Born to Die – holky vrací úder

PlayStation 3 se dosud se svým potenciálem hlavně flákal. To se ale mění a my máme důkaz místo slibů. GTA? Kdepak, BTD.

Born to Die

Že herní studia na východ od našich luhů a hájů není radno podceňovat, už víme. Ty hodně na východ od nás jsme ostatně nepodceňovali nikdy. Že ale mohou v čele týmu, tvořícího pozoruhodné hry, stát ženy, to ještě tak úplně samozřejmé není. A právě ukrajinské studio BBBC, které se rozhodlo dobýt svět hrou Born to Die, stojí a padá s dvojicí Irina Korolenko a Jelena Komisar. BBBC mimochodem výmluvně znamená „Bye bye, birdie cage“, tedy „Sbohem, ptačí kleci“. Studio je poměrně neznámé a dlužno říci, že nedostatku jeho věhlasu dosud nebylo proč litovat, protože casual tituly na objednávku pro ruský trh, jako „Naděň Putina“ (Oblékni Putina), nebo „Děžurnyj“ (Strážný), kde zaháníte vlasaté demonstranty od Kremlu a plníte jimi antony, nejsou něčím, čím by se holky mohly pyšnit. Nicméně „Naděň Putina“ a příbuzné tituly vydělaly na obtížně pochopitelném ruském trhu tak horentní sumy „děněg“, že se studio mohlo konečně vrhnout do svobodného projektu, jenž po více než třech letech náročného vývoje vyústil do dnes recenzované hry.

Samozřejmostí je i navazování sexuálních vztahů.

První, co vás udeří do očí, je grafika. A když říkám „udeří“, myslím tím: praští pěstí, ovšem v tom nejlepším možném smyslu. PlayStation 3 konečně ukazuje, co se v něm skrývá, a podle mého názoru je grafika hry jednoznačným vrcholem produkce pro aktuální generaci konzolí. Posuďte ze screenshotů sami. Hra běží na originálním enginu BTD 1.1, který konečně umožňuje skutečný fotorealismus – až při zevrubném zkoumání screenshotů poznáte jeho meze. Bohužel v pohybu už není třeba po nedostatcích namáhavě slídit: obraz se místy nemile cuká. Navíc herní prostor není z nejrozsáhlejších a přesto vás časté a poměrně dlouhé loadingy neminou. Ano, loadingy jsou opravdu tak časté a dlouhé, že BY se slovu „opruz“ těžko dalo vyhnout, KDYBY. Kdyby kvality hry jednoduše suverénně neválcovaly všechno ostatní. Ale popořádku. Na začátku si vybíráte pohlaví hrdiny a máte pár dalších možností nastavení – nic moc, ale vzhledem k tomu, že je celá hra v první osobě a sami se vidíte jen v zrcadlech, dá se to přežít. Rovněž jméno je pevně dané – coby muž se jmenujete John a coby žena Jane – oba s originálním příjmením Smith. Čili zatím pořád slabota, ale počkejte si. Vylézáte z autobusu v městečku Parton, Dolly by měla radost. V kapse máte deset dolarů, řidičák a pár dalších maličkostí: hřeben, kapesník, malé nůžky. A zbytek hry je na vás.

To už jsme samozřejme mnohokrát slyšeli, že je obsah hry na nás, a v řadě případů jsme se se značnou mírou volnosti i skutečně setkali. Born to Die ovšem není GTA a už vůbec ne The Sims. Že se od těchto a jiných „svobodných“ titulů naprosto zásadně liší, způsobují herní mechanismy, které neváhám označit za revoluční a v historii videoher za naprosto průlomové. Začněme dialogy. Ty jsou kompletně nadabované, ale zcela jiným způsobem, než na jaký jsme byli dosud zvyklí. Řeč NPC postav totiž nemá vlastní předem pevně danou stopu, ale je náhodně generována z obrovské slovní zásoby titulu. Určitě znáte hlášení o příjezdech vlaků nebo hlasové automaty telefonních operátorů – to jsou však proti BTD primitivní mašinky. Hra disponuje důmyslnými algoritmy, zajišťujícími, že věty budou vždy dávat smysl a ty, jež se vás týkají, navíc sledovat skutečný stav věcí. No, popravdě řečeno se to nedaří na sto procent, ale odhadem tak na pětadevadesát ano. A to si myslím, že není špatný výsledek, když i v reálu hodně lidí mluví s cesty. Rovněž technická stránka svázání slov trochu skřípe – viz. ony zmíněné hlasové automaty – takže si připadáte jako v zemi robotů, ale věřte mi: zvyknete si.

