Každý správný RPG fanoušek jistě alespoň zavadil o sérii zaklínačských her. Polské studio CD Projekt na nich vystavělo svou slávu, přičemž asi nejzásadnějším počinem je výborný třetí díl z roku 2015. O pět let později ale nastal hromadnější odchod vývojářů z CD Projektu v čele s Konradem Tomaszkiewiczem, což byla klíčová postava jak pro třetího Zaklínače (ředitel vývoje), tak Cyberpunk 2077 (šéf produkce). A právě Tomaszkiewicz po krátké pauze založil studio Rebel Wolves spolu s dalšími bývalými vývojáři CD Projektu a pustil se do práce na The Blood of Dawnwalker.
Studio není žádnou malou rybou, do letoška už posbíralo přes 160 členů a The Blood of Dawnwalker se směle řadí do kategorie AAA her. Tato prvotina je přitom tím, co Tomaszkiewicz umí nejlépe, tedy akční RPG s otevřeným světem a propracovaným, větvícím se příběhem. Dá se skoro až říci, že jde o duchovního pokračovatele Zaklínače 3, jen v jiném prostředí a tedy bez mantinelů zavedeného světa. A to i přesto, že třetí Zaklínač žije v těchto dnech dál díky novému datadisku a remasterované verzi.
Pod tlakem času
The Blood of Dawnwalker se odehrává ve fiktivním údolí Vale Sangora v Karpatech, zřejmě kdesi na území Rumunska ve 14. století. Kraj sužovaný morovými ranami, bandity a chamtivým vládcem převzala pod kontrolu banda mocichtivých upírů. Ti zde zavedli tvrdý režim, ale zároveň i úlevu od moru, jelikož svou léčivou krví nemoc zahnali. Je to ale něco za něco, a dospělí lidé z Vale Sangora musí výměnou odevzdávat „krevní daň“ upírům, kteří navíc rozhodují o životě a smrti slabých a nemocných jedinců.
Lidé z malé vesničky Laslea, odkud pochází i hlavní hrdina Coen, se jednoho dne nadvládě upírů rozhodnou vzbouřit, což ale nedopadne dobře. Coenovu rodinu vůdce upírské bandy unese a v osudovém souboji jej pak rovněž promění v upíra. Jenže proces se z nějakého důvodu nepovede a místo obvyklého upíra (ve hře tzv. vrakhiri) se z Coena stane dawnwalker. Jeho upírské schopnosti se projevují pouze v noci a ve dne je dál běžným člověkem: nezraňuje jej slunce, ale ztratí upírskou sílu i touhu po krvi.
Před Coenem stojí nelehký úkol: osvojit si nový styl dvojího života a hlavně zachránit svou rodinu ze spárů hlavního padoucha, který se do 30 herních dní hodlá korunovat princem Vale Sangora. A to pomocí rituálu, během kterého obětuje všechny vězně rebelie, tedy i Coenovu rodinu. Závod s časem tedy může začít.
Jak přesně funguje tato herní mechanika, je asi jedna z nejčastějších otázek a něco, co před hraním hodně zajímalo i mne. Hra je rozdělena na den a noc, každá má osm časových segmentů. Před startem každé mise i vedlejší aktivity vám hra sdělí, kolik času to zabere. Příběhové mise jsou většinou náročnější (klidně celý den/noc nebo alespoň jeho větší část), ale i vedlejší aktivity, včetně obyčejného hledání pokladu nebo osvobození obsazené osady, mohou zabrat klidně tři časové segmenty.
Viděli jsme na vlastní oči nové rozšíření pro Zaklínače 3. Je famózní |
I během obyčejných dialogů se budete často setkávat s tím, že některé volby vás budou stát jeden nebo dva časové úseky, protože se dotyčný moc rozpovídá. A rovněž počítejte s tím, že i obyčejné vylepšování Coenových schopností stojí drahocenný čas.
