O hře Athens 2004 jsme již psali první dojmy a bylo by vhodné hnedle v úvodu této recenze říci, že se ponese ve víceméně podobném duchu jako právě onen předchozí článek. Ve hře se toho totiž od té doby mnoho nezměnilo a drobné změny jsme, popravdě řečeno, vlastně ani nezaznamenali. Jediným důvodem, proč se nám ale tentokráte Athens 2004 líbí více je skutečnost, že jsme tuhle hru hráli více, takže jsme si vlastně jakoby „natrénovali“, a tím pádem pak byli v jednotlivých disciplínách úspěšnější. Ale zase na druhou stranu, s rostoucími úspěchy nás i stále více bavila. Na stranu třetí se nám ale časem vyeliminovala poměrně úzká skupinka sportů, které nás bavily a ostatní jsme chladně přehlíželi. Kompletní seznam všech disciplín by se pak měl válet někde kousek níž.
Co ovšem nelze pominout, a je potřeba to zmínit hned na začátku, je ledabyle zpracovaná grafika. Je sice super, že se tvůrcům podařilo obstarat si licence na všechna ve hře vyobrazená sportoviště, která tak vypadají jako věrný obraz skutečných aténských kolbišť, ale co je to platné, když se po nich prohánějí velice podivně zpracovaní sportovci s neumělými pohyby, v nichž sice poznáte ten který sportovní výkon, ale k eleganci a ladnosti to má opravdu daleko. Poměrně dobře jsou ale zpracováni diváci, kteří se sice pohybují jako zlámaná prkna, ale při letmém pohledu působí příjemně plasticky a snad i detailně.
Sportovci tělem i duší sáhnou patrně po jiném titulu.
Horší pak ale na
tom ještě je, že ať už vstoupíte do kterékoliv disciplíny, myšleno nyní atletické, reprezentuje každou zemi UniverzálníMužskýSportovec, případně UniverzálníŽenskáSportovkyně. Naštěstí ale aspoň střelci, vzpěrači, gymnasté a další vypadají odlišně, nicméně stále se jedná o naprosto anonymní panáčky a panenky. Autor této recenze sice neřadí nejrůznější licence u her na jedno s prvních míst, ale alespoň pár atletických hvězd současnosti by to prostě chtělo. Je sice poměrně fajn, že je zde možnost soupeřit s desetibojařem ze Spojených Arabských Emirátů (který vás navíc i porazí – viz dále), ale mnohem raději bychom byli za zúžený výběr zemí s tím, že bychom po tartanu prohnali třeba takovou Gail Deversovou. Je zde tak až nepříjemně silně cítit vliv Mezinárodního olympijského výboru, který si zakládá na cti, rovnosti, bratrství a olympijské myšlence jistého sportovně nezdatného Francouze. Na druhou stranu to bylo jistě jednou z hlavních podmínek udělení licence, takže za to tvůrci samotní vlastně ani nemohou.
Jak nad tím teď tak uvažuji, ponese se tato recenze patrně ve znamení samých výtek, což je na jednu stranu škoda, ale na stranu druhou si jako poměrně zapálený fanoušek sportu nemohu pomoci. Takže co tu máme dále? Po úvodních seznamovacích krůčcích v různých víceméně nahodile (hráčem) vybíraných disciplínách se každý spíše dříve nežli později dostane
do bodu, kdy si vybere kompletní desetiboj. Řeč je samozřejmě o našincích, rodilému Singapurci to bude asi úplně jedno. Ale to by nemělo, protože v této hře se klidně může stát, že zástupce Singapuru olympijský desetiboj vyhraje, a to ho prosím ovládá „jen“ počítač. Desetiboj je disciplína zrádná, o tom není pochyb, ale když se člověk udýchaně prožene cílem závěrečné patnáctistovky a v konečných výsledcích figuruje na šestém místě, tak si řekne, že je by to mohlo být i lepší. Tato naděje ale výrazně opadne v okamžiku, kdy zjistíte, že se před vámi umístil i Malajec, Íránec a Nigerijský „objev“. V této hře jsou si skutečně všichni až nepříjemně rovni.
