RECENZE: Atomic Heart paroduje Sovětský svaz tak dobře, až to mnozí nepochopí

Střílečka Atomic Heart kvůli ruskému původu jejích autorů budila spoustu vášní už před vydáním, a s největší pravděpodobností ještě dlouho bude. Inspiruje se totiž u největších klasik herní historie a rozhodně za nimi příliš nezaostává.

Nezbytný kontext

Videohry byly (a mnohými stále jsou) vnímány jako ideální únikové médium, nekomplikovaná zábava, kam se můžete uchýlit před starostmi okolního světa. Jenže s jejich stále rostoucí popularitou je tomuto ryze eskapistickému přístupu konec, ať už se vám to líbí nebo ne. Hry vznikají v nějakém kontextu, a zatímco před třiceti lety byl Duke Nukem se svojí ikonickou hláškou „shake it, baby“ tehdejším puberťákům imponoval, dnes už je cool asi jako bývalý hrdina akčních filmů Steven Seagal muckající se s Vladimírem Putinem.

Propagace éry Sovětského svazu? Daleko více spíše jeho parodie.

A naopak, díky značkám jako The Last of Us, nebo třeba Hogwarts Legacy se už ani fanoušci počítačových her nevyhnou diskusím o právech sexuálních menšin. Atomic Heart pak v kontextu dnešní doby přináší ještě daleko ožehavější problém.

I když je studio Mundfish oficiálně kyperské, jeho vedení je složené výhradně z Rusů, kteří navíc navzdory tlaku fanoušků odmítli přijít s jasným odsouzením války na Ukrajině a s největší pravděpodobností jsou i z podstatné části financováni lidmi, uvedenými na sankčních seznamech západních států (viz náš článek). Některá média se proto z jejich přísně neutrálně koncipovaných vyjádření neváhají domýšlet, že hra už „zdálky čpí krví ukrajinských dětí.“

Na to, jak je to s pozadím vývoje nakonec bylo, bude ještě času dost, osobně nemám problém oddělit autora od jeho díla a v tomto článku budu řešit jenom kvality hry.

Parodie nebo propaganda?

Ok, nezbytnou předehru máme za sebou, takže můžeme přistoupit komu hlavnímu. Atomic Heart je totiž naprostá pecka, skutečně jedinečné dílo, které se zásadně vymyká současné mainstreamové produkci. Přitom mezi ní díky svým obrovským produkčním kvalitám bez debat patří.

Cesta ke světlým zítřkům nevyšla ani v této videohře.

V jádru je to vlastně jen obyčejná střílečka, jakých už jsme viděli stovky, nabízí toho ovšem daleko víc než jen likvidování zástupů nepřátel. Hned po oznámení jsme si Atomic Heart v redakci překřtili na sovětský Bioshock, což se nakonec ukázalo jako prorocká věštba. Stejně jako legendární podmořská akce je i Atomic Heart příběhem o nepovedené utopii, kdy tisíce obyčejných lidí umírají kvůli nezkrotnému egu svých vůdců. Autoři ovšem čerpali inspiraci i u dalších geniálních her historie. Svojí odlehčenou atmosférou navzdory jednoznačně tragickým událostem má hra blízko k novým Wolfensteinům, propracovaností návrhu levelů připomíná Half Life 2, možnostmi vypořádat se s nástrahami okolí zase nedoceněný Prey. Díky pár skvělým hlavolamům jsem si dokonce vzpomněl i na Portal a předvedená míra cynismu dosahuje úrovně Disco Elysia. Silná slova, že?

Příběh se odehrává v alternativní historii roku 1955. Na rozdíl od skutečnosti se ve hře Sovětský svaz stal světovým lídrem technologického pokroku, když se mu podařilo sériově vyrábět robotí pomocníky s autonomní umělou inteligencí. Jenže, jak už bývá u lidí zvykem, něco se strašlivě pokazilo.

V jádru je Atomic Heart ryzí střílečkou, více než Dooma ale připomíná Bioshock nebo Wolfensteina.

Jakožto agent KGB Sergej Alexejevič Nečajev (naštěstí ho většina lidí oslovuje jen jako agenta P3) se vydáváte do obrovské výrobního komplexu, abyste zjistili příčiny toho, proč se do té doby poslušní roboti náhle obrátili proti svým pánům.

I když je příběh poměrně vážný a čas od času nakousne i zajímavá etická dilemata, je zpracovaný s obrovskou mírou nadsázky.

Vývojáři na sebe před vydáním hry upozornili poněkud bizarní party, která se nesla ve stylu oslav velikosti Sovětského svazu a sklidili za to od některých úzkoprsých novinářů pořádnou kritiku.

Dmitry Kinsky @kins_ky

https://t.co/tGQtT3XaOf

24. listopadu 2022 v 22:01, příspěvek archivován: 20. února 2023 v 12:06

oblíbit retweet odpovědět

Je to prý stejné, jakoby se na oslavách vydání Wolfensteina hajlovalo, znělo od nich. A vlastně s tím lze i souhlasit, jenže v tom je právě pointa příběhu. Díky aktuálně probíhající válce na Ukrajině působí ještě daleko zlověstněji, než autoři asi původně zamýšleli, ale stále jde o jasně rozpoznatelný výsměch potěmkinovskému socialismu, kdy se dobře měli jen ti nahoře.