Jinak řečeno, čas je zde takové platidlo, které budete využívat prakticky všude. A je třeba si především v pozdějších fázích hry rozmýšlet, co za váš čas stojí a co ne. Na druhou stranu ale autoři celkem elegantně vyřešili změnu noci a dne tím, že si sami skládáte aktivity tak, abyste měli pod kontrolou, kdy přijde noc a kdy se zase změní v den. Některé jsou dokonce na denní dobu i vázané.
Abych ale uklidnil ty, kteří jsou neradi pod časovým tlakem, hra se dá dokončit prakticky kdykoliv, vlastně už od prvního dne. Pokud se cítíte dostatečně silní, můžete prostě nakráčet na hrad hlavního padoucha a postavit se mu, byť je asi každému jasné, že to bude v takovém případě extrémně obtížné. Osobně jsem do finální konfrontace vyrazil ještě s 11 herními dny k dobru a hru dokončil, byť to bylo především proto, že jsem sám byl v časovém tlaku embarga na recenzi. Tím chci říci, že virtuálního časového limitu se bát nemusíte a spíš slouží k tomu, abyste si rozmysleli, co ve hře stojí za vaší pozornost a zbylé mise nechali třeba zase na druhý pokus průchodu hrou.
Zaklínačský rukopis se nezapře
Příměrů se Zaklínačem je tu hned několik (středověký styl s mytologií blízkou té slovanské), ale tu asi nejzásadnější poznáte už po prvních pár misích. Stejně jako ve hrách od CD Projektu zde najdete parádně napsané a větvící se dialogy, které často mají dopad na průběh mise i to, jak se k vám dané postavy následně chovají. Odpovědi hlavního hrdiny v rozhovorech jsou často rozděleny na žlutě zvýrazněné (ty, co vedou rozhovor dál) a bílé, které jen rozšiřují kontext či pokládají doplňující otázky.
Už během hry si často vybíráte, jak se v různých situacích zachováte, což může mít dopad na celý průběh hry. Skoro bych si až troufal tvrdit, že volby v The Blood of Dawnwalker mají ještě větší dopad na příběh než v Zaklínači, jelikož je tu právě zmíněný časový element a vy si tak příběh skládáte z vícero dílčích příběhových linek. Spoustu z nich lze ovšem zcela ignorovat, byť významně rozšiřují děj hry nebo vám odemknou něco, co se bude hodit při finální konfrontaci. Je to všechno jen na vás.
Nejvíc mi ale na hře učaroval design misí, které jsou mnohdy opravdu výborné, propracované a zapamatovatelné. A to i ty, které na první pohled nevypadají důležitě a vlastně bych je mohl snadno přehlédnout, kdybych v jednom rozhovoru nevybral specifickou možnost nebo neprozkoumal nějakou schovanou lokaci.
Zmíním jeden příklad za všechny. Jedna z misí, ve kterých pomáháte místnímu odboji proti upírům, vás zavede do čarodějovy věže, kde musíte najít knihu nutnou k rozluštění jisté šifry. A tak věž najdete, setkáte se zde s monstrem, které ji hlídá, to porazíte a nakonec po průzkumu věže skutečně najdete onu knihu. V tu chvíli mise v podstatě končí a vy se s knihou můžete vrátit za velitelem odboje. Jenže kde je ten čaroděj?
A tak vás možná napadne věž ještě jednou prozkoumat a klíčem, který jste v knihovně našli, odemknout zamčené dveře. Za dveřmi na vás čeká ovšem léčka, která Coena polapí do noční můry. Je to mise, která mi opravdu uvázla v paměti, a přitom zároveň něco, co jsem mohl celkem snadno minout. A takových je ve hře až překvapivě hodně.
Postavy ve hře jsou rovněž zapamatovatelné. Hlavní hrdina Coen se vám možná po zhlédnutí pár trailerů mohl zdát takový nemastný neslaný, ale věřte, že během hry vám přiroste k srdci a hlavně můžete jeho osobnost trochu i formovat sami a udělat z něj třeba naivního dobráka nebo naopak krvelačné monstrum. Stejně jako v Zaklínači na vás také čeká i několik románků.
