Agresivních mimozemšťanů neboli lidově řečeno emzáků je kolem nás, počítačových hráčů, všude plno, jen je odstřelit. Další možnost se naskýtá ve sci-fi strategii Battlezone 2. Tím však nechci říci, že se jedná o další ohranou story o invazi z vesmíru, naopak. Battlezone 2 je nesmírně působivá hra, která vtáhne hráče do druhé reality.
Bylo, nebylo. Nejvzdálenější výspa lidstva ve vesmíru, průzkumná základna na planetě Pluto, byla napadnuta neznámými útočníky, z nichž se vyklube mimozemská rasa Scionů. Tísňové volání bylo zachyceno vojenskými silami Země, které promptně zamířily na místo incidentu. Jedním z těch, kteří se záchranné mise účastní, je poručík Cook, nezkušený zelenáč vržený z lavic vojenské akademie přímo doprostřed válečného pekla. Než se hra nachýlí ke konci, z Cooka se stane ostřílený veterán s hodností majora. Pokud se ovšem hráč zhostí jeho role úspěšně. Tolik k příběhu, který je naprosto esenciální složkou hry a ve kterém se hráč dočká mnoha překvapivých zvratů. Právě proto by bylo nespravedlivé cokoliv bližšího vyzrazovat.
Battlezone 2 je hra, která recenzenta vhání do úzkých, když se ji snaží popsat. Je totiž založena na geniálně jednoduchém principu a jako většina geniálně jednoduchých věcí, i tento princip se vymyká geniálně jednoduchému popisu. Řečeno prostě, jedná se o mix klasické real-timeové strategie a akčního sci-fi simulátoru. Stejně jako v Dune 2, i tady je třeba postavit základnu, těžit životně důležitou univerzální surovinu a když je jí dost, stavět vojenské jednotky, které nakonec smetou nepřítele z povrchu zemského (v tomto případě i mimozemského). Stejně jako v akčním simulátoru, i tady musí hráč vysedávat v kabině silně vyzbrojeného a těžce obrněného vznášedla, se kterým brázdí bohatě vrásněné povrchy cizích planet a likviduje všudypřítomné nepřátele nalétávající ze všech stran. Fór je v tom, že bojový stroj, ve kterém hráč tráví většinu času při každé misi, je zároveň velitelským stanovištěm, ze kterého ovládá chod celé své základny. Nařizuje zbudovat důležité stavby, posílá těžební vozidla k loužím univerzálního materiálu zvaného biometal, rozmisťuje obranné věže. Při této činnosti zpravidla oblétává rostoucí základnu, osobně pomáhá odrážet nepřátelské útoky, má o všem přehled, je všude a zároveň nikde. Je ovšem možné, že hráč v bitvě s nepřítelem přijde o svou bojovou mašinu. Hra ale nekončí, neboť je jako každý pilot krátce před explozí katapultován. Když se snese na zem, hra se změní na 3d střílečku viděnou z vlastního pohledu. Avšak daleko rozumnější, než ostřelovat nepřátele plazmovou puštičkou, je prchnout do bezpečí. Jinak může hráč vyskočit z kokpitu svého stroje, kdykoliv to uzná za vhodné. Plahočit se však po bojišti pěšky je jak pomalé, tak nebezpečné. Na tomto faktu je postaveno několik misí, kdy hráč z kabiny svého vznášedla vystoupit musí. A jedná se zpravidla o ty nejnapínavější chvíle, které se v Battlezone 2 dají zažít.
Tvrdý je hlavně počátek mise, kdy obrana základny leží z valné části na bedrech hráče a zároveň je třeba hekticky stavět ty nejdůležitější budovy. Typicky to vypadá tak, že hráč zlikviduje dva stroje nalétávající na jeho jedinou těžební věž, nařídí svému recycleru (základní stavba ve hře), aby vyrobil opravárenskou soupravu (obdoba doomovské lékárničky), protože jeho stroj je těžce poškozen, v plné rychlosti ji sebere z prostoru před recyclerem, načež pohledem na radar zjistí, že na životně důležitou těžební soupravu opět útočí nepřítel. Plnou parou se tedy vrací do boje a cestou ještě stačí nařídit konstrukčnímu robotovi, aby se pustil do stavby zbrojnice.