Násilné povahy nejsou ochuzeny o možnost dát někomu bejsbolkou.

Celkově je totiž pocit osvobození od dokola se opakujících předem nahraných vět tak osvěžující, že určitou strojovitost projevu s přehledem přebíjí. A stejně tak překrývá i další nedostatky: například jednotlivých konkrétních hlasů také není zrovna záplava, takže se musíte orientovat podle toho, jak lidé v městečku vypadají. Podle hlasu je totiž zaměníte raz dva. Vzal to ale čert, když ti na poslech strojovití lidé reagují tak realisticky! Jak to funguje? Při rozhovorech se vynoří čtyři ikonky, ovladatelné D-padem a potvrzovacím tlačítkem X, a jejich obsah se pak dále větví. Takže třeba ikonka Bussines, Obchod, v sobě skrývá možnosti „Nabídnout obchod“, „Kupovat“, „Požádat o práci“ a „Mluvit o obchodu“. Zkuste ale během krátké chvíle opakovat jednu volbu a lidé se na vás začnou dívat jako na blázna. Pokud toho nenecháte, spěšně se vzdálí. A co hůř: „sdělí“ to jeden druhému a už to nikdy nezapomenou, takže můžete nahrávat poslední rozumně uloženou pozici – s pověstí magora už si v Partonu neškrtnete.

Anebo taky nic nahrávat nemusíte – městečko obsahuje ústav pro choromyslné, kolonii vyděděnců v rezavých obytných přívěsech i nechutnou šerifovu celu, takže jen chutě do toho a půl je hotovo, virtuální katastrofy otevírají náruč. Ostatně na výše zmíněných místech se s největší pravděpodobností ocitnete tak jako tak, alespoň při prvních pokusech proniknout do hry. Nezapomeňte totiž, že máte v kapse pouhých deset babek a musíte někde spát a něco jíst. Potřeba jídla přitom odsuzuje hry, kde do sebe co pár minut musíte kopnout jablko, na smetiště dějin. Jíst se dá v nouzi i jen jednou denně, ale připravte se na to, že se váš postup značně zpomalí a rozvrávorá – až na jednu výjimku, o níž si povíme za okamžik, není žádný rušivý HUD potřeba. Při déle trvajícím hladovění se objeví působivé halucinace a blázinec už čeká. Rytmus střídání dne a noci lze nastavit, dokonce až na realistický čtyřiadvacetihodinový cyklus, kdyby měl někdo tu trpělivost – tuším, že i tací se najdou.

A tak tedy chodíte a jezdíte po Partonu a – žijete. Každý, koho potkáte, má jméno, bydliště, osobní historii a životní rytmus. Můžete se seznámit a chodit spolu do hospody – pokud už někde vyděláváte, protože váš nový známý zaplatí společnou útratu bez oplátky z vaší strany možná tak jednou. Samozřejmostí je i navazování sexuálních vztahů, včetně s osobami stejného pohlaví. Samotný sex pochopitelně vidět není – nákladný vývoj se musí zaplatit a nikdo není zvědavý na nějaké zákazy prodeje – ale opět je vyřešen maximálně nápaditě a nešablonovitě: jak, to vám neprozradím, nechte se překvapit.

Byla řeč o vydělávání peněz. To se realizuje pomocí miniher, zjevně inspirovaných bohatou praxí autorek s casual žánrem. Především na nižších stupních partonského společenského žebříčku jde obvykle o namáhavou až ubíjející dřinu, u níž vás drží jen kvalita grafiky a akceptování realismu titulu. Například práce v místním „mekáči“, který se tu mimochodem z důvodu chybějící licence jmenuje Big Ronald, se opravdu od rachoty ve fastfoodu příliš neliší. Minihru nelze přeskočit, je ovšem možné zrychlit plynutí času a rovněž hodit zástěru na zem a odkráčet středem. Počítejte však s tím, že vaše pracovní pověst půjde s vámi.