Protestovat vůči panujícímu režimu se dá i sofistikovaněji, než jen lacinými prohlášeními na sociálních sítích, jak se po vývojářích chce. Úmyslným přeháněním zažitých budovatelských stereotypů autoři zesměšňují vyprázdněné vlastenectví daleko lépe, než kdyby si profilové obrázky na sociálních sítích přebarvili na modrožluto.

Nejde přitom o nic extra sofistikovaného a hru si užijí a mladší ročníky, kteří na tuto dobu nepamatují. Hlavní hrdina je nekompromisně hláškující macho, jeho neustálé opakování slov fuck a shit si nezadá s filmy od Tarantina. V úvodu hry vám zachrání život typická bábuška ozbrojená bazukou, nalezené dokumenty parodují byrokratické plky politického systému a aby to náhodou pochopili i ti nejhloupější, citují vývojáři i George Orwella.

A jak se to hraje?

Jako průvodce vám slouží robotická verze kosmonautky Valentiny Těreškovové.

I když Atomic Heart míchá herními žánry se zručností barmana na VIP party, je v první řadě střílečkou. Ano, jsou tu jisté elementy plížení, ano je tu i volitelný vývoj postavy, omezený inventář, vyrábění nového vybavení nebo tak otevřené lokace, že to až smrdí open worldem. Nejsilnější v kramflecích je hra ovšem ve fázích, kdy vás prakticky za ručičku vede nepřáteli zaplněnými koridory. Cestou si čtete deníkové záznamy, mluvíte s ostatnímu obyvateli bizarního světa (hra je docela ukecaná, bohužel česká lokalizace chybí) a hledáte vzácné zdroje, většinu překážek lze ale překonat přesnou střelbou.

Hráčovým společníkem je mluvící rukavice, která kromě toho, že dokáže po vzoru gravity gun s Half-life 2 manipulovat s předměty, neustále komentuje okolí a občas i prohodí nějaký ten vtípek. Zbraní je na výběr tak akorát, všechny si ale můžete ještě dále upravovat nebo dokonce vytvářet jejich silnější varianty. Kromě toho jsou pak k dispozici i automaticky dobíjená „kouzla“, jako třeba dočasně neprůstřelný štít nebo bleskový projektil. Díky tomu lze vcelku úspěšně bojovat i na blízko, nábojů je ale vždy dostatek.

V designu nepřátel je Atomic Heart naprostý vrchol.

Hra sice vychází i na starší generaci konzolí PS4 a Xbox One, na PS5 jsem však rozhodně neměl pocit, že by mě to nějak omezovalo. Naopak, Atomic Heart vypadá naprosto skvěle. Ani ne tak kvůli míře detailů, ale spíše celkovým uměleckým dojmem. Kde pak Mundfish svojí prvotinou naprosto excelují je design a animace robotích nepřátel, kde snesou srovnání i s loňským hitem Horizon Zero Dawn.

Když zdejší android odletí po zásahu brokovnice přes celou místnost, ale okamžitě se proti vám znovu rozeběhne, vypadá to cool i napopadesáte. Stále, to ovšem není nic proti setkání s prvním bossem. který umí takových kousků, že mi vlastně ani příliš nevadilo u něj opakovaně umírat. A nejde jen o nahodilou výjimku.

Hra celkem čile střídá žánry. Kromě střílečky tu najdeme i plížící pasáže nebo do konce i logické hádanky.

Bohužel, relativní nezkušenost autorů je kromě originálního přístupu k hernímu médiu i příčinou mnoha špatných rozhodnutí. Problém kupodivu není v technické stránce věci, hra běhala relativně bez chyb a plynule, zato zábava v několika místech drhne a padá jí řetěz.

Nejhorší je, že hra špatně vysvětluje některé nové mechaniky, což následně ústí v nemálo zákysů. Má také naprosto příšerné ovládání důležitých menu, takže i tak jednoduchá věc, jako vylepšení zbraně je vyloženě očistec. Vůbec, celý grafický interface je nepřehledný a zcela zbytečně zapleveluje jinak fantasticky vypadající okolí nepotřebnými informacemi. Ty bohužel ani nejdou v menu hry vypnout, takže klasicky budete muset celou dobu nahánět čtvereček v prostředku obrazovky, i přesto, že je hra většinou přísně lineární. Paradoxně, když už byste ho někdy skutečně potřebovali, ukazuje úplně jinam, než kde spočívá řešení aktuálního úkolu.

Vedlejší mise jsou výsměch a mají podobu od zbytku hry odstřižených arén, a během celé (jinak slušně dlouhé) kampaně se budete potýkat s nevyrovnanou obtížností. To jsou vážné výhrady, co mi ve výsledku výrazně kazili zážitek a zabraňují dát devadesátku, kterou jinak pocitově cítím. Na druhou stranu není to nic, co by nešlo snadno opravit v několika balančních záplatách. Jádro hry je totiž zdravé.

O Atomic Heart by se dalo psát ještě dlouho (a věřte mi, že pod různými záminkami ještě psát budu), ale bylo by to kontraproduktivní. Podstatná část jeho kouzla je v tom, že od něj vlastně nikdo nic extra nečekal a mnozí mu vlastně přáli neúspěch. Tak jednoduché to ovšem nebude…

Je to jedna z nejosobitějších her poslední doby, která by sice potřebovala v mnoha ohledech „přežehlit,“ to, co chce ale dělat, dělá výborně.