v té největší řeži bez vysvětlení odpojil a nechal mě ve štychu. Nakonec jsem však měl štěstí a narazil na anglicky mluvícího Němce, se kterým jsme většinou kampaně proletěli na jedno posezení jako nůž máslem. Nemůžu popřít, že to byla docela sranda, ale jak často říkám – s dobrými lidmi je zábavné cokoliv, takže bychom se asi u lepší hry bavili ještě lépe. Každopádně stručně a jasně – kampaň Black Ops 7 ničím nepřipomíná Call of Duty a nestojí ani za to, abyste si kvůli ní na měsíc zaplatili Game Pass.
Grafika je solidní, ale žádné terno. Důležité však je, že se rychle hýbá.
Co se ovšem multiplayeru týče, je to jako nebe a dudy. Přišlo mi, že díky Battlefieldu 6 jsem docela saturovaný, co se online stříleček týče, ovšem Call of Duty ho téměř ničím nepřipomíná. To není jiná liga, to je jiný sport. Zatímco Battlefield 6 se (samozřejmě s nadsázkou) snaží imitovat skutečné bojiště, a tak je potřeba postupovat opatrně a koordinovaně, Call of Duty je prostě mlýnek na maso, kde se pořád jede na nejvyšší rychlost. Až zde oceníte naprosto famózní „gunplay“, tedy jen těžko popsatelné uspokojení ze střelby do virtuálních panáčků. Hra opravdu dokáže vyvolat ten pocit, že v rukou držíte smrtící nástroj a každý zásah má odpovídající efekt.
V podstatě jde v tomto ohledu o stejnou hru jako v předchozích letech, jen se spoustou drobných vylepšení. Ta mají ovšem poměrně veliký dopad na výsledek. Tak například je tu možnost vypnout si tzv. skill based matchmaking, což ve výsledku znamená, že vám hra nebude filtrovat protivníky podle jejich schopností. Díky tomu budete zažívat ty (pro většinu hráčů) dávno zapomenuté pocity, kdy naprosto dominujete bojišti, případně vás naopak budou šikanovat „velcí kluci,“ kteří u hry pravděpodobně tráví více času než vy v zaměstnání. Super je i možnost běhat po zdech a odrážet se od nich, už tak absurdně přepálená akční stylizace tím dostává další úroveň.
Podstata hry je v multiplayeru, který je zběsile rychlý.
Na výběr je dostatek módů, od klasických team deathmatchů přes variaci na Counter-Strike (Search and Destroy) nebo Capture the Flag (nový Overload) až po Skirmish pro dvacet hráčů na každé straně, ve kterém se hra přece jen trochu zklidní.
Nabídka map je obrovská, ostatně mluví se o zatím největším Call of Duty vůbec, spoustu z nich však budete znát už z minula (ano, samozřejmě je tu zase Nuketown). To samozřejmě není výtka, nových je i tak dost a další budou přibývat, což lze konstatovat i o zbraních.
Zůstává i motivační systém odměňování – po každém zápase dostanete nějaké body zkušeností a postupujete v pomyslné hierarchii, čímž si otevíráte přístup k různým výhodám. Hra vás prakticky pořád plácá po ramenou, i za prostý „frag“ vyskočí nějaká ta medaile, takže i když jste největší loser, pořád budete mít motivaci hrát dál.
Samozřejmostí je pak nekonečná paleta různých barevných skinů pro postavy, ale i každou z mnoha zbraní, takže už teď přestřelky místo bojiště budoucnosti připomínají karneval. A to jsme teprve na začátku životního cyklu, za pár měsíců budou Black Ops 7 vizuálně na úrovni Fortnite, o tom ani na chvilku nepochybujme.
Zombie mód nepřináší nic nového, ale díky povedené mapě se v něm dá i tak utopit spousta času.
Pak je tu ještě režim zombie, kdy se bráníte obrovské přesile a mezi jednotlivými vlnami nepřátel máte možnost si za nasbírané body dokupovat další vybavení. Nic nového pod sluncem, ale mapa je fajn (a další se již chystá) a pokud narazíte na schopné spoluhráče, dají se tam utopit další hodiny.
Letošní Call of Duty je moderní střílečkou se vším, co k tomu patří, a i když je v žánru nabito, svoji vysokou cenu si dokáže obhájit. Má skvělou grafiku, hromadu obsahu, motivační program, který vás u hry udrží nadlouho a především zběsile rychlou a návykovou hratelnost, co vám instantně dokáže vstříknout adrenalin do žil. Kampaň je sice mizerná, bez přehánění nejhorší v historii značky, ale o tu tady fakt nejde. Posmívat se dnešnímu Call of Duty za přímočarost, odklon od původní myšlenky nebo vizuální přeplácanost je snadné, ale vypovídá to více o posměváčcích než o samotné hře. Ta dělá přesně to, co chce a dělá to na výbornou.
