Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Zatímco se pomalu začínám stresovat z blížící se zkoušky dospělosti, na pulty trafik přichází výroční sté vydání časopisu Level, které v příloze servíruje první dva díly už tehdy kultovní adventurní série Broken Sword. Stálo mnoho přemáhání nechat disky zabalené v igelitu a místo toho se trápit ruchovci, lumírovci a dalšími důstojnými starci, kterými se v nás tehdy povinné školní osnovy snažily zadupat veškerou lásku ke čtení. O to lákavější ale byla odměna – s maturitou v kapse a schválenou přihláškou na vysokou školu jsem prožil naprosto ideální bezstarostné léto.
Vývojáři pracovali s původními grafickými podklady.
Tehdy bohužel nebyl Twitter, aby mi nějaký samozvaný expert poradil, že mám dělat alespoň dvanáctky denně a všechny výdělky ukládat na nejlépe úročený účet, abych si dnes mohl koupit investiční byt. Našel jsem si proto jen brigádu, která stačila akorát k tomu, abych obrážel hudební festivaly a občas mohl i pozvat nějakou holku na pivo. Alespoň mi ale zbyl čas i na dohrání obou Broken Swordů…
Pokud právě kontrolujete, jestli jste se náhodou neocitli na osobním blogu, neodcházejte, tohle ještě bude opravdová recenze. Bez nostalgického vzpomínání a vysvětlení dobového kontextu je ovšem psaní o Broken Swordu nemožné. Při veškeré úctě k žánru adventur dnes tento rozjímavý kousek působí stejně svěže jako filmy pro pamětníky s Vlastou Burianem.
Ovládání je stejné, a přesto jiné. Zmizel pixelhunting, zahrají si i hráči s gamepady.
Platí to už o samotném scénáři, který je vyloženě naivní. Ovšem sympaticky naivní, nutno říct, jako třeba rané filmy s Indiana Jonesem z poloviny 80. let. Hrajeme za nezávislého novináře George, který se shodou okolností namočí do pořádného dobrodružství. Události ho nakonec zavanou do mnoha exotických lokací, kde bude pátrat po odkazu templářského řádu. Ale pozor, i když se hra netváří smrtelně vážně a pracuje s nadsázkou, příběh je promyšlený do nejmenších detailů, ostatně doporučuji na toto téma náš loňský rozhovor s režisérem Charlesem Cecilem (viz náš odkaz).
Asi není potřeba popisovat, které obrázky jsou z nové a které ze staré verze, že ne?
Ne, adventury naštěstí neumřely, jak se jim předpovídalo už na počátku tisíciletí, ale musely se přizpůsobit. I poslední pokračování zavedených značek jako Monkey Island (naše recenze) nebo Syberia (naše recenze) se nebály inovací, oproti tomu remake Broken Swordu změnil pouze grafiku. Hratelnost se tak stále sestává z košatých rozhovorů, hledání interaktivních prvků v každé z mnoha obrazovek a vymýšlení, jak je využít k dalšímu postupu.
Kdykoliv lze přepnout do původní grafiky.
Pro konzervativní fanoušky je to samozřejmě dobře, dostanou přesně tu samou hru, na jakou si pamatují. Dokonce zde lze plynule překlikávat mezi novou starou grafikou, takže můžete detailně porovnávat, jak věrně se autoři drželi originálu.
Z rozlišení 640 × 480 je dnes 4K, což působí skvěle i na těch největších monitorech. Grafici vycházeli z původních konceptů, a tak každá jednotlivá obrazovka vypadá skoro přesně tak, jak si pamatujete. Proč skoro? Inu, protože Cecil je perfekcionista a „opravil“ chyby, kterých jste si s největší pravděpodobností nikdy nevšimli. Třeba když během úvodní sekvence výbuchu v kavárně spadne jedna z barových židliček na zem, ale při osobní návštěvě této lokace pak byla jen lehce posunutá.
Broken Sword teď vypadá jako drahý animovaný film, protože každé políčko animace bylo ručně překreslené. Díky tomu teď hlavní hrdina plynule zvedá hlavu podle toho s jak vysokým člověkem se baví a vrhá opravdový stín.
Autoři myslí i na ty, které nebaví zákysy, a tak je neustále k dispozici nápověda.
Méně viditelné, ale o to možná důležitější úpravy se dočkalo i ovládání, aktivní místa jako by měla magnet, k němuž se kurzor přichytává, když s ním najdete do jejich blízkosti. Zní to asi nepřesvědčivě, ale je to velmi intuitivní, obzvláště pro hráče zvyklé na gamepad, na které vývojáři také mysleli. Schválně jsem si počkal na konzolovou verzi, což zní tak trochu jako svatokrádež, ale kupodivu to celé funguje i bez myši.
Autoři ovšem mysleli i na nováčky a mladou generaci, jejíž zástupce jednoduše nevidí zábavu v tom zírat desítky minut do statických obrazovek a snažit se vymyslet, jaký postup si pro ně leckdy až příliš odvázaní návrháři připravili. Ano, legendární kozel je tu pořád (viz náš článek). Nápověda má tři stupně, od lehkého postrčení správným směrem až po podrobný návod. Na jednu stranu tak přijdete o pocit výzvy, na tu druhou se můžete naplno ponořit do příběhu, jako byste četli napínavou knihu.
K tomu vám pomůže i vynikající česká lokalizace formou titulků. Ta se nebojí typicky domácích výrazů, čímž se místy lehce odchyluje od originálu, až na výjimky ovšem nemění původní vyznění. Za mě je tento přístup v pohodě, až tedy na „přihřátého“ recepčního, který bůhvíproč mluví jen pomocí zdrobnělin.
Bohužel stejné péči jako zbytku hry se nedostalo zvuku, který zní přesně tak plechově jako před těmi třiceti lety. Rozdíl oproti moderní grafice je tak propastný, že skoro stálo za to udělat nový dabing. Sice bychom asi přišli o neskonale sexy hlas asistentky Nico, aspoň by se dalo hrát i na sluchátkách.
Každopádně to je jen detail. Sice musím říct, že už mě ty neustále remastery a remaky nudí, pokud ale vezmu jeho samotnou existenci na milost, Broken Sword jednoduše nemohl být zmodernizován lépe. A pokud se přeci jen nehodláte otáčet do minulosti, nevěště hlavu – ve výrobě už je i plnohodnotný šestý díl (viz náš článek).