Samozřejmě, že takový herní koncept by nebyl funkční, pokud by situaci komplikovalo složité ovládání. Troufám si však říci, že autoři hry stvořili ten nejgeniálnější ovládací interface všech dob. Všechny operace jsou až dětsky jednoduché. Na každou jednotku či budovu ve hře stačí ukázat myší a stisknout mezerník, načež se po straně objeví přehledné menu všech možností, které jsou očíslovány, takže stačí stisknou příslušnou číslovku. Není však vůbec třeba mít danou jednotku či stavbu v zorném poli. Každá má totiž v horní části obrazovky vlastní ikonku. Takový uživatelský komfort jsem ještě v žádné hře nezažil. Tzv. "shortcuty" v jiných hrách, kde se autoři vyžívali v nahodilých kombinacích kláves Ctrl či Alt a libovolné litery na klávesnici, jsou pro mě nyní jen zapomenutou noční můrou.
V průběhu každé mise přijde přelomový okamžik, kdy si hráč může volně vydechnout, neboť obrana základny je zajištěna prostřednictvím majestátních obranných věží. Všechny důležité stavby jsou postaveny, nezbývá než pustit se do budování nepřemožitelné armády. V tomto momentu může hráč vyskočit ze zapařeného kokpitu svého vznášedla a pohodlně se uvelebit ve spojovacím bunkru, načež všechny rozkazy svým tankům, raketometům či transportérům udílí na obrazovce radaru. S pocitem tepla, sucha a bezpečí může posílat své vojáky na smrt a přitom usrkávat z trubičky ve skafandru limonádu. Abych řekl pravdu, mě to příliš neuspokojovalo a jako správný polní velitel jsem udílel svým jednotkám rozkazy přímo z první linie.
Už nesmírně geniální způsob propojení dvou žánrů zaručuje Battlezone místo v Síni slávy. Avšak hra oplývá ještě něčím navíc: Perfektní příběh, o kterém jsem se v úvodu zmínil, se pevně prolíná s bojovými misemi a takřka nikdy se nestane, že by se jednalo o klasický styl "postavím základnu, nepřítele za pačesy popadnu". Klidný průběh misí budou ustavičně narušovat zprávy od hráčových kolegů a nadřízených: férové komandantky Shabayevové, vždy klidného majora Mansona či řízného generála Bradocka. Zpravidla se jedná o různé Jobovy zvěsti, které hráče přinutí vydat se z relativního bezpečí své základny na druhý konec mapy, kde se musí zapojit do divoké přestřelky. Jindy je třeba převést poškozený mechanismus mezi ledovými poli tak, aby se neprobořil tenkou krustou. A konečně v mojí nejoblíbenější misi se hráč musí vydat pěšky na pochod smrti ke své vzdálené základně a dovedně se ukrývat před hlídkujícími Sciony pod hladinou mělkých jezírek, kde ho navíc chtějí sežrat jakési místní ještěrky. V dynamickém finále se hráč navíc dozví, že všechno je úplně jinak, a dostane se mu unikátní příležitost postavit se na druhou stranu barikády po bok Scionů.
Ještě pár slov k grafice. Jedná se o sen každého počítačového hráče. Bojové stroje poletují na pustých planinách, v mělkých údolích i uzoučkých kaňonech. Navíc povrchy planet, které hráč v průběhu hry navštíví, nejsou bez života. V oblacích poletují tvorové vzdáleně podobní ptákům, na zemi pobíhají neméně podivné bytosti a vůkol roste podivné rostlinstvo. Asi nejvíce se matičce Zemi podobá romantická příroda na planetě Mir. Občas hráč navíc narazí na monumentální ruiny dávných civilizací, které dodávají hře nádech tajemna. Nemá cenu popisovat celou tu nádheru na monitoru. Toť úkol hodný básníka, nikoliv prachsprostého recenzenta.
Už v okamžiku, kdy jsem na obzoru zřel hořící ruiny základny na Plutu, pochopil jsem, že je tu konečně hra, která hráče chytne a nepustí, která ho donutí vysedávat u monitoru dnem i nocí a pokud si přitom postižený nešťastník přece jen najde čas na horečnatý spánek, může vzít jed na to, že se mu o ní bude zdát. A budou to krásné sny.
Battlezone 2 | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|