Assassin´s Creed: Altaïr´s Chronicles – hašašín bez hašiše

Nemůžete se odtrhnout od svého oblíbeného hitu a přitom musíte někam jet? Řešení existuje. Nechť vás Gameloft provází.

Assassin´s Creed: Altair´s Chronicles

Vůči miniaturizaci 3D megahitů trpím předsudečnou nedůvěrou. Důvod existence těchto „portů“ je totiž nasnadě: snaha vymáčknout ze známého titulu i poslední kapku životodárné šťávy, zvané cash. A není sporu o tom, že v této kontroverzní branži hraje prim firma Gameloft, spolehlivě schopná „přepracovat“ libovolnou pecku do půlhodinové taškařice pro mobilní telefon. Už se těším, jak si zapařím Oblivion na Nokii 3510i. Předsudky jsou ale špatné, áno. Takže se pojďme nezaujatě mrknout, jak to dopadlo se zmenšením virtuálního hašašína.

Proč týrání ramenního kloubu musí předcházet akupresura, není příliš jasné.

NDS přece jen není mobilní telefon a v Gameloftu jsou přece jen profíci s bohatou praxí, takže první dojem je příjemné překvapení: vizuálně vypadá hra na poměry dané platformy dost slušně. Ponechme přitom stranou, že má jít o prequel k next-gen titulu – „děj“ tu hraje asi takovou roli, jako sport ve sportu. Původní inspirace je pak evidentní: ani ne tak originální Assassin´s Creed, jako spíš Prince of Persia, a to jak jeho původní 2D verze, jejíž mobilní variace umí Gameloft střihat se zavázanýma očima, tak v pozdějších fázích hry i 3D „remake“ pro PlayStation 2. Najdeme však i odkazy na známé handheldové skrolovací hopsačky, například 2D Raymana: hašašín sbírá orby, jež jako by Raymanovi z kapes vypadly, a dokonce to sbírání i podobně zní. Vzhled levelů pak sice zpočátku klame tělem a halí se do kulis středověkého Blízkého východu, aby ovšem záhy bez skrupulí vytasil surrealistický tvůrčí arzenál, vhodný spíš pro ony bytosti, které létají ušima. Kupříkladu jakmile zalezete do kanálů, nestačíte se divit, kde se všechny ty vysouvací plošiny, houpavé břity, vystřelovací kůly, šlehající hořáky a jiné zázraky ve středověké kanalizaci berou. Nemluvě o tom, že na těch nejnepravděpodobnějších a nejkrkolomnějších místech ještě najdete strážné. Ale možná jde o zastupitele Damašku, trénující na Everest. Když si však odmyslíme krkolomné opičí dráhy, daří se tvůrcům celkem nepravděpodobná věc: hra docela MÁ orientální a středověkou atmosféru a nadzemní exteriéry jsou rozhodně působivé. Po ulicích korzují chodci, je slyšet ruch města s útržky hovorů, vše podbarvené stylovou, nevtíravou hudbou: tak to má být.

Naproti tomu herní náplň je nebezpečně prostá: dostat se z bodu A do bodu B a cestou zlikvidovat všechno, co vystrčí nos. Tvůrci dobře vědí, že to zavání pořádným stereotypem, takže tu skrolovací pouť oživují kdečím, mimo jiné různými tématicky zločinnými minihrami. Třeba mučením. Ano, čtete dobře. Hra je ovšem určena dětem, takže nestrkáte nebožákům stylus nikam, kam nepatří, ale pouze je obšťastňujete jakousi mučivou akupresurou čím dál rychleji označovaných bodů na zádech, abyste vše zakončili páčením paže. Proč týrání ramenního kloubu musí předcházet akupresura, není příliš jasné. Každopádně v okamžiku, kdy toho máte tak akorát dost, je se silami u konce i vyslýchaný a získaná informace vám dá nový cíl běhu po střechách. Jinou podobnou kratochvílí je kapsářství. Zde se sice nemůžete spolehnout na partičku snědých komparsistů, vytvářejících umělý nával v MHD, leč všemohoucí stylus je v pohodě zastoupí. Přistoupíte k označené oběti – ta se nezřídka vyskytuje zcela osamocena, takže se vedle ní hezky vyjímáte - stisknete příslušné tlačítko a na dotykovém displeji se objeví temná plocha: kapsa. Nejprve musíte rozehnat temnotu stylem zábavy se stíracím losem, což „osvětlí“ několik předmětů uvnitř. Obsah kapsy se nepřetržitě pohybuje, třebaže okrádaný stojí jako sloup, čímž vyvstává otázka, co to maník pod hábitem provozuje. Ať tak, či onak, je třeba stylusem uchopit správný předmět a protáhnout ho mezi zbylým obsahem kapsy bez kontaktu s ním k východu. Přitom vodorovný „teploměr“ ukrajuje časový limit, takže zpravidla akci několikrát opakujete, tím spíš, že se kradená věc vzpírá stylusu jako kočka pytli - pokud bylo účelem prezentovat kapsářství coby zaměstnání krajně rozčilující, povedlo se to na jedničku. Nakonec jsem nad stylusem zlomil hůl a kradl zásadně nehtem.

„Párkrát jsem to zkusil, ale nenašel jsem v tom zalíbení.“

Dojde i na puzzle: úkol stisknout tři tlačítka ve správném pořadí sice není něčím, co by vyžadovalo členství v Mensa klubu, ale později narazíte i třeba na otočný rébus na způsob Rubikovy věže, kde možná zašilháte po papíru a tužce. Kromě těchto relativně větších rozptýlení mají ale tvůrci i řadu dalších prostředků, jak od vás zahánět vtíravý pocit, že jde o tuctovou staromódní hopsačku, stříklou jednotlačítkovým šermem. Orby, které sbíráte, můžete investovat buď do prodloužení čáry života, nebo do vylepšení meče. První upgrade je za kilo, druhý za dvě a tím RPG vsuvka končí – ale lepší než dýkou do oka.