V desetiboji se projeví i další nepříjemnost, respektive nedodělek. Pokud se podíváte na výkony vítězů jednotlivých disciplín desetiboje, nemusíte být Roman Šebrle, aby vám došlo, že je královská atletická disciplína jakoby poskládaná z jednotlivých elementů, přičemž v každém z nich startuje atlet specialista. Takže za naši zemi by třeba do výšky skákal Jan Bába, čtvrtku běžel Jiří Mužík a oštěpem metal Jan Železný. Akorát, že všichni tito specialisté z dané země vypadají stejně. Překonání hranice devíti, ale vlastně i deseti tisíc bodů by tak měla být relativní pohodka. Jenže …
|
Jenže narazíme na další nepříjemnost a tou je ovládání, jehož zvladatelnost a použitelnost osciluje od příjemných inovací (držení rytmu kroků při rozběhu ke skoku vysokému) přes pohodičkové záležitosti (míření analogem při střelbě a lukostřelbě) a nestárnoucí klasiky (zběsile ukrutné co nejrychlejší střídavé mačkání dvou tlačítek při sprintech a některých dalších disciplínách) až po nepochopitelně komplikované a nedoladěné brutality (skákání při parkuru nejde odhadnout ani na podesáté, hod diskem je nefalšovaný očistec, gymnastika si rovněž vyžádá pár tréninkových pokusů). Setkáme se ale i s variací na rytmické akce (přeskok). Upřímně řečeno, máme za to, že pokud by se hra konzervativně držela starého ovládacího modelu použitého už v prehistorickém Decathlonu, sice by ztratila některé dobré nápady, ale rozhodně by žádná disciplína nebyla nehratelná.
Ve hře se toho mnoho nezměnilo a drobné změny jsme vlastně ani nezaznamenali.
Samozřejmě, že by musel být přizpůsoben i výběr sportů. Takhle se jedná sice o široký výběr nejrůznějších sportovních oborů, ale rozhodně vás nebudou všechny bavit stejně, některé bohužel dokonce vůbec. Nicméně ale lze libovolná odvětví sdružovat do libovolných „několikabojů“, do nichž můžete vedle sebe postavit třeba skoky do vody a vzpírání, přičemž tento element představuje vítanou variantu, zejména v případech nějakých sessions ve více lidech.
Jak to tedy všechno shrnout? Rozhodně opětovým zdůrazněním, že se řadím mezi fanoušky sportu všeobecného, proto některé věci, které mi zde vadí, mnoha lidem vadit nebudou. Takže pokud vám nepřijde divné, že třeba desetibojař hodí oštěpem
přes 87 metrů nebo pokud je vaším nejoblíbenějším atletem David Backham nebo Maria Šarapovová, pak neváhejte a k výslednému hodnocení si připočtěte deset nebo klidně i patnáct bodíků. Nahánění bezejmenných postaviček vás, zejména v disciplínách, které vám půjdou, bude bavit a když se vám po nějakém tom tréninku podaří překonat olympijský nebo dokonce světový rekord, budete v sedmém nebi. Hra neklade prakticky žádné nároky na čas, za patnáct minut prolítnete pět disciplín a můžete si jít zase hezky po svých. Některé sporty sice vyzkoušíte patrně jenom jednou, ale s tím co vám padne do noty si ke krátkému odreagování vystačíte. A pokud vám nejde ani tak o sport jako takový jako spíše o nějakou tu zábavu, určitě nepohrdnete implementovaným Party Modem (případně režimem Challenge pro více hráčů), v němž nalezne uplatnění i vaše doma se povalující taneční podložka.
| Athens 2004: The Official Videogame of the Olympic Games | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
