RECENZE: Beyond Good & Evil zestárnul se ctí, remaster nováčky potrápí

Originální akční hra Beyond Good & Evil je sice jedním z největších finančních propadáků v historii Ubisoftu, za dvacet let od vydání si ovšem mezi úzkou skupinou hráčů vydobyla kultovní statut. Díky povedenému remasteru se snad jejich počet ještě výrazně zvýší a pomůže tak popohnat neustále odkládaného pokračování.

Nestává se často, abychom na našich stránkách jednu hru recenzovali už potřetí, ale Beyond Good & Evil si to jednoduše zaslouží. I když na tuto akční adventuru novináři pějí ódy už dvacet let (viz naše dobová recenze), zůstává přehlížena, viz například naše nedávná anketa o nejlepší hru roku 2003, kde pro ni hlasovalo pouze jedno procento čtenářů. Nová remasterovaná verze vydaná ke kulatému výročí je tak další vhodnou příležitostí, jak vám tento nedoceněný klenot znovu přiblížit.

Zásadní herní mechanikou je focení, ať už důkazů nebo nepřátel.

Na rozdíl od prvního remasteru (naše recenze) tentokrát vývojáři jen nepřeleštili textury, ale navíc přidali i některé dnes nezbytné funkce, jako třeba automatické ukládání, možnost přeskakovat příběhové animace nebo vylepšené ovládání. Navrch přidali pár bonusů ve formě nepoužitých konceptů nebo zajímavostí z vývoje, není jich ovšem tolik, aby to zasloužilým pamětníkům obhájilo poměrně vysokou cenovku.Pokud tuto osobitou akci znáte jen z obrázků, vězte, že za své „pětikilo“ stylovější hru patrně neseženete.

Nechci zde zdlouhavě opakovat už dávno napsané, tak jen ve zkratce: Hrajeme za novinářku Jade, jednoho z mála ryze lidských obyvatel planety Hillyan, která trpí pod útokem mimozemšťanů. Jade se přidává k ilegální skupině odbojářů a pomocí svého fotoaparátu musí pořídit důkazy o tom, že vláda planety nedělá pro ochranu svých občanů dostatek.

Podstatnou část hry strávíte ve vznášedlu.

Po většinu času budete v utajení prolézat nepřátelské komplexy, bojovat s monstry a řešit složité prostorové hádanky, mezi misemi ovšem máte možnost potulovat se po částečně otevřeném světě Hillyanu ve vznášedle. Hra vás vyloženě motivuje k pečlivému prozkoumání každí lokace, dostáváte totiž odměnu za fotografii každého nově spatřeného druhu živočicha. A že jich tam je. Neotřelé vizuální pojetí nesmírně originálního světa a jeho lehce podvratná atmosféra je tím hlavním tahákem, kvůli níž si na původní hraní dodnes pamatuji, přestože jsem od té doby vyzkoušel stovky, ne-li tisíce jiných her. Díky výrazné grafické stylizaci vizuální stránka příliš nezestárla a vypadá skvěle i dnešní optikou, podobně jako třeba spříznění Psychonauts 2.

Plížení je poměrně náročné na správné načasování.

Jen pozor, pokud jste tehdejší dobu nezažili, možná vás trochu vykolejí, že je hra poněkud tuhá. Ani ne tak, co se akční složky týče, přeci jen v soubojích si po většinu času vystačíte s jedním tlačítkem pro útok a druhým pro úhyb. Ne, obtížnost je zde stanovena tím, že vás autoři nevedou za ručičku a na většinu věcí si budete muset přijít sami.

Během hraní jsem si uvědomil, jak moc jsou dnešní hry „blbuvzdorné“ a hráčovi neustále pomáhají. BGE se odehrává v otevřeném světě, který je sice rozlohou maličký, i tak se v něm dá snadno zabloudit, protože zde nejsou jasně označená místa, kam se právě musíte dostat. Docela dlouho jsem například „zakysnul“ na laserové bariéře, která moje vznášedlo odmítala pustit dál. Řešením bylo nasbírat dostatek perel (fungují zde jako platidlo) a poté si v obchodu koupit vylepšení trysek, díky nimž jsem mohl přes zraňující lasery přeskočit. Jasně takto napsáno to zrovna nevypadá jako náročná hádanka, ale do té doby mě vlastně k utrácení perel nic nemotivovalo.

Skvěle navržený svět nejde nemilovat, postavy vám přirostou k srdci.

Podobných chytáků, kdy vlastně netušíte, co po vás teď autoři vlastně chtějí a jestli už máte pro řešení nějakého problému všechny nezbytnosti, nebo je potřeba se ještě někam pro něco vrátit, je hra plná. Náročné jsou zde i plížící pasáže, které vyžadují přesné načasování pohybu, přičemž není vždy tak úplně jasné, jestli jen musíte být rychlejší, nebo hledat jiné řešení.

Toto ovšem není výtka, tak se tehdy hry prostě dělaly, o to větší radost budete mít z každé překonané překážky.

Mnohem větší frustraci tak přináší příšerné ovládání, které bylo prý sice vylepšeno, stále ale budete neustále bojovat s divoce povlávající kamerou. Kolikrát jsem zbytečně přišel o život jen proto, že jsem neměl přehled o okolních protivnících, nutnost natočit se před aktivním předmětem tím jediným správným směrem už pak do 21. století také nepatří.

Ano, mnohé herní mechanismy už jsou dávno překonané, ve všem ostatním ale hraje exceluje i z dnešního měřítka. Tak doufejme, že se jednou dočkáme i slíbeného pokračování, které už je mimochodem ve vývoji déle, než nechvalně proslulý Duke Nukem Forever.