Dále vám postupně bobtná arzenál. Kromě dlouhé čepele tak posléze vláčíte ještě vrhací nože, bomby, dýmovnice a kuši. Použil jsem vrhací nůž, bombu nebo dýmovnici i jinde než tam, kde to bylo povinné? Jak pravil lord Patrik v oné vousaté anekdotě o sexu: „Párkrát jsem to zkusil, ale nenašel jsem v tom zalíbení.“ Zato s kuší si trochu legrace užít lze. Na jinak naprosto neužitečné mapce na dotykovém displeji označíte svůj cíl – nesmí o vás vědět – a pak jen tlačítkem Y stisknete spoušť: nepřítel lehne na jednu ránu. Přitom vynikne tragická umělá inteligence protivníků – jiný příklad viz. infobox – kteří bezprostředně po smutném konci svého kolegy chvíli pobíhají s červeným vykřičníkem nad hlavou, aby se za okamžik zase postavili na původní místo a nechali se odeslat za ním. Ostatně jsou to vůbec chudáci: můžete jim rozdrtit kosti bednou shozenou z výšky, potichu se přikrást a zapíchnout je kudlou, přitáhnout si je hákem a zapíchnout je mečem, usmažit je loučí hozenou do hořlavé louže – milují procházky v hořlavých loužích – a tak různě podobně.

Co se týče souboje na férovku, záleží na tom, kterou ze tří obtížností máte nastavenou. Na Easy projdete hru s jediným tlačítkem. Na vyšších obtížnostech se budete muset naučit pár triků a dlužno smeknout před množstvím tlačítkových komb, jež nám autoři nabízejí. V každém případě však ze zabitého oponenta vytryskne životodárná energie, takže je daleko větším rizikem, že někam spadnete, než že vás někdo zapíchne – souboje s nečetnými bossy nevyjímaje. Popravdě řečeno to ani nejsou bossové v pravém smyslu slova, neboť se sériově likvidují namačkáním správné kombinace tlačítek ve správný okamžik – ty okamžiky jsou si u jednotlivých borců značně podobné a kombinace je stále jedna a tatáž.

Fakt průšvih

Úkol zněl jasně: musím ukrást klíč z kapsy strážného. Strážný stojí osaměle, hlasitě – hodně hlasitě – chrápe a nad hlavou se mu vznáší nápis ZZZZZZZZZ, to pro ty méně chápavé. Když se přiblížím, zelené ZZZZZZZZZ se mění na červený otazník – to pro ty extrémně málo chápavé. Protože už mám jistou zkušenost s jeho kolegy, běhám kolem dokola, ano přímo jemu před nosem, a strážný má stále nad hlavou otazník a jako kolovrátek opakuje: „Eh?“ Na chvíli se zastavím a červený otazník se mění na zelený nápis ZZZZZZZZZZ. Strážný usnul a mohu se mu začít hrabat v kapse. Na třetí pokus získávám klíč a – mohu strážného konečně zabít. Fakt zábava. Nebo ne?

Větší zmínku si zaslouží zmíněné pády do hlubin: přestože je hratelnost jasně 2D, hra usilovně předstírá prostor, takže se můžete pohybovat ve čtyřech směrech. Nelze ale nijak natočit kameru, což je často fatální, protože jednak ve falešném prostoru na rozdíl od pohybu „v řezu“ splývají propasti s pevnou plochou a jednak je místy dost obtížné odhadnout vzdálenost. Žádná asistence programu u skoků se nekoná, takže musíte sami počítat, kdy se odrážet v polovině plošinky a kdy až na konci. Naštěstí jsou checkpointy rozmístěny v uspokojivém množství a pokud handheld jednoduše uprostřed hraní nevypnete, nýbrž řádně hru ukončíte, autosave vám uloží právě naposledy zdolaný checkpoint, což je chvályhodné. Pozor na to, jinak budete opakovat celou misi od začátku.

Ani tato férovost mě ale nezachránila od krizových situací – například na útěku před písečnou bouří je checkpoint nepříliš duchaplně uprostřed běhu. Protože však jde o běh přes překážky, není nic těžkého se trochu zdržet a pak vás síla provázej: hra se vám totiž snadno uloží v tak nevhodném okamžiku, že po vzkříšení uděláte půl kroku a jste zase na marách. A já hned, proč je v menu volba „Restartovat misi“.

Postavy jsou dobře rozpohybované a především na akrobacii hlavního hrdiny je příjemný pohled. Plynulosti však brání kdeco, mimo jiné to, že ne vždy dobře vidíte, kam vlastně běžíte, případně skáčete. Pomáhá přikrčit se, což paradoxně prodlouží dohled. I tak ale hra příjemně odsýpá a udrží pozornost. Přes řadu opakování určitých míst – tři úmrtí během deseti vteřin nejsou nic vzácného – není ani extrémně těžká, ani ostudně krátká. Multiplayer se nekoná, což je škoda, neb si dovedu představit například závod na opičí dráze, případně v likvidaci protivníků, nicméně single spolehlivě zabaví. Byť nejde v žádném směru o nic nového a k vyšším metám malému hašašínovi cosi podstatného chybí.

Hru zapůjčila firma Gamehouse.