Násilné povahy nejsou ochuzeny o možnost dát někomu baseballkou nebo ho shodit z mostu. Ale pozor! V naprosté většině případů se v pravém horním rohu obrazovky krátce objeví okénko, kde se rukou policejního kreslíře vykresluje váš portrét – svědci si vzpomněli, že vás viděli poblíž. To je při prostém pohybu městečkem onen výše zmíněný jediný náznak něčeho jako HUD na jinak čisté herní obrazovce. A vaše zatčení už je jen otázkou času. Pokud se však chcete za každou cenu stát nočním zabijákem a postrachem městečka, můžete to zkoušet. Mně osobně se zatím nepovedlo beztrestně odkrouhnout víc než jednu osobu a to se ona vražda pořád ještě vyšetřuje, takže nakonec možná ani zde neuniknu – koneckonců jste v poklidném Partonu noví a hned se tu začnou množit vraždy? Obávané vykreslení vašeho portrétu v pravém horním rohu obrazovky je pak naprosto logický závěr. Naléhavě proto připomínám: ukládat, ukládat, ukládat. To lze prakticky kdykoli. A přemazávat jen s největší opatrností.

Česko inspirující

Na letošní E3 se redaktorovi GameToday podařilo udělat s autorkami hry krátký rozhovor. A v něm jsem objevil zajímavou pasáž o našich končinách, o kterou se s vámi tímto dělím.

Frank: Proslýchá se, že jste dřív prodávaly párky.

Irina: Ano, to je pravda. Strávily jsme rok a půl v Praze. Já prodávala v centru klobásy a Jelena dělala pokojskou.

F.: Tomu se dnes ani nechce věřit.

Jelena: Taky to už dneska nechápu. Bylo to peklo na zemi. Pomohlo nám to ale v tom, že jsme pak s o to větším elánem dostudovaly informatiku v Kyjevě.

I.: Můžete si všimnout, že se v celé hře nevyskytuje ani jediná klobása.

J.: Nechtěla jsem tam mít ani hotely, ale pak jsem musela uznat, že je hra potřebuje. Bohužel.

Množství překvapení, které na vás ve hře čeká, je snad nevyčerpatelné. Když jsem zjistil, že vztah, který jsem navázal s kolegyní z Big Ronalda, bere ona smrtelně vážně a od fritézy mě častuje úsměvy a štěbetáním o tom, jak se těší, že si spolu po práci půjdeme zaběhat, začalo mě ze hry až mrazit. Tím spíš, že jsem měl po šichtě v úmyslu jít opět testovat, za jakých okolností mi projde vražda osamělého chodce. Nakonec jsem se s nešťastnou Mary rozešel, což mě ve svém důsledku vyhnalo od Big Ronalda – minihra s hamburgery se kvůli Maryiným sabotážím, spojeným s verbálními výčitkami, stala nehratelnou. V důsledku překotného odchodu z fastfoodu mě pak nechtěli vzít do práce jinde a nezbylo, než vyhledat nejbližší použitelnou uloženou pozici. Naštěstí jsem ještě nějakou bez Mary měl.

Hra celkem překvapivě neobsahuje žádný multiplayer, což je na jednu stranu škoda, ale když se nad tím člověk zamyslí, je to pochopitelné, protože žádný jiný titul se ještě tolik nesnažil vytvořit iluzi světa zabydleného živými bytostmi. A také alespoň nikdo nemůže kazit titul přihlouplými nicky. Fanoušky PC mohu potěšit – port pro jejich stroje se chystá, upgrade však bude opět pro většinu nezbytný, neboť požadavky na hardware vymačkají z hráčů i mozkomíšní mok. O portu pro Xbox 360 se vůbec neuvažuje.

Co říci závěrem? Born to Die je pozitivním šokem roku. Jistě, nějaké chybky na kráse tu jsou, ale zcela bezchybné není na světě nic. Rovněž musím uznat, byť nerad, že hra není pro každého. Především zpočátku je množství hrozící frustrace větší než malé, protože zde opravdu nejste za supermana a už jen udržet se navzdory názvu jakžtakž naživu, získat práci a překonat nedůvěru místních k přivandrovalci odnikud, je pořádný oříšek. Kdo ale náročnou počáteční fázi překoná a začne se mu v Partonu dařit, propadne hře jako snad žádné předtím. Protože Irině a Jeleně se podařilo nemožné: přepsat historii.