ArmA 2 je propracovaný vojenský simulátor. Ale s řadou chyb

ArmA 2 (PC)

Když se řekne Operace Flashpoint, tak se snad každému vybaví ona postarší česká hra nevídaných rozměrů. Mnozí si postesknou, že tento klenot nemá svého nástupce. Původně jím měla být první ArmA, ta ovšem nesplnila všechna očekávání.

Druhý díl vypadal po všech směrech slibně, ale opět tu visel strašák četných bugů a herních kolapsů. Nechoďme okolo horké kaše a řekněme si, že ArmA 2 očekávání splnila. Bohužel i v rovinách, jež se zalíbí pouze masochistickým hráčům.

Hned na začátku musím podotknout, že před námi stojí dobře vymyšlený, hratelný a do velké míry i zpracovaný vojenský simulátor, který hráči nedá nic zadarmo. Škoda, že se to opět neobejde bez řady chyb. A mnohdy i velikých.

Zápletka titulu je příjemně uvěřitelná, ale obvyklému klišé (hodní Američané) jsme se nevyhnuli. Jakožto členové týmu Razor jsme vysláni do postsovětské země jménem Černarus, abychom urovnali místní vztahy.

Černaruská armáda se mydlí s prosovětskými Čedaki a situaci nezvládá. Zprvu jasná mise se časem zvrtne, protože válčící strany nezůstanou v takto skromném počtu a po dějovém zvratu se jejich číslo nepatrně zvýší.

Kampaň má své nezpochybnitelné kvality. Tou hlavní je bezesporu její nelinearita a fakt, že se v důsledku našich činů a rozhodnutí dostaneme k jednomu z několika konců. Tím vzniká velký potenciál dalšího hraní.

Opojná volnost nám byla svěřena i ve směru plnění úkolů v rámci jednotlivých misí. Jistě, s koridorem nikdo nepočítal. Skutečnost, že se najdou i mise, v nichž po mapě jezdíme křížem krážem, je vskutku milá. Navíc nám nikdo nediktuje, v jakém pořadí máme úkoly plnit. Právě zde se ale objevuje úrodná půda pro řadu bugů.

O nich podrobněji až později. Kampaň rozsahem nepatří mezi žádné trpaslíky. Jednotlivé mise zaberou poměrně hodně času a stejné platí i o samotných úkolech. Po herní mapě se nepohybujete sami. Dojde třeba i na situaci, že spřátelené jednotky splní část úkolu za vás.

Naše povinnosti se nesou v různorodém duchu a dostane se prostoru pro klasické: jdi sem, odstřel támhle toho. Ale například i: prohledej oblast, najdi, zajmi a eskortuj osobu. V některých případech nám je naservírován konkrétní bod na mapě, kde se cíl úkolu nachází, jindy nám nezbývá, než pořádně pročíst dodané materiály a postupovat podle nich.

Komu by nestačila rozsáhlá a příběhově dobře podaná kampaň, nepohrdne několika více či méně povedenými scénáři, které mnohdy poskytnou bezprostřední akci.

Ať už někdo velí vám, nebo vy někomu, budete se skvěle bavit (bráno obecně pro celou hru). Zadávání rozkazů není složitý úkon, akorát výsledek často ztroskotává na umělé inteligenci (AI).

Často jsem měl pocit, že mí druzi ve zbrani mají problém s krytím a nechají se postřelit dost lacino. Naopak mívají i chvíle, kdy dokážou podržet.

Na postřelení se podívejme blíže. Vaši pomocníci nezemřou po prvním setkání s projektilem. Ani vy nejste okamžitě na onom světě. Při zásahu kulkou se svalíte na zem a přichází na řadu medik, jenž vás znovu postaví na nohy bez dalších následků. Oživovacích prací se může chopit i někdo méně kvalifikovaný, ale výsledek jeho snažení není dokonalý.

Ne vždy jsme pánem týmu my a v jistých případech musíme plnit rozkazy ostatních. Velení několika členné skvadře si lze někdy ulehčit možností přepnutí mezi členy týmu. Zejména v kampani tato vychytávka přijde vhod.

