Ubisoft je v problémech. Kdysi veleúspěšný francouzský videoherní kolos se potýká se špatnými prodeji nových her, propouštěním zaměstnanců a pomalu přemýšlí nad tím, zda nebude nutné firmu prodat, aby se zachránila před bankrotem. Tradičně populární videoherní značka Assassin’s Creed je tedy tím, co by firmu mohlo zachránit, pokud se zopakuje úspěch v obchodech, stejně jako to zvládla před víc než čtyřmi roky vikinská Valhalla. Jenže…
Nálada ohledně novinek Ubisoftu je na bodu mrazu. Firma už loni v podstatě vše vsadila na RPG s otevřeným světem Star Wars Outlaws, a to se nesetkalo s nadšením. Vedle toho zástupci studia prohlašují, ať si hráči zvykají hry nevlastnit, a snaží se i přes hráčskou nevoli tlačit koncept NFT her. A tím se dostáváme k Assassin’s Creed Shadows, hře, která je rovněž středem několika kontroverzí.
Shadows jsou jedním z titulů, který dostává pořádnou sodu od hráčů už dlouho před vydáním. Je za tím kombinace nespokojenosti s kroky firmy uvedenými výše a řada přešlapů v propagaci hry, kdy se Ubisoftu pletou historické reálie, což pobuřuje především Japonce. No a nakonec je tu i všudypřítomná kulturní válka části hráčů proti snaze „kazit hry“ aktuálními společenskými tématy. V tomto ohledu vadí hráčům především hlavní hrdina Jasuke, který pochází z Afriky a v japonských dějinách představuje unikátní a zároveň spornou osobnost.
Všeobecná „přednaštvanost“ na nové hry však do žánru recenzí nemá patřit. Hru je třeba hodnotit především na základě toho, jak je dobrá, a ne na základě toho, co si o ní hráči myslí ještě před tím, než vůbec vyšla. A tak pojďme dát Assassin’s Creed Shadows férovou šanci bez ohledu na to, jaká právě vládne nálada.
Dva hrdinové, dvě hry
Koncept dvou hrdinů ve hře Assassin’s Creed byl už několikrát prozkoumaný. Máte jistě v živé paměti, jak se dalo vybrat si hlavního hrdinu či hrdinku v Odyssey či Valhalle. Jenže tam to byla pouze volba v úvodu a pak už celou hru byl hlavní hrdina pouze jeden. Shadows má tak nejblíž dílu Syndicate, kde se rovněž do příběhu zapojovali oba hlavní hrdinové a hráč si mohl vybírat, za koho bude v danou chvíli hrát.
Zatímco v Syndicate si byli oba hrdinové celkem podobní (byla to koneckonců dvojčata), v Shadows je role každého z nich trochu odlišná. Máme tu Naoe, která představuje jádro asasínovského žánru, tedy mrštnou bojovnici, která zdatně šplhá, skáče, plíží se a snaží se vyhýbat početní převaze nepřátel. Naopak Jasuke je hromotluk, který rozráží dveře a který nepřátele s bojovým řevem napichuje na meč či kopí jako na obří masový špíz. Šplhání ani plížení nejsou jeho silné stránky.
Pokud jste fanoušci herního stylu, který je typický pro Assassin’s Creed, budete hrát asi převážně za Naoe. Hra vás naštěstí nijak netlačí do toho, abyste hrdiny pravidelně střídali, a většinou vám dá na výběr, jaký herní styl zvolíte. Skoro mi až přišlo, že Jasuke je braný spíš jako vedlejší hratelná postava. Svědčí o tom třeba to, že hra se otevírá úvodem z jeho pohledu, jenže po pár desítkách minut cutscén a krátké hratelné části přecházíme na Naoe a v její kůži můžeme strávit klidně několik hodin (v mém případě osm), než hra znovu připomene, že Jasuke vůbec existuje.
Nemohu se proto ubránit dojmu, že Ubisoft se trochu přepočítal a po vlně hráčské nevole se snažil roli Jasukeho přibrzdit. Jenže tím se pak najednou možná začnete ptát, proč vůbec sáhl po dvojici hrdinů a raději se nesoustředil na sólo Naoe. Podle mě by hra v takovém případě získala lepší konzistenci a ještě větší pozornost k její dějové lince, která se mi koneckonců zdála zajímavější než ta Jasukeho.
