Burnout: Revenge

Zatímco vloni zavládla na silnicích anarchie, letos bylo vyhlášno stanné právo. Zatímco vloni propadli hráči bezmeznému nadšení, letos se schyluje k vlně hysterie. Zatímco vloni to všechno bylo o závodění, letos jde především o pomstu.

Ondřej Zach:
Existují hry, které můžou majitelé PC konzolovým kamarádům závidět. Mezi tyto tituly se bezesporu řadí série Burnout, jejíž čtvrté pokračování - nazvané Revenge - dokazuje, kdo je vládcem vrakoviště, kam míří stovky na kusy rozmlácených luxusních vozů. Burnout si nehraje na závody, kde se nějak řeší dopravní předpisy, právě naopak, ty správné bouračky odměňuje. Jinými slovy: posadí vás za volant pořádně nabroušené káry a řeknou, který režim se právě jede. Těšit se můžeme na důvěrně známou klasiku jako závod na čas, poslední exploduje, GP a další. Opět se podíváme do různých koutů světa, čekají na nás nové události a samozřejmě smrtelně rychlá jízda, kdy řízení vozu osciluje na prahu vašich jezdeckých schopností a podvědomých reakcí. Možná si říkáte, proč opakujeme fakta, která dokonale sedí na trojku. Ona totiž velmi dobře sedí i na právě recenzovaný díl, který prakticky pouze rozšiřuje a vylepšuje to, co již známe. Ostatně podrobnosti naleznete v naší recenzi na Burnout 3: Takedown.

Burnout 3: Takedown představoval vrchol, čili obavy z "rejže" se nám zdály oprávněné.

Když byl ohlášen čtvrtý díl, říkali jsme si, co chtějí na takovémhle dílku, ještě před příchodem next-gen konzolí, vylepšovat. Burnout 3: Takedown představoval vrchol, čili obavy z "rejže" se nám zdály oprávněné. Zbytečně. První dojem je takový, že celkově už tak rychlá hra se ještě o něco urychlila. Podílejí se na tom dvě věci. V prvé řadě lze, při patřičné rychlosti, bez rizika havárie nabourávat auta jedoucí v našem směru. Nejen že se efektně rozlítávají do stran, kutálejí po silnici a při troše štěstí ještě napáchají další škodu, ale přidávají i tolik potřebný boost. Určitě známe situaci, kdy jedeme na prvním místě a pomalu se nám odčerpává turbo, poněvadž nemáme do koho bourat. Toho pak využívají soupeři, kteří nás v ten nejméně vhodný okamžik předjedou. Příklon k daleko větší akci je patrný.

Tím se dostáváme k druhému a dle mého názoru nejvíce zlomovému a zábavnému aspektu. Burnout 4 totiž přichází s odbočkami na trase a to pěkně z gruntu. Známe hry, u nichž je problém objevit třebas jen jednu schovanou zkratku. Známe ale také Burnout 4, jenž nás prakticky skoro pořád nechává zvolit, kudy pojedeme. I když, dost často prostě někam zapadneme a jsme rádi, že se náš superlight nerozmlátil na kusy. Nejvíc vás ale dostanou situace, kdy si říkáte, že už to máte spočítané a ona se, k velkému překvapení, za šňůrou s prádlem neobjeví zeď, ale pěkně vypečená zkratka. Nezbývá než držet nohu na plynu, přidávat turbo a věřit, že za sudy a podobným haraburdím, které cestou nabíráme, nebude nějaká pořádná zatáčka nebo překážka. Dále se mnohem víc skáče. Z ničeho nic najednou jedeme po stavební rampě a najednou konec: plachtíme si to vzduchem a ze vzduchu se napojujeme přímo na silnici. Celkově to umocňuje dojem z rychlosti, kdy už řídíte naprosto podvědomě a pomalu si přestáváte uvědomovat to auto, kolem kterého jste v protisměru prosvištěli.

Prostředí se tváři lépe, potěší dostatek interaktivních předmětů k nabourání.