V ArmA 2 zapomeňte na hrdinské činy, na vybíhání proti nepřátelům s Berettou v ruce a už vůbec si nemyslete, že se postavíte tváří v tvář tanku. Tyto pokusy tu působí směšně a k úspěchu rozhodně nevedou. Ani se nedá příliš předpokládat, že se někdo o něco podobného bude snažit.

Herní balistika podléhá té reálné, jak to jen v rámci možností jde. Palba ve stoje se řadí mezi hlouposti hned ze dvou důvodů – střílíte nepřesně, jste snadný cíl. Bez toho, abyste před střelbou poklekli nebo zalehli, si moc zářezů na pažbu nepřidáte.

Krytí je další částí úspěchu. Hledání dobré palebné pozice je jedna věc, ale pokud před sebou máte nanejvýš kytičky, tak si k nim za chvíli čichnete zespoda. Daleko jistější bude postavit se třeba za roh, vykouknout a poslat včelku přímo do čela.

České prostředí

Operace Flashpoint přišla se sympaticky povědomou krajinou. První ArmA se nám trochu vzdálila, ale její pokračování opět přineslo povědomé scenérie. Co na tom, že se příběh odehrává v zemi jménem Černarus? Český člověk podobnost s naší republikou nepřehlédne.

Někomu tato skutečnost přijde malicherná a pro hru zbytečná, ale řadu fanoušků zahřeje u srdce. Mapa v ArmA 2 má rozlohou 225 kilometrů čtverečních a jako základ posloužil průzkum Českého středohoří.

Ruku v ruce s malebnými vesničkami a kyprými kopci se nesou třeba i dopravní prostředky. Byť zní postavení divů přírody vedle „moderní“ techniky podivně, věřte, že napodobeniny Škody 105 nebo „Žigulíka“ dodají onen pocit – tohle přece znám.

Prostředí je zpracováno opravdu skvostně. Sám jsem si vyzkoušel, že není vůbec špatné usednout do helikoptéry v módu Zbrojnice a jen tak si poletovat nad povědomou a mnohými milovanou krajinou.

Takto vypadá ideální stav, v praxi se ukáže, že míření není nic jednoduchého, a tak nepohrdnete ani provrtáním protivníkova žaludku. Zbraňový arzenál je poměrně široký a nemyslete si, že by ho nepřátelé neuměli používat.

Často jsou ve výhodnější pozici než vy – vidí a slyší jako skuteční lidé. Tedy alespoň, měli by. Během hraní jsem nabyl poměrně silného dojmu, že jim je tato skutečnost výrazně ku prospěchu. Bodejť by ne, oni použijí své virtuální vjemové orgány a vy se musíte spokojit s monitorem a reproduktory (sluchátky).

V nahodilých situacích se dá pochopit, že vás skrytý nepřítel zasype sprškou kulek. Trošku hůře působí, když vám spolubojovník hlásí nepřátelského vojáka na druhé hodině, dvě stě metrů od vás. Vy přitom vidíte jen stromy. Samozřejmě, tohle vše závisí i na nastavení detailů hry a na vašem monitoru.

Místa, kde v důsledku zmíněného docházelo k frustraci, nebyla nijak častá. Naopak, není nad to zmateně vyhlížet zpoza úkrytu a hledat, odkud vlastně jde palba. Co na tom, že skončíte jako mrtvola a nezbude vám, než načíst uloženou pozici. Takhle se dá popsat správná bojová atmosféra.

S obrovskou herní rozlohou souvisí prostředky usnadňující náš přesun. Vojenské zadky se usadí třeba do obligátního Humvee, obrněného transportéru, tanku nebo helikoptéry. Ve hře jsou přítomní i civilisté, a tak zde nalezneme i prostředky příslušící jim – traktor nebo stará Škodovka (velmi věrná napodobenina).