Líbilo se mi, že cutscény nejsou příliš statické a postavy neopakují pořád ty samé animace dokola. Na druhou stranu ale mnohdy poznáte, že daná postava nepatří mezi ty veledůležité, když má o něco méně propracovanou mimiku a detaily obličeje než jiní.
Mezi upírem a člověkem
Když Coen zrovna nerozmlouvá s obyvateli Vale Sangora, čekají na něj problémy na každém rohu. Po mapě jsou roztroušené hlídky vojáků, hladoví vlci, bandité, přízraky a nemrtví, občas i nějaký ten podřadnější upír, a ti všichni pro Coena představují hrozbu. Vedle toho v různých částech mapy můžete také objevit sídla nebo alespoň tábory spjaté s jedním z hlavních upírů vládnoucí bandy, přičemž Coen může postupně zlikvidovat všechny tři, což mu usnadní konfrontaci s jejich velitelem v závěru hry.
Stejně jako v případě vůdce bandy upírů může většinou Coen vypátrat, kde se zrovna tito jeho tři nohsledi nacházejí a jednoduše se k nim probojovat, ale jednoduché to v takovém případě nebude. Každý má ale sérii menších úkolů, které je buď ke konfrontaci s Coenem vyprovokují, nebo speciální misi, která Coena s pomocí někoho dalšího dovede až přímo k nim. Abych se například dostal k upírskému válečníkovi z východu, využil jsem služeb jeho dvorního šaška, který mi sám nabídl, že mne přihlásí do turnaje na život a na smrt, přičemž vítěz bude mít možnost se s padouchem setkat osobně a hlavně o samotě. Ale to je stále jen jedna z mnoha možností, jak se se situací vypořádat.
Přejděme k soubojům, které se lehce inspirovaly českým Kingdom Come. Coen může máchat mečem do čtyř směrů a rovněž v nich i vykrývat nepřátelské údery, ale nebojte, pokud vám tento styl hry nesedí, můžete provádět útoky i krytí bez směrování, jen nebudou tak účinné a Coen se vyčerpá rychleji. Navíc tu jsou také speciální schopnosti, například těžký úder mečem, který poškodí všechny nepřátele v blízkosti hrdiny nebo třeba přískok z dálky s poškozujícím úderem. Vedle toho může Coen také čarovat, ovšem kouzla jej vždy stojí trochu životů.
To se ovšem týká denních pasáží a v noci je skoro všechno jinak. Coen se změní v upíra a vedle meče může při likvidaci nepřátel použít i zuby a drápy. Klíčové je vysávání krve z nepřátel, které během boje i mimo něj doplňuje Coenovy životy. V boji většinou nepřátele krvežíznivého Coena ze svého krku rychle shodí, zato pokud je sání krve využito jako moment překvapení, může hrdina dokonce vysát tolik krve, že tím nepřítele omráčí nebo rovnou zabije.
Vysátá krev navíc slouží jako postup upírskými levely, které odemykají nové schopnosti. Coen tak postupem hrou bude moci nejen létat na krátkou vzdálenost, chodit po zdech či stropech, ale také se třeba promění ve vlka pro rychlejší přesun po světě nebo v boji použije omračující křik.
Celkově mi přišla hratelnost zábavnější v noci, která je vhodná díky pohybovým schopnostem k průzkumu mapy. Zároveň je zde element hladu po krvi, přičemž pokud je Coen na pokraji sil, může jej přemoci hlad po krvi i svých spojenců, a to včetně lidí jemu opravdu blízkých. Hra většinou v takovém případě nabídne jednu konverzační možnost navíc: „podlehnout hladu“. Pokud má Coen méně životů, může tato možnost v rozhovoru náhodně přepisovat i jiné konverzační volby. A pak na ni možná i kliknete omylem.
Skvělá podívaná
Ke grafice hry nemám prakticky žádné výhrady. Byť je znát, že studio pracovalo s o něco omezenějším rozpočtem, pořád je to opravdu krásná hra, a to, ať už se při západu slunce procházíte lesem nebo se v noci plížíte ulicemi hlavního města, budete se zcela jistě kochat. Jak už jsem zmínil, animace jsou rovněž na vysoké úrovni, byť je podle nich celkem znát, kdo je hlavní a důležitá postava (přirozené pohyby, mimika) a kdo jen běžnější obyvatel údolí.
