RECENZE: Assassin’s Creed: Rogue sází na jistotu a oddané fanoušky

Assassin’s Creed: Unity nevyšel vzhledem k hardwarové náročnosti na staré konzole. Ubisoft však pro majitele Playstation 3 a Xbox 360 připravil samostatnou hru s podtitulem Rogue. Majitelé PC se dočkají začátkem příštího roku, o verzích pro Playstation 4 a Xbox One se zatím mlčí.

Příběh je zdaleka tím nejzajímavějším článkem AC: Rogue. Hlavním hrdinou je tentokrát Shay Patrick Cormack. Shay začíná jako asasín, jenž díky jistým událostem nejprve opustí asasínské bratrstvo, aby se po čase přidal k úhlavnímu nepříteli asasínů, templářskému řádu.

Příběh je povedený. Shay nikdy nepůsobí jako zloduch a hráč mu kupodivu přeje vítězství nad frakcí, za kterou v předchozích titulech tolikrát hrál. A to i přes některé staré známé postavy, které ji ve hře reprezentují.

Starý Adewale a naopak mladý Achilles potěší oddané fanoušky, templářskou enklávu zase v době událostí hry vede Haytham Kenway. I po Shayově přestupu k templářům cítí hlavní hrdina často výčitky a smutek nad tím, že musí bojovat proti svým dřívějším přátelům. Z tohoto hlediska je proto velmi dobře, že vás hra nechává strávit poměrně dlouhý čas na straně asasínů. Trochu to připomíná kontroverzní „templářský“ úvod třetího dílu, tentokrát je však otevřený herní svět přístupný mnohem dříve.

Na druhou stranu dějová linka jako taková prakticky ničím nepřekvapí a vývoj událostí je snadné odhadnout již na začátku, včetně jeho provázání s dílem Unity. Palec dolů zaslouží i nové postavy, především otravný první důstojník vaší posádky a osazenstvo moderní části hry. Všichni působí spíše jako figurky z kreslených seriálů než členové řádu snažícího se získat kontrolu nad světem.

Sedm let války

Hra se odehrává v období Sedmileté války (1756-1763) mezi Brity a Francouzi. Herní mapa překvapí ohromnou rozlohou a je rozdělena na tři části. S lodí Morrigan budete brázdit ledové vlny severního Atlantiku nebo říční údolí s divočinou, která připomene lesy třetího dílu. Z něj se vrací také New York, jediné větší město hry. Ten byl však výrazně přepracovaný s mnohem lepší navigací po střechách.

Assassin’s Creed: Rogue

Město navíc ještě nezažilo ničivý požár (1776), jehož následky, tedy naprostou devastaci, jsme viděli ve trojce. Ať už se pohybujete kdekoliv, hra vypadá na starých konzolích stále velmi pěkně, ačkoliv s Unity se srovnávat nedá. I přes vizuální působivost jsem v Rogue bohužel postrádal výraznější, hutnější atmosféru válečného konfliktu či koloniálního života v divočině.

Karibik a revoluční prostředí zanechávaly přece jen silnější dojem. Možná je to jen tím, že jsem již hrál Unity, ale New York také nenavozuje dojem živého města. Postavy na ulicích prostě chodí sem a tam, a Velké jablko na mě tak působilo spíše jako město duchů. Na druhou stranu hra běží plynule ve 30 snímcích za sekundu a ke zpomalení dochází jen velmi zřídka. Pochválit musím i povedený hudební doprovod a úvodní melodie fanouškům okamžitě připomene druhý díl.

Část hry zasazená do současnosti se hraje prakticky totožně, jako tomu bylo v dílu Black Flag. Opět chodíte po kancelářích Absterga a získáváte přístup do počítačů. Tuto část opět ocení fanoušci AC univerza, neboť na ně čeká řada videí, audiozáznamů a dalších bonusů týkajících se tohoto stále rostoucího světa.

Hratelnost jako přes kopírák

A jak se Rogue vlastně hraje? Jednou větou: přesně jako Black Flag. Snad i rozdíl mezi díly Revelations a Brotherhood mi přišel výraznější. Způsob navigace, pohyb, souboje, lodní bitvy, ukrývání se v houští, to vše doprovází důvěrně známé animace a postupy. Díkybohu ze hry prakticky zmizelo odposlouchávání a sledování je omezeno na minimum.