A když už jsme tedy u role Jasukeho, je celkem patrné, že Ubisoft prostě neměl odvahu se pustit do vyobrazování syrovějších reakcí a činů tehdejších obyvatel Japonska, které pravý Jasuke musel vytrpět. Dostáváme tak dějové momenty, kdy na chlapa jako hora s černou pletí a dredy někdy v příběhových cutscénách domorodí Japonci jen sem tam zvláštně civí a v nejhorším případě ho častují jmény jako „cizinec“ nebo „podivně vysoký chlap“. Chápu, že cíl tady není pohoršovat mainstreamové publikum peprnými výrazy a hrubým zacházením, nicméně musí být snad každému jasné, že reálný Jasuke to měl v tradiční společnosti feudálního Japonska mnohem, mnohem těžší.
Příběh hry je každopádně docela spletitý, ale jen málokdy opravdu poutavý. Odehrává se v Japonsku v období Sengoku (konec šestnáctého století) během sjednocování Japonska vojevůdcem Nobunagou Odou. Ubisoft i tentokrát zpracovává už trochu ohranou zápletku, kdy se hlavní hrdinové společně s bratrstvem skrytých čepelí musí pomstít znepřátelenému řádu mocných, který si nárokuje vládu nad zemí a obyvatelstvem, a po jednom všechny protivníky sprovodit ze světa. Zajímavá mi přišla vlastně jen dějová linka, která propojuje Shadows se zbytkem asasínského řádu a je vázaná převážně na Naoe.
Herní příběh má tendenci se někdy až nesnesitelně vléct, posílat vás od jedné dílčí mise ke druhé, nutit vás nabírat levely, abyste se mohli vydat na těžší misi. Až po nějaké době dorazí klíčový moment, který vás bombarduje zvraty a prudkým vývojem situace. Tempo hry není její silná stránka.
Sázka na jistotu
Už jsme to v minulosti zažili mockrát. Když není příběh daného dílu ta nejsilnější stránka, Ubisoft se to snaží vynahradit ucelenou hratelností, kterou ladí už v podstatě od prvopočátků série. No a ani v Shadows se autoři neuchýlili k radikálním změnám a hrajeme tak v podstatě velice podobnou hru, jakou byla třeba v roce 2020 Valhalla.
Co to znamená? Především ohromný otevřený svět, kde si můžete vesele plnit desítky vedlejších úkolů, čistit nepřátelské základy, vylepšovat si výbavu, lézt na vysoké věže a zkoumat okolí z výšky nebo zajistit sběrem surovin prosperující bratrstvo asasínů. Pokud vás to pořád neomrzelo, v Shadows budete jako doma.
Sám patřím mezi ty hráče, kterým široké planiny herního světa poseté desítkami bodů s otazníčky nijak nevadí a hra v podstatě vybízí k tomu, abyste ji hráli v poklidu, každý den odkryli malou část mapy, splnili pár vedlejších misí a vydrancovali nepřátelskou pevnost, a když je nálada, tak se zase o kousek posunuli v příběhu. Shadows jsou další ohromná hra, ve které můžete strávit desítky hodin a pořád se ani zdaleka nebudete blížit konci.
Hra nicméně někdy působí tak, že vás ani nechce moc rychle posouvat příběhem, jelikož virtuální seznam úkolů je lehce nepřehledný. Není tu totiž jedna hlavní příběhová linka, ale spíš několik souběžných důležitějších misí, které se postupně sjednotí v důležitý krok vpřed. Můžete tak plnit třeba příběhové mise za Naoe, do toho lovit jednoho z hlavních záporáků, k tomu pomáhat některému z vašich společníků bez toho, aniž by hra jasně odlišovala váhu jednotlivých misí. Prostě si dělejte, co chcete, a časem se nachomýtnete k nějakému klíčovému momentu v příběhu.
Opravdu novým prvkem v této hře je především systém změn ročního období. To zajišťuje jistou variabilitu v řešení problémů, jelikož s každou změnou ročního období se trochu upraví podmínky plížení, rozmístění nepřátel a podobně. Vzhledem k tomu, že se jen málokdy budete na jedno místo vracet vícekrát (obzvlášť pokud už jste třeba danou pevnost úspěšně vyplenili), mi vlastně tato novinka dává smysl spíš po estetické stránce, kdy postupně vidíte okolo sebe rozkvetlé stromy, zeleň, barvy podzimu i sníh.
Ubisoft také lehce upravil systém plížení. Naoe se teď třeba může i plazit po zemi a krýt se tak i v méně hustém porostu. Každý z hrdinů navíc má přidělené specifické zbraně i zbroj a liší se i v části aktivních a pasivních schopností. A ano, opět je tu hned několik opravdu košatých stromů dovedností, které budete plnit zkušenostními body pekelně dlouho.