Pochválím i dabing, který je v anglickém znění skutečně kvalitní, líbí se mi například kreativita při dabování odlišných druhů bytostí ve Vale Sangora: jeskynní příšerky mluví trochu jako Glum z Pána Prstenů, rohatí obyvatelé hor zase zjednodušují každou větu a sem tam instinktivně mečí jako kozy. Samozřejmě se dočkáte i českých titulků.
Co se technické stránky týče, tady přeci jen mám několik výhrad. První je ovšem ta, kterou hráči patrně vůbec nebudou muset řešit. Jde o chybějící režim výkonu na konzoli PlayStation 5 Pro, v době testování před vydáním hry zde totiž byly režimy pouze dva: kvalita (30 FPS) a vyvážený (40 FPS). Jenže autoři už přislíbili, že na vydání bude na konzolích k dispozici i 60 FPS možnost, takže tato připomínka bude nejspíše bezpředmětná, tedy pokud zde nebudou nějaká výraznější kolísání plynulosti. Ale to jsem už nemohl ověřit, až do embarga na recenze režim výkonu ve hře chyběl.
Svůdné bojovnice i princezny. Pokochejte se kostýmy z Gamescomu |
The Blood of Dawnwalker jsem odehrál právě na PlayStationu 5 Pro v režimu 40 FPS a byť je plynulost tedy nižší, dá se na to zvyknout. Souběžně jsem ale také narazil na pár vizuálních glitchů, třeba když mi Coen i ve tmavé jeskyni svítil, jako by stál na slunci (že by to byl jen easter egg na film Svítání?) nebo pár momentů, kdy se na pár místech rozbily stíny či rovnou celé textury na nepřirozené čtvercové segmenty prázdna.
Po technické stránce se mi navíc hra asi dvakrát úplně rozbila, například když se Coen zasekl ve dveřích a prostě se nešlo dostat ven, nebo když mi během příběhové mise náhodně zmizel parťák z dohledu (přitom mne měl následovat) a kvůli tomu nešel úkol vůbec dokončit.
Ale přiznejme si, že i takový Zaklínač 3 nevyšel v úplně ideálním technickém stavu a autoři hru nakonec k dokonalosti dovedli. Mám stejnou důvěru v Rebel Wolves, že nejpozději za pár týdnů, maximálně měsíců, už bude většina palčivých chybek opravena. Ale pokud se bojíte, tak klidně na pár opravných aktualizací počkejte a kupujte hru až později, koneckonců k hraní je teď toho opravdu dost.
Mistrovské RPG
Během hraní jsem si vyzkoušel takový experiment představivosti. Sledoval jsem důležité mise a zkusil si představit, že z Coena se stal Geralt a z jeho aktuální družky Yennefer nebo Triss. A došlo mi, že zážitek je to naprosto srovnatelný, jak kvalitou scénáře, tak grafikou, souboji a herním světem. Rebel Wolves zkrátka předvedli, že ví, co dělají, a nabídli nám přesně to, co se od nich čekalo.
Hru jsem měl hotovou za 36 hodin, a to jsem vlastně celkem pospíchal, zbylé virtuální dny hodlám ještě v následujících dnech využít a tipuji, že se nakonec přiblížím 50. A když si vezmeme v potaz, nakolik se vaše možnosti, jak se k hlavnímu úkolu postavit, větví, je tu klidně prostor i pro celý druhý pokus s jinými volbami.
The Blood of Dawnwalker je podle mne jedna z nejlepších letošních her, o které se bude mluvit ještě dlouho. Fanoušci Zaklínače i obecně všech fantasy RPG s otevřeným světem by neměli váhat, Coenovo dobrodružství za to opravdu stojí. A to i přes těch pár technických chyb, které autoři snad brzy spraví, a pokud se tak opravdu stane, klidně si k finálnímu hodnocení těch posledních 5 % přidejte.
