RECENZE: Blue Prince je chuťovka pro vášnivé řešitele hádanek

Překvapení mezi nezávislými hrami roku je tady. Blue Prince je opravdu poctivá puzzle hra, která nemilosrdně potrápí váš mozek. Někdy možná až zbytečně moc, ale i tak se u hry budete ve správném rozpoložení královsky bavit.

Mám rád chvíle, jako je tato. V redakci sice sledujeme poctivě kalendáře vydání očekávaných her, jenže pak se z ničeho nic vyloupne nezávislý herní hit, který mohl předvídat jen málokdo. Stejně jako začátkem loňského roku překvapil herní scénu pokerový roguelike Balatro, i letos tu máme na pohled nenápadnou roguelike nezávislou hru, která ihned uchvátila hráče. Jmenuje se Blue Prince a ano, jde o slovní hříčku na slovo „blueprints“, neboli technické nákresy (diazotypie).

Hra na první pohled zní docela jednoduše. Hlavní hrdina zdědil po svém prastrýci vilu, kterou má za úkol prozkoumat a najít skrytou komnatu s číslem 46. Jenže nákresy vily mají jen 45 políček pro místnosti a navíc se jejich rozložení mění každý den: kde stála včera komora, je dnes bar s kulečníkem, z jídelny je najednou ložnice a tak dále. Je jen na vás odkrýt všechna tajemství, která se ve vile skrývají.

Blue Prince ovšem není lineární hrou, nýbrž roguelike díky tomu, že si sami vybíráte, jak budou jednotlivé místnosti na sebe pasovat. Při každém otevření dveří vám totiž hra nabídne tři náhodně vylosované místnosti a vy si musíte vybrat tu, která se vám zrovna hodí, a to nejenom typem, ale i umístěním dveří dovnitř a ven. Takto si postupně při každém novém pokusu poskládáte nový půdorys vily, nicméně každý herní den začínáte zase od začátku.

Aby těch omezení nebylo málo, máte vždy omezený počet kroků, než den skončí a po jejich vyčerpání musíte počkat na další den, než se vám obnoví a vrátit se na start. Navíc musíte sbírat klíče, jelikož některé dveře jsou zamčené. Dále drahokamy, kterými si musíte některé vzácnější nebo užitečnější nákresy kupovat a nakonec také mince, kterými platíte za obyčejnější předměty, jako je třeba lopata, ta vám dovolí na vybraných místech kopat do země. Za peníze si můžete na určitých místech nakoupit i potraviny na přidání kroků nebo třeba další klíče a drahokamy.

Že to pořád zní poměrně jednoduše? Ano, princip není složitý. Problém nastává v momentě, kdy vám hra povinně vysvětlí všechny tyto základní principy, poukáže na jednu specifickou místnost ve vile, která je vždy na opačné straně od vstupní haly a která má nést nápovědu k dosažení oné tajné místnosti... a pak vás prostě přestane držet za ruku.

Úvod ve hře po prvních pár cvičných pokusech bude nejspíš krušný. Pokud totiž nevíte, co přesně děláte, bude hra nemilosrdná. Cestu si nešikovným výběrem místností zavřete dříve, než se vůbec dostanete do cíle, který notabene ani vůbec není cíl, ale jen jakási první zastávka. Budou vám pravidelně docházet kroky a další suroviny a do toho si budete průchodem vilou všímat spousty věcí, které zjevně tvoří nějakou větší hádanku, jenže bez kontextu vůbec nedávají smysl.

Hra svou povahou roguelike vám navíc bude házet klacky pod nohy už jen oním náhodným výběrem místností, kdy se opakovaně stane, že budete třeba už jen krůček od dosažení toho, co zrovna hledáte, ale prostě se vám nesejde ta správná kombinace plánků a budete muset začít zase od začátku. Přiznám se, že v momentě, kdy už hru jakž takž chápete, ale ještě jste pořádně nezačali rozlouskávat jednotlivá tajemství, umí být Blue Prince až frustrující.

Autoři nicméně sami doporučují si ke hře vzít ještě notýsek a tužku a cokoliv, co by vám mohlo připadat důležité, si zapisovat. V tomto ohledu je to opravdu poctivá puzzlovka, která mi probudila mozkové spoje stejně jako třeba před lety Return of the Obra Dinn. Pokud budete totiž se hrou trpěliví, dříve nebo později nastane moment, kdy se dopídíte k nějaké schované nápovědě nebo vám to zkrátka „sepne“ a začnete objevovat skryté významy předmětů a odtajňovat šifry.

V tu chvíli bude hra najednou zase nesmírně zábavná, jelikož místo bezhlavého hnaní se za jediným viditelným cílem (ona vzdálená místnost) najednou začnete vnímat širší kontext a hlavně také narazíte i na schovaná vylepšení, která vám každý další pokus udělají trochu jednodušší. Ať už to jsou různé zkratky, extra startovací předměty nebo zkrátka znalost, že musíte vylosovat tu či onu místnost, protože konečně víte, co v ní autoři schovali.

Mně se třeba hru osvědčilo hrát ve dvou, kdy jeden člověk hrál a druhý plnil funkci onoho zapisovatele všeho důležitého. Občas navíc při řešení nějakého konkrétního puzzlu zkrátka víc hlav víc ví, takže se můžete dostat takto k odpovědím i rychleji. Ale samozřejmě to není podmínka.

K technické stránce hry nemám moc výhrad, Blue Prince není už ze své povahy nezávislého titulu nic náročného, stejně tak vizuální stránka je sice hezká, ale spíše jednodušší. To samé se dá říci i o hudební stránce. Musím každopádně pochválit rozmanitost místností, které navíc na sebe vždy musejí pasovat a ještě se přizpůsobují tomu, zda jsou uvnitř či na kraji nebo rohu vily. To muselo dát dost práce.

Musím uznat, že i když jsem po asi 40 pokusech rozluštil část tajemství vily a příběhu okolo, pořád mám pocit, že toho ve hře ještě zůstalo hodně k objevení. Tak se však pozná správné roguelike, že vás hra jen tak nepustí, a to ani po jejím zdánlivém dokončení.

Nakonec si však nemyslím, že Blue Prince bude až tak třaskavý herní hit, jakým bylo loni Balatro. Je to hra pro trpělivé a přemýšlivé hráče a ti, co se chtějí instantně bavit, by se měli hře vyhnout. Hra umí být místy až zákeřná z povahy náhodného výběru místností, který vám prostě nemusí jít na ruku. A některé herní hádanky jsou opravdu komplikované, že by se možná až slušelo hráči napovídat o trochu více. Jakmile se však Blue Prince pevně usadí ve vaší hlavě, věřte, že nebudete chtít nad herními záhadami přestat přemýšlet ani mimo čas u PC či konzole a budete se těšit, až příště hru zase zapnete a odhalíte další kousek tajemství.