My, jakožto hráč, dostaneme možnost ovládat všechno, co dopravní prostředek jen trochu připomíná a dojde i na nepříteli nebezpečné stroje. Horší situace nastane, když se řízení chopí někdo jiný. Což o to, bojovou techniku v terénu zvládá AI celkem dobře. Pokud ale narazíte na někoho, kdo se snaží držet na silnici, budete se dost možná divit, co to vyvádí.

Popravdě, jízdní model mohl dopadnout trochu lépe. Nejedná se ovšem o žádnou tragédii a poměrně rychle si zvyknete. Ovládání všemožných poletuch také nebude problém.

Vše výše napsané nejspíš vypadá hezky, máme tu však jedno velké ALE. Dost často věci nefungují tak, jak by měly. Bugy postihly téměř vše (AI, grafika atd.). U hry tohoto rozsahu se není čemu divit a dokonce bych je i do jisté míry odpustil. Dvakrát škoda, že ji překročily.

Za všechny uvedu příklad, kdy jsem jednu misi v kampani musel hrát čtyřikrát. Dvakrát se tomu stalo kvůli poškozenému uložení hry. Jednou kvůli blíže nespecifikované chybě, jež mi znemožnila přivolat podporu ve chvíli, kdy bez ní nebylo možno dostat se dále. Pomoci jsem předtím pochopitelně nevyužil a podle materiálů mi měla být k dispozici.

Jistě si dovedete představit, že mé znechucení z nedobrovolného omílání jedné mise nebylo zrovna malé. Bugy obecně jsou všudypřítomné a mívají dopad na samotné hraní, což potěší málokoho.

Tento fakt velmi pocítíme u AI. Dost často nabudete dojmu, že takhle se asi chovat nemá. Drobné excesy by člověk odpustil. Ty větší – člen týmu nesmyslně vyleze z transportéru pokaždé, když zastaví; stojíte metr od nepřítele a on o vás neví přesto, že jste dělali hluk jako stádo slonů – se přehlédnout nedají a celkový pocit ze hry značně sráží.

Vraťme se k věcem příjemnějším. Atmosféra celé hry se dá označit za povedenou a faktu napomáhá i povedené zpracování pohybů, které působí dostatečně přirozeně. Výjimku tvoří podivná mimika.

Co se ale opravdu povedlo – třes kamery při pohledu z vlastních očí. Tato novinka mě velmi zaujala již na podzimním Boot Campu (více zde) a jsem rád, že její zapracování do samotné hry dopadlo takhle dobře. Kymácení hlavy, jež se promítá do chování kamery, dodá potřebný feeling „jsem v tom“ a zároveň nepůsobí rušivě.

Dobře funguje i řada drobnějších změn. Za všechny jmenujme překračování drobných překážek. Voják v plné polní zrovna moc skákat nemůže a nízké plůtky tak ve hře překračujeme pomocí speciální klávesy.

Povedené herní mapě byl věnován samostatný boxík a zbytku technického zpracování není moc co vytýkat. Vlastně je. Těžko se budou přehlížet krvavé hardwarové nároky. Grafika je opravdu hezká a zvuky, až na dabing, potěší. Ale ta náročnost na železo.

Herní doba kampaně a scénářů je opravdu příjemná. Přesto mnozí nepohrdnou multiplayerem, na němž ArmA 2 z velké části taky staví. V dnešní době patří mezi vítané módy kooperativní hra, a setkáme se s ní i zde. Můžeme si s kamarády projít celou kampaň. Samozřejmě nechybí ani versus mody. Opět ve hře nalezneme i propracovaný editor, v němž se dá strávit spousta času.

Tak, a dostali jsme se až na závěr. Nebýt tuny bugů, máme tu jednu z pecek roku. Takhle se jedná o nezvykle propracovanou a trestuhodně nedopracovanou hru, která v jednu chvíli zabaví a ve druhou ďábelsky rozzuří.

Obrovská škoda, protože takto rozsáhlá záležitost se jen tak nevidí. Věříme ale, že se lidé z BIS nenechají zahanbit a stejně jako u prvního dílu titul řádně dozraje díky opravným patchům.