Assassin’s Creed: Rogue

Několik rozdílů oproti čtvrtému dílu je spíše kosmetického rázu. Hořící olej a nový „kulomet“ na vaší lodi mají velmi podobný efekt jako explozivní barely a palubní zbraň. Nepřítel vás může také tentokrát nalodit, pokud do vás v rychlosti vrazí. Tato novinka kupodivu nepůsobí rušivě, neboť se jí lze vyhnout. Naopak občas jsem ji dokonce uvítal, neboť po ubránění se získáte suroviny a všechny odměny, na které jste po úspěšně palubní bitvě zvyklí. Novinkou je také možnost rozstřelovat ledové kry, které mohou nepříteli znepříjemnit život.

Shay samotný nedisponuje nějak převratným arzenálem, byť se tak hra tváří. To platí o Shayově pušce nahrazující Edwardovu flusačku. A „granátomet“ schopný pálit i uspávací a agresivitu vyvolávající nálože v širším prostoru dopadu také hratelnost prakticky nemění.

Největší novinkou je tak přítomnost nepřátel, kteří používají taktiku asasínů, aby se vám dostali na kobylku. Schovávají se do kupek sena, houští nebo se vás pokouší nachytat skokem z výšky. Pokaždé, když jste v jejich blízkosti, slyšíte šepot. Po zapnutí orlího zraku se vám zobrazí ukazatel, který vás nasměruje ke zdroji nebezpečí a je na vás protivníka buď vylákat, nebo ho překvapit a zabít jako první. Trošku to připomíná hru více hráčů, která mimochodem v Rogue zcela chybí.

Dlouhá herní doba? Jak se to vezme

AC hry bývají chváleny pro dlouhou herní dobu a Rogue se na první pohled nezdá být výjimkou. Velmi však překvapí výsledná herní doba příběhu, který sestává pouze ze šesti sekvencí. Pokud se budete soustředit pouze na příběh, není problém hru dokončit za nějakých 10-12 hodin. K jeho dohrání potřebujete pouze pár vylepšení pro Shayovu loď a prakticky žádné pro Shaye samotného.

Otázkou je, zda je takový postup v případě Rogue špatný. Tvůrci možná věděli, že většina hráčů si bude chtít vychutnat především příběh bez rušivého lovu, misí a dalších povědomých aktivit, které veterány již příliš nepobaví.

Assassin’s Creed: Rogue

Assassin’s Creed: Rogue

Stojí vedlejší mise vůbec za povšimnutí? Malou novinkou či spíše modifikací ze třetího dílu jsou lovecké mise. Zabijácké kontrakty byly nahrazeny variantou, kdy je vaším úkolem zachránit cíl asasínů před útokem skrytých nepřátel. Velký důraz je v Rogue kladen na renovaci budov, získávání pravidelných příjmů a osvobozování základen. Vysílání lodí na mise vám zase připomene, proč je dobré mít na takové složky samostatné aplikace pro mobilní zařízení. V Rogue tomu tak není, a budete tak muset stále běhat do lodní kajuty přímo ve hře.

Do hry se vrací hledání pokladů, plnění výzev Absterga a celá řada sběratelských předmětů. Především identifikace jeskynních maleb je zajímavá a stojí za zkompletování. Prozkoumávat nádherný svět hry je zážitek sám o sobě, nicméně vy všechny vedlejší mise budete plnit spíš z pocitu důsledného dohrání hry. To platí především, pokud jste již absolvovali Black Flag. Hraní Rogue vám totiž silně navodí pocit, že stejnou hru hrajete podruhé.

Rogue, nebo Unity?

Porovnání obou her na závěr recenze se přímo nabízí. Která hra je lepší? Neváhal bych za jasného vítěze onačit Unity. Sice není ve všech ohledech vybroušená, nicméně zároveň prakticky v každé své části dělá krok správným směrem. Jde o vysoce ambiciózní titul. Rogue je jejím přímým opakem. Unity ho poráží nejen v grafice a zpracováním skutečně živého města.

Assassin’s Creed: Rogue

Vedlejší mise v Unity mají význam a skrývají příběhy samy o sobě. Hra klade důraz na vylepšování vaší postavy, kradmý postup a střídmost při obtížnějších soubojích. K tomu všemu obsahuje veskrze zábavnou hru více hráčů.

Rogue taková není. Zůstává tam, kde sérii nechal čtvrtý díl, mění prostředí a jen minimálně modifikuje hratelnost. Ale díky dějové linii je přesto povinností pro ty z fanoušků AC her, kteří si oblíbili příběh a postavy třetího a čtvrtého dílu. Je to zážitek, který se velmi podobá čtyřce a který nabízí především nádherný a rozsáhlý svět k prozkoumávání. Hra není jakkoliv rozbitá, nefunkční, nebo otravná. Přináší však naprosté minimum novinek a nepřitažlivé vedlejší úkoly jen s obtížemi natahují kratší herní dobu, než na jakou jsme v sérii zvyklí.