Hrot byl něco jako zjevení. Na vlastním enginu spíchnutá old school doomovka plná nejrůznějších referencí na českou popkulturu i historii. Nejenže byla skvěle hratelná, ale snad na každém kroku jste se královsky bavili všelijakými vtípky. Brno Transit jde jinou cestou. Jde o psychologický horor. Tedy aspoň tak se prezentuje. Český Silent Hill ale nehledejte, pořádný bizár však ano.
 |
Zajdi si na párek
První den v práci, to jsou vždycky nervy. Ale pro našeho nejmenovaného hrdinu jde o mnohem víc než o stres z nového kolektivu a nových požadavků. Pokud něco zkazí, může to někoho stát i život. Náš neohrožený hrdina se má stát strojvedoucím v metru. Pokud však čekáte pražské linky A, B a C, ty byste zde hledali marně. Brno Transit prezentuje alternativní universum, kde Brno konečně dostalo podzemku a libozvučné názvy stanic jako Sovinec nebo Motolice.
Začíná typická pracovní rutina. Běžet vyřídit požadované dokumenty, vyblejsknout na průkazku, seznámit se s partou a dát si vítězoslavně párek. Jo a samozřejmě nezapomenout koupit si jízdenku. Přece nepojedete načerno.
Hrot se držel zavedených pravidel žánru starých FPS, Brno Transit je víc experimentální. Asi by se slušelo říct, o čem vlastně hra je. Těžko říct. Nejspíš horečnatý sen způsobený otravou z párku. Pokud někdo ví, o čem to celé je, není to nikdo jiný než autor – Spytihněv.
Hra je téměř surrealistický zážitek, kde jeden absurdní moment a krátký rozhovor střídá druhý. Žánrem jde o adventuru z první osoby, ale s minimem interakce. Série různých úkolů, která vyvrcholí arkádovou mezihrou, kde ovládáte vlak metra a snažíte se dojet do další zastávky včas a nenarakvit to do soupravy před vámi. Zdá se to snadné, ale není.
HrotNad socialistickým Československem se stahují černá mračna. V ulicích Prahy se děje cosi zneklidňujícího. Místo soudruhů a soudružek se po městě potulují podivná monstra a bytosti v plynových maskách. Kdo jsou a co chtějí? To se asi nedozvíte. Ale dobře se do nich střílí.   |
Vlak je obrovský behemoth, který má brzdnou dráhu jak trabant na banánové slupce. Zastavit na přesném místě chce cvik. Poté, co si odjezdíte několik jízd a prožijete ještě pár divných zážitků, je konec. Hra skončí stejně náhle, jako začala. Protože Hrot považuji za jednu z nejpovedenějších FPS dekády, tak to má Brno Transit oproti svému staršímu akčnímu předchůdci velmi těžké.
Příští zastávka, Stanice duchů
Nechci být vůči Brno Transit až příliš tvrdý, autor sám píše v popisu, že jde o krátký zážitek. Ale problém není jen v délce, kdy hru dohrajete v pohodě do hodiny. Začátek Brno Transit vás strhne stejně jako Hrot. Jedinečnost a divnost z titulu přímo kape. Ale už při prvních krocích je něco trochu jinak. Zdejší svět je mnohem prázdnější. A nemyslím si, že by to bylo tím, že Brno neznám tak dobře jako Prahu, a tak nechápu reference.
Ty zastávky, které ve hře jsou, prozkoumáte horem dolem za pár minut a až na pár „příběhových“ lokací tam nic moc není. V Hrotu byl na každém kroku nějaký vtip, zde jsou vtipy pouze součástí krátkého, byť opět bezchybně divného příběhu, o jehož hloubce se dá nejspíš debatovat pouze u zkažených párků a pořádné dávky piv.
Mám pocit, že celý nápad vznikl tak, že autor měl v Brně otravu párky. Jeden z nejlepších momentů hry je, když poprvé jedete s instruktorem. Ten vás pokaždé, když zastavíte, ať už správně, nebo špatně, zpraží přísným pohledem. Získáte ten přesný nejistý pocit, že vás soudí za vaše chyby, i když vše uděláte správně. Na konci hry se pak vyhodnotí, jak dobří strojvůdci jste byli. Tedy kolikrát jste dorazili do stanice na čas.
I přes touhu zkoumat tento fiktivní hnědý svět brněnské podzemky dopodrobna jsem až na pár světlých výjimek nic mimo hlavní dějiště nenašel. Prostředí je prázdné, a když svitla naděje, že se dá jít alternativní cestou při znovurozehrání hry, ihned byla uhašena. K průzkumu tak nabádá jen sbírání mincí, které vede ke splnění jednoho z achievementů.
Brno Transit postrádá jasnou koncepci, je to slepenec skečů a scén, který by ale o to snáz mohl být mnohem delší. Takhle působí jako koncept, který autor nedovedl do zdárného konce. Pokud by bylo ve hře víc aktivit a maličkostí mimo hlavní děj, nebo se hra na chvíli zasekla na rutině pracovníka metra a předvedla něco ze zákulisí fungování, byl by hned zážitek zajímavější. Příběhovky, které zároveň zvládají pracovat s rutinou, mají své místo, a takový The Mortuary Assistant to zvládl skvěle a ještě vás naučil krom toho, jak vyhnat démona, i to, jak správně balzamovat nebožtíky. Obojí se vám jednou mohlo hodit.
Příjemný realismus je nutnost cestovat fyzicky metrem mezi stanicemi jako pasažér a sledovat zadumané pokřivené tváře ostatních cestujících. Celé brněnské metro je jedna mapa bez jediného loadingu. Pokud máte dobrodružného ducha, můžete zkusit i pěší cestu mezi tunely a uhýbat projíždějícím vlakům. To se ale nedoporučuje.
Hnědý engine opět v akci
Brno Transit jede na stejném enginu jako Hrot. To se odráží na jeho jedinečném depresivním vizuálu, který trochu evokuje první Quake. Stylovost enginu i autorova uměleckého cítění se podepisuje i na zobrazení postav. To jsou spíš karikatury jak z nějakého starého českého stop motion filmu. Vypadají přinejmenším znepokojivě. To samé platí i o animacích. Ty jsou záměrně neumělé.
Hra sice není tradiční horor, ale atmosféra jí nechybí a dojde i na pár jump scare momentů. Ty nejsou nijak laciné a dobře do celého toho ujetého světa sedí. Hudební doprovod vše krásně dokresluje a kromě perfektní rave hudby, která doprovází vyvrcholení celé psychedelické jízdy, dojde i na tajemný ambient v katakombách. Hra postrádá dabing, ale hlas tu přece jen zazní, z místních tlampačů se ozývá huhňavě název každé stanice. Ve hře jsem nenarazil snad na jediný bug, až na trochu těch grafických glitchů.
Hodinovka, která pobaví
Spytihněv popisuje hru jako krátký zážitek. Hodina je ale i tak příliš málo. Spytihněve, mám tě rád, ty kluku ušatá, ale tohle jsi drobet odflák. Obrovský potenciál na další jedinečný titul shazuje krátká herní doba a nedostatek zajímavých míst ke zkoumání. Zážitek je to ale pořád parádní, a proto chci víc.