Velkou novinkou je pak také stavba základny vašeho bratrstva, která skoro připomíná asasínské The Sims. Za mě je to zcela nadbytečný prvek hratelnosti, který vás hra naučí a pak už vás nechá, ať si virtuální mapu plníte budovami a objekty jak chcete. Mnoho z vás nejspíš po chvíli zapomene, že taková možnost ve hře vůbec je.
Optimalizace už není sprosté slovo
Sérii Assassin’s Creed se kdysi hráči rádi vysmívali za různé bugy a horší optimalizaci. To už však neplatí a u Shadows mě opravdu příjemně překvapilo, že hra se hýbe skvěle a během hraní jsem v podstatě nezaznamenal žádné zásadní problémy. Ano, autoři také hru několikrát odložili a je dost zřejmé, že dost času z odkladů padlo právě na ladění výkonu a lovení chybek.
Hru jsem testoval na PlayStationu 5 Pro, kde jsou k dispozici tři režimy výkonu. První cílí na 30 FPS a maximalizaci vizuální kvality společně s ray-tracingem. Prostřední režim pak zvedne snímkovou frekvenci na 40 FPS a stále se snaží maximalizovat kvalitu obrazu a ray-tracing. Režim výkonu pak cílí 60 FPS a z toho, co se dá dohledat, zřejmě dělá kompromisy především na kvalitě ray-tracingu. Podobně by to mělo být i na standardním PlayStationu 5.
Hrál jsem na režim výkonu a opravdu mě překvapilo, jak moc je hra plynulá. Nesetkal jsem se ani s žádnými výraznými záškuby v otevřeném světě a tak jedinou slabinou hry je z nějakého důvodu nestabilní výkon ve vaší vesničce, kde snímky padají na hranici 30 FPS. Možná se i toto ještě do vydání spraví, byla by to opravdu jediná vada na kráse.
Dobrá optimalizace zároveň nevylučuje fakt, že hra i moc hezky vypadá. K srdci mi sice víc přirostla až agresivní saturace barev z konkurenčního Ghost of Tsushima, nicméně Shadows se umírněnější varianta pestrobarevného a detailního světa povedla také. Na herní krajinky je radost pohledět (jen jsou místy trochu pusté), virtuální města a pevnosti jsou pak vkusně zpracované, že byste se sem nejraději hned vypravili na dovolenou.
Bude to stačit?
Assassin’s Creed Shadows nejspíš nebude z dlouhé řady předchůdců výrazněji vyčnívat, ale hodně záleží na tom, z jaké pozice k ní budete přistupovat. Pokud jste fanoušek série, který už roky zuřivě teoretizoval nad tím, kdy se už konečně v Ubisoftu k japonskému asasínovi rozhoupou, pak je šance, že vám Shadows můžou i udělat radost a zabavit na hodně dlouhou dobu, stejně jako Valhalla nebo Odyssey.
V principu je to totiž pořád ten samý Assassin’s Creed, který si pamatujeme z posledních let: nevýrazný příběh, ale solidní hratelnost a hezká grafika. Hra působí jako sázka na jistotu, kdy Ubisoft vzal námět, o který fanoušci intenzivně prosili v minulosti, a k tomu moc nesahal na oblíbené jádro hratelnosti. To, že tu je navíc možnost hrát hru trochu víc jako mlátičku, může být docela příjemným zpestřením. Jenže to je všechno jen optika skalního příznivce.
Sílu strhnout mainstreamový trh na svou stranu předvedla už Valhalla, jenže teď je nálada hráčů trochu někde jinde a Ubisoftu specificky moc nepomáhá. A v momentě, kdy si má z letošních novinek někdo, kdo fandí RPG hrám obecně, vybrat svého favorita, jsou tu prostě ambicióznější projekty. Shadows přímo ohrožuje Ghost of Yotei, který se má ukázat později v letošním roce. A kdo chce nějaký ten opravdový historický realismus, ten si jistě vybere spíš Kingdom Come: Deliverance 2.
Assassin’s Creed Shadows ve svém jádru není špatná hra, ale zároveň jí chybí šmrnc, energie i chuť bojovat za záchranu kdysi proslulé značky. Je to víc toho samého v kabátě, který si kdysi fanoušci přáli, jenže možná už vhodná doba pominula. A když už vám hra trochu nejistě nabídne pár novinek, tak působí spíš nadbytečně, jako něco, co sem ani nepatří, jen aby vás zase rychle nahnala zpátky k roky ověřeným herním mechanikám.