Na herních možnostech se mnohé nezměnilo. Stále se jedí těch několik typů závodů na medaile, otevíráme si nové události, třídy, získáváme respekt a samozřejmě zaznamenáváme a dosahujeme těch nejšílenějších bouraček a efektivních likvidací soupeřů. Mírně se vylepšil režim bourání na křižovatkách. Cílem zůstává najet například do kruhového objezdu tak, bychom způsobili co "nejdražší" dopravní nehodu. Tento mód vypadá nyní daleko přirozeněji, navíc když vše dokonale zinscenujeme, završí naše snažení efektivní "demoliční" výbuch. S bouráním souvisí další nový mód, v němž máme danou částku v dolarech, kterou musíme na normální trase dosáhnout tím, že likvidujeme dopravu jedoucí v našem směru. Ve vrchní části nám nemilosrdně odpočítává čas. Tím se dostáváme k názvu hry – pomsta. Právě pomsta zde sehrává svoji důležitou roli v okamžicích, kdy nám hra pěkně označí soupeře, jenž zapříčil naši bouračku. Jak komentují autoři: tohle není o vítězství, ale o odplatě!

Po grafické stránce jsme zaznamenali, že deformování aut ještě o špetku více lahodí oku. Také prostředí se tváři lépe, potěší dostatek interaktivních předmětů k nabourání. Zkrátka, třetí díl téměř po všech stránkách dostává na frak. Mimo hudby. Ne že by rock v Revenge byl špatný, to ani náhodou, ale chybějí nám takové pecky jako Sunshine in the Morning či Lazy Generation. V neposlední řadě EA nezapomíná ani na čím dál tím více protěžovanou hru více hráčů po internetu, nicméně ta na tom u nás zatím není dobře. Celkově je tedy nový Burnout akčnější, hratelnější, možná o něco lehčí, ale pořád stejně zábavný. V případě bouračky už vám soupeři tolik neujedou, na druhou stranu vy zase jen tak netrhnete je. Výsledek je ale jasný: pokud jste měli rádi trojku, čtyřku si zamilujete.

Criterioni a jejich svět

Firma Criterion je velmi zvláštní. Nejprve vytvoří vývojové prostředí Renderware, které je masivně využíváno dodnes a jeho sílu demonstruje na prvním Burnoutu. Bez většího povšimnutí následuje druhý díl, a když si v Criterionu řeknou, že nejsou moc spokojeni s tím, jak vývojáři dokáží Renderware využívat, naprogramují jen tak mimochodem „trojku“, která dost značně změní chápání pojmu „arkádové závody“, a ve čtvrtém dílu předvedou téměř nemožné – předchozí díl ještě vylepšit. Vzhledem k tomu, že v současnosti pracují na střílečce Black, takže jsme zvědavi, jak se od jejího vydání změní žánr FPS.

Michael Mlynář:
Jak již naznačil Ondra, čtvrtý Burnout je do značné míry vpravdě šokující hrou. Čekáte nastavovanou kaši v přesně tom stylu, jaký mají v Electronic Arts v oblibě a místo toho se vám v mechanice spustí něco, co jste si nedokázali představit ani v nejdivočejších snech. Faktografické informace byly zmíněny již v první části dnešní recenze, rád bych proto pohovořil něco málo spíše o dojmech ze samotného hraní.

Tím nejintenzivnějším je samozřejmě rychlost. Kdo by si ještě nedávno pomyslel, že může nějaká hra být rychlejší než Burnout 3? Asi málokdo. Hra je nyní tak rychlá, že nejenže se s naprostým přehledem stává nejrychlejší závodní hrou všech dob, ale konkurovat jí v tomto ohledu nemůže ani B3, jenž se z dnešního pohledu jeví spíše již jen jako taková pohodová zívačka. Ještě štěstí, že můžeme bourat některé civilisty i v klasických závodech a navíc jsme za to ještě odměňováni v podobě nabíjení boostometeru.

Ať se tedy díváme na Burnout: Revenge jakkoliv, je pro nás právě tento titul zhmotněním ideálu závodních arkád.

Na první pohled by se mohlo zdát, že možnost řezat to do civilní dopravy, která jede stejným směrem jako vy, hru podstatně ulehčí, ale zdaleka to není pravda. Vzhledem k ukrutným rychlostem, jakými se zde po drtivou většinu času řítíte, totiž mnohdy vůbec nestíháte uvažovat o tom, zdali tamto, co se k vám neméně ukrutně rychle blíží, jede stejným směrem jako vy nebo v protisměru. Hra se tak ještě více stává dílem intuice a praxe v rychlém vyhodnocování situací na silnici. To je ztíženo navíc o skutečnost, že provoz na silnicích je nyní o poznání hustší. O to větší zmatek v tom pak máte v případech, že zrovna závodíte v lokalitě, kde se jako na potvoru jezdí po levé straně silnice, a když se do toho ještě připlete úsek spletitých dálničních nadjezdů a podjezdů, tak je vymalováno. V takových případech vám pak pomůže jediné: za žádnou cenu nepouštět plyn ani boost a zodpovědně se modlit. Skutečnost, že můžete bourat i do běžných účastníků silničního provozu zde ale není jen tak pro srandu králíkům a hráčům nebo jen proto, aby to autoři odbyli alespoň nějakou tou novinkou, ale mají přímý vliv i na hratelnost. Jejich prostřednictvím totiž může rovněž docházet k takedownům a to konkrétně v situacích, kdy se vám podaří nebohého civila sestřelit tak šikovně, že se připlete do cesty některému z vašich soupeřů.

Ač je Burnout: Revenge tou nejpříkladnější arkádou, překvapivě zde do jisté míry funguje i fyzika. Opět se počítá s hmotností vozů, ale tentokráte i těch civilních. Pokud nemáte dostatečnou rychlost a chcete si k boostu dopomoci sejmutím náklaďáku nebo autobusu, dost často si tím spíše pohoršíte. Maximální rychlost je potřeba i na mnohých skocích. Některé z nich jsou totiž pořádně drsné a pokud na ně nenajedete pořádně rychle, nemusíte vůbec doletět tam, kam máte, a místo toho se zřítíte třeba někam do propasti. Věřte nebo ne, ale tato skutečnost hře dává i náznak jakéhosi taktického rozměru a je jasné, že v online bitvách budou vítězit zejména ti, kteří budou mít všechny tratě dokonale najeté i se všemi jejich zkratkami a skoky.

Klady a zápory

Grafika
Rychlost
Akce
Živelnost

Soundtrack mohl být lepší

Z technického hlediska nelze hře rovněž nic vytknout. Snad jen ten ne úplně ideální soundtrack, který se ke hře sice hodí, ale převaha módních neopunkových kapel působí trochu lacině. Navíc je zřejmé, že v EA zcela jistě nakoupili velmi výhodně licence na songy kapely The Doors, jelikož po velmi podařené předělávce Riders on the Storm v NFSU2 se nyní setkáváme s Break On Through, která je ovšem samozřejmě rovněž remasterovaná do modernější podoby. V tomto případě si ale nejsme vůbec jisti, zdali je to ku prospěchu věci. Naprosto brilantně ovšem působí grafika, která i přes znatelná zvýšení rychlosti neztratila nic ze svého půvabu a plynulosti. Dokonce přibyla i nějaká ta vylepšení, což při razantně zvýšeném počtu interaktivních polygonů působí vskutku velmi impresivně, jelikož při vypečenějších bouračkách vzduchem lítá doslova všechno, co je po ruce. Ať se tedy díváme na Burnout: Revenge z kteréhokoliv úhlu, nemůžeme se ubránit pocitu, že právě tento titul je zhmotněním ideálu arkádových závodních her.

Burnout: Revenge

Výrobce/Vydavatel	Criterion/EA
Platforma	PlayStation 2, Xbox

Multiplayer:	ano
Vibrace/Analog:	ano/ano
Paměťová karta:	516 kB

Verdikt:

Famózně překvapující pokračování. Čekali jsme nastavovanou kaši, dostali jsme petardu, která nás zaskočila snad ještě více než předchozí díl.

Hodnocení:

Ondra 90%, Michael 92